Útlá knížka Demian. Příběh mládí Emila Sinclaira vyšla v roce 1919 ve Fischerově nakladatelství pod pseudonymem Emil Sinclair. Hesse hodlal oslovit mladou generaci, právě prošlou válkou, vykořeněnou a opovrhující iluzemi “včerejška”, a proto se ve svých dvaačtyřiceti letech stylizoval ve vypravěče o generaci mladšího. Úspěch byl naprostý. Thomas Mann po téměř třiceti létech vzpomínal, jak zde byl s úžasnou přesností vystižen nerv doby a oslovena touha tehdejší mládeže, aby z jejího středu vzešel prorok, zvěstovatel její niternosti. Chvála naprostá, nicméně dvojznačná. Žádné jiné Hesseho dílo nebylo bezprostředněji vázáno k dobovým okolnostem, k momentální náladě, ba módě spjaté se zklamáním z civilizačního optimismu a racionalismu. Hermann Hesse však psal text během roku 1917 z pohnutek velmi osobních, otřesen vážnou krizí soukromou i hrůzami I. světové války. Stal se mu znamením nového začátku, návratu do života.

První světová válka zaskočila Evropany svou naprosto neočekávanou absurditou. Zdánlivý klid si snad mohl dovolit leda dobrý voják Švejk. Ostatní reagovali rozmanitě. Někteří se alespoň v první chvíli uchylovali k vlastenectví státnímu či nacionálnímu, jiní obelstívali své svědomí oslavou hrdinné mužnosti uprostřed ocelových bouří (Ernst Jünger) nebo průzkumem cest do hlubin noci (Céline), další zase propadali generační sebelítosti, začasté vyztužené alkoholem a laděné pacifisticky (Hemingway, Joseph Roth i poněkud naivní, ale možná proto tak oblíbený Remarque). Vyšinuti z dosavadních souvislostí byli všichni, neboť téměř nic už nebylo jako předtím.

Hesse žil se svou rodinou v Bernu již od roku 1912 a potom i za války, nikoli jako emigrant, nýbrž jako člověk spjatý se švýcarským prostředím rodinnými kořeny. Od počátku statečně čelil válečné a národovecké psychóze. V listopadu 1914 uveřejnil v Neue Züricher Zeitung výzvu "O Freunde, nicht diese Töne", která svým názvem odkazovala k Schillerově Ódě na radost a Beethovenově Deváté symfonii. Napsal, že právě vypuknuvší válečné vraždění nás víc než cokoli jiného učí, abychom lásku stavěli výše než hněv a mír pokládali za ušlechtilejší než válku, onu surovou a krvelačnou bestii parazitující na lidské hlouposti. Hrozil se brutality, s níž jsou – dokonce nad obvyklou míru politikaření a vojáctví – ničeny a poplivávány tradičně uznané duchovní hodnoty. Německý tisk proti němu rozpoutal hysterickou kampaň jako proti zrádci, lumpovi bez vlasti a přesvědčení. Ač žil ve švýcarském bezpečí, deprimovalo jej to. Z neutrální půdy vyvíjel mimořádné úsilí v péči o německé válečné zajatce, spolu se zoologem Richardem Woltereckem budoval pro ně zásilkové knihovny, za tímto účelem dokonce založil vlastní nakladatelství a vydal v něm dvaadvacet hodnotných titulů. Mužům vykořeněným válkou a vytrženým z domova se snažil útěšně připomenout základní lidské hodnoty. Pokládal jsem za svou úlohu nikoli uctívat hrdinské, patriotické a vojácké způsoby a bojovat za ně, nýbrž naopak: bránit “soukromý”, individuální život, ohrožený mechanizací, válkou, státem, ideály masových hnutí, vzpomínal později.

Otřesen a vyčerpán trpěl Hermann Hesse i v okruhu soukromém. V roce 1916 mu zemřel milovaný otec, těžce mu onemocněl pětiletý synek Martin, v krizi se octlo i jeho manželství s kultivovanou Marií Bernouilliovou (sňatek uzavřen 1904, nevěsta o devět let starší než ženich), u níž propukla duševní choroba a na čas musela do ústavu, dětí se ujali přátelé rodiny – a Hesse zůstal sám, zlomen, v těžkých depresích, k nimž – ač milované dítě vnitřně pevné a spořádané rodiny – měl sklon od útlého mládí. Protože žádná léčba nezabírala, došlo na psychoanalýzu. Jungův žák Josef Bernhard Lang se případu ujal – a podařilo se mu uvolnit skrytá napětí a hlubinné konflikty, které Hesseho mučily od dětství. Psychoanalýza tím vstoupila nejen do spisovatelova života, ale též do jeho díla.

V Demianovi se to poprvé vyjevilo se vší silou, a to nejen výkladovou, nýbrž i literárně konstrukční. Sinclairovo Já je rozpolceno ve dva světy: na jedné straně milovaní a milující rodiče, domov, řád nadjá – na straně druhé pudovost, temnota i extatičnost předvědomých a nevědomých sil. Jeho střetnutí s Kromerem bývalo často vykládáno sociálně kriticky, pod povrchem však zahlédáme pokus o postižení principu reality. Ten ovšem prosakuje i úvodními nietzscheovskými sentencemi Demianovými. V tomto smyslu lze pokládat Kromera a Demiana za janusovskou tvář tohoto principu: neobejdeme se bez kompromisů s ním, mohou se však proměnit v teroristický tlak, jemuž bez pomoci sotvakdy unikneme. V kapitole páté se dočítáme o Sinclairově snu, v němž slastně objímá vlastní matku, která se mu proměňuje v přítele Demiana. Oidipovská vazba se tu prolíná s hermafroditní touhou, příznačnou pro ústřední téma středoevropské moderny, pro krizi sebeidentity. Známe je z mnoha podob, například z Klimtových chlapecky vypadajících krasavic, od mladičkého nešťastníka Weiningera, který vážnost svého díla Pohlaví a charakter stvrdil sebevraždou, od Freuda nebo i ze vztahu sourozenců Ulricha a Agáty v Musilově Muži bez vlastností. Ani v jednom z těchto a podobných případů nešlo o potlačenou homosexualitu, ta je zde přítomna leda jako nejistota, co vlastně v temnotách naší pudovosti dřímá. V Demianovi se tímto způsobem ohlašuje dvojnictví, hledání sebe samého, touha po překlenutí vlastní rozpolcenosti.

Paní Eva není bez psychoanalytického vzoru Velké Matky myslitelná. Nese trojúhelník Sinclair – Eva – Demian. Sjednocují se milostně, ač by se mohlo zdát, že Evin syn Demian zůstává erotické extázi vzdálen. Demian však není nikým jiným než Sinclairovým dvojníkem, jeho druhým Já. Ani tato konstelace není ve středoevropské moderně ojedinělá, připomeňme třeba způsob, jakým (mnohem později) hrdina Doderera Vodopádu prohloubí vztah ke kamarádovi, v němž se vidí: když ho přítelova matka svede, hrdina si radostně uvědomí, že prošel toutéž branou jako kdysi přítel, byť obráceným směrem.

Hesse se samozřejmě nespokojuje beletristickou ilustrací psychoanalytických schémat. Vystihuje jejich sepětí s pradávným podložím mytologickým. Kromě mytologického okruhu antického a křesťansko-židovského znal důvěrně i okruh indický a východoasijský. Především z něho čerpal představu univerzální jednoty života a světa, subjektivního a objektivního, pozemského a kosmického, jednotlivých projevů života a života vůbec, časného a věčného. Proto také bystře postřehl, že psychoanalýza je povahy gnostické, jak poznamenává učený zhýralec Pistorius, další ze sebeportrétů autorových. Svět je mu věčným zápasem světla a tmy, dobra a zla, prolínáním jednoho s druhým. Dvojitost a jednotnost stávají se tak jen zdánlivě různými tvářemi téhož. Hesse věděl, že hra se splýváním světla a tmy je nebezpečná a mohla by se stát ničivou. Nedopustil, aby nabyla podob cynických, a přestylizoval ji v princip literárně konstrukční. S oblibou pracuje s motivem dvojníka, ne již jen v podobě poeovské, v rozpolcení postavy na dobrou (zjevnou) a zlou (skrytou), nýbrž tak, že takřka každá literární postava je zrcadlem jiné a jen tak je srozumitelná.

Demian se příznačně pohybuje na ose od Nietzscheho k Dostojevskému. Ze sebevědomě elitářské reinterpretace příběhu o Kainovi a Ábelovi, jakož i z ledově věcného způsobu, jímž je nebohý Sinclair zbaven Kromerova vydírání (na vraždu nedošlo jen pro Sinclairovu slušnost), mluví Nietzsche, jak jej Hesseho generace četla a jak pro ni byl pokušením. U německých expresionistů došel motiv Kaina zvláštní obliby, symbolizoval muže silného charakteru, jenž i za cenu zločinu odvážně prolamuje meze konvenční morálky; Erich Mühsam dokonce v létech 1911–1915 vydával časopis Kain. Za dvě desetiletí se takto poznamenaného muže ke své hrůze dočkali. V Hesseho Demianovi však Sinclairovo/Demianovo dvojnictví nesměřuje k radikálnímu podnětu filozofickému nebo dokonce politickému. Promlouvá z něj vlastní podvědomí, jež si tak nesnadno připouštíme, natož abychom se s ním svéprávně vyrovnávali. Nejde o silácky vzpurné gesto, nýbrž o soucítivé pozvání na cestu, která nietzscheánským podnětem nekončí, nýbrž začíná..

Cesta má – jako u Hesseho přečasto – tři stupně: 1. vybočení z řádu netušenou mocí podpovrchových psychických sil (Sinclair se dostane do potíží jen proto, že toužil pochlubit se, Klein, protože zatoužil stát se nikoli Richardem, nýbrž vrahem Wagnerem, jenž se rázně zbavil své ženy a celé své měšťácké existence); 2. “Id” nabude nadvlády, a tím život nebezpečně opanují pudy, sexualita odpoutaná od jakýchkoli závazků a životních souvislostí, agresivita bezohledně namířená proti autoritám, ale též proti vlastní osobě (hýření apod.); 3. přemíra rozkoší a radovánek vede k depresím, z rozkladu životního smyslu probírá se hlavní literární postava k produchovnělému vyrovnání, nápadně poznamenanému nirvánními rysy, jež psychoanalýza obvykle spojuje s pudem smrti neboli touhou navrátit se ve stav anorganický, prostý mučivých žádostí a potřeb. Hesseho hrdinové empedoklovsky umírají vracejíce se do náruče všehomíra: Knulp, Klein, Klingsor; s obdobnou odevzdaností odcházejí do války Sinclair a Demian.

Společným jmenovatelem, umožňujícím plynulé přechýlení nietzcheánství v dostojevštinu, je vize soumraku bohů, zániku staré a zkažené Evropy v plamenech a bolestech. Utrpením prozařuje naděje na zrod Evropy nové, prodchnuté spontánně sdíleným společenstvím hodnot. Ani tato představa není ojedinělá. V roce, kdy vyšel Demian, vzbudilo pozornost dílo Oswalda Spenglera Untergang des Abendlandes (Zánik Západu). Ze sekularizovaně apokalyptické vize se společně živily navzájem protikladné proudy sociálního mysticismu od fašismu po komunismus se všemi variantami, předjetími a jevy třeba i jen dočasně souběžnými. Locus communis, k němuž se vztahovali například mužové tak různí jako Ernst Jünger, Céline, Gottfried Benn, Bertolt Brecht i přítel pacifisty Romaina Rollanda Hermann Hesse.

Hesseho konzervativně humanitní antikapitalismus směřoval k hledání a uchování hodnot a souvislostí organických, patřících bezvýjimečně ke každičkému lidskému životu, neboť je svatý. Na této cestě potkal Dostojevského. Nezaujala jej žádná z všeřešících nacionálpatriotických, levicových či pravicových sociálních a politických utopií. Zaujali jej Bratři Karamazovovi, potvrzovalo se mu proroctví Běsů. Nebyl sám. Dostojevskij fascinoval moderní evropské intelektuály jako osvoboditel od měšťácky pokrytecké morálky, od civilizačních předsudků a chorob mravních. Prožil až na dřeň dramatický zápas mezi doháněním západnického liberalismu a – návratem k původnosti ruské duše, k jejím tajemným hlubinám, civilizací nezkaženým. Po vystřízlivění z civilizačního optimismu nabylo jeho svědectví aktuality i v neruském prostředí.

Za tři dny a bezesné noci roku 1919 sepsal Hesse svou výzvu k německé mládeži. Nazval ji Zarathustrův návrat. Za vzor však neklade filozofii Nietzscheho, nýbrž jeho osobnost, nesenou odvážně žitým myšlením. Tuto mužnost klade proti bědnému selhání německého ducha, proti uboze siláckým gestům, která měla mládež prodchnout válečnickým nadšením. Nyní, po prohrané válce, je marno naříkat na běh dějin a žebrat o slitování. Nezapomeňte na stud! Nedokážete-li si bez císaře a vítězoslavných generálů vládnout sami, neroztrpčujte se nad tím, že vám budou vládnout cizí. Učte se žít svůj život! Učte se být sebou samými, a ne někým jiným nebo dokonce ničím, co se v něco mění jen ve zfanatizované mase! Odnaučte se papouškovat, co k vám vykřikují jiní, odnaučte se zaměňovat svou vlastní tvář za jinou! Tak volal Hermann Hesse k mládeži v předtuše, že svedení, zklamaní a vykořenění by se přesnadno mohli stát rezervoárem výbušné agresivity, manipulovatelné novými kolektivismy.

Věděl samozřejmě, též z vlastní vnitřní zkušenosti, o nebezpečích zabsolutizovaného jáství. O ně mu nyní ani v nejmenším nešlo. Poté, co byla ztráta osobní důstojnosti prožita až na dno, v náporu zmasovění a zbezdušení, jenž ani zdaleka neskončil s I. světovou válkou, pokládal za nutné co nejzřetelněji apelovat na mravní autonomii každého jednotlivce. Tím se jeho individualismus zásadně lišil od individualismu uzavřeně elitářského, estétsky výlučného, uzavřeného do kruhu Stefana George, stejně jako od mravně nezávazného individualismu liberálního. Obrat k nitru zajisté i u Hesseho znamenal odvrat od vykolejených dějů společenských, zároveň však též obrat k bližnímu – a nejen k bližnímu: k sebeúctě a úctě ke každému přirozenému projevu života, na němž se smíme podílet.

K nejpřesvědčivějším stránkám reformace patří probuzené vědomí, mučivě neklidné, byť subjektivně sebečistší. Je povinno vydat ze všeho počet. A nikde únik, nikde změkčující zprostředkování svátostným kněžstvím, nikde alespoň částečná a světsky srozumitelná omluva a útěcha. Hesse v této tradici vyrostl a přes všechnu relativizaci, související s hledačstvím a sebehledačstvím, vzděláním a srovnáváním, s mladistvými vzpourami proti milovanému domovu, aby nemusel prožít svůj život jen jako opakování osvědčených ctnostných vzorů – přes to všechno si její jádro provždy uchoval v srdci. V tom byl zakotven jeho domnělý individualismus. Nesnášeli jej, pokorného neagresivního beránka, nacionalisté, fašisté, komunisté. Zato si jeho dílo zamilovala severoamerická a západoevropská mládež šedesátých let, dokud hlásala vážně míněnou lásku, zdobila se květinami a ještě nevyměnila ztišené naslouchání tajemnému hlasu vlastního nitra za halasné a úderně jasné poučky.