Eugène Ionesco, francouzský dramatik rumunského původu (narodil se v rumunské Slatině 26. 11. 1909 - nikoli 1912, jak se často uvádí - , zemřel v Paříži 28. 3. 1994). Spolu se Samuelem Beckettem patří k nejznámějším autorům tzv. absurdního divadla. Snad nejslavnější je jeho divadlení hra Plešatá zpěvačka.

Ionescovy texty sebrané v knize Fotografie plukovníka vyšly původně časopisecky, až poté ve svazku La Photo du colonel (1962), jak se uvádí v podrobném doslovu překladatele Jiřího Našince, který mj. rozebírá i vtíravé otázky vyvolané jednotlivými prózami: Co symbolizuje narůstající mrtvola? Jaký podtext má téma létání, odvzdušnění těla? Jak důležitý je tu motiv světla?

Texty, které kniha představuje, překvapivě obsahují hlavní témata známých divadelních her dramatika Ionesca. Soubor navíc doplňují „střípky vzpomínek“ nazvané Jaro 1939, vracející se kusými skoky do autorova dětství.

"Co chcete, život není peříčko," čteme hned na začátku knihy. Jak by nebyl. Jen si představte, jak nepříjemně se žije s mrtvolou v bytě. Zvlášť když to trvá už deset let. A mrtvý bobtná, roste, zabírá už skoro celý byt. Jeho nekonečně dlouhý vous ovšem může posloužit i jako padák, s jehož pomocí lze prolétat jako rozevlátá korouhev mléčnými drahami. Co na tom, že nespokojená Madeleine si neodpustí své: „Stoupáš, ale v mých očích jsi klesl!“ - V nejkrásnější čtvrti ve městě nechce nikdo bydlet, protože se tu každý den objeví v bazénu dva tři noví utopenci. Co je to ostatně za člověka, jenž nosí v aktovce fotografii plukovníka? Lepší ho nikdy nepotkat… - Člověk propadne šílenému veselí, nechá se jím unášet, až ho strhne a on se začne radostí vznášet. „To je psina. Táta chodí nad trávníkem!“ Schopnost létat je totiž vrozená, jen ji člověk nesmí zapomenout. - Neodbytný, neomalený policista se vám klidně dostane nejen do bytu, do soukromí, ale přímo do vzpomínek. A jako by to nestačilo: nutí vás zhltnout skývu chleba, co chleba: kůru ze stromu, dřevo, železo, co zaboha do krku nechce lézt… - Ve městě se začnou objevovat nosorožci, brzy je skoro zaplaví… Jaké vlastně asi je být nosorožcem?...

Víc jistě netřeba prozrazovat. Na světě totiž, pravda, není lehko, ale knížky jako Fotografie plukovníka náš život v peříčko snadno obrátí. Aspoň na chvíli.