Kniha Les Croisades vues par les Arabes studuje křížové výpravy z pohledu, který je pro Evropany neobvyklý, a uvedla Maaloufa jako myslitele, jehož nezáviděníhodný osobní úděl mu na oplátku daroval možnost žít, pracovat, přemýšlet ve dvou rozdílných částech světa. Konfrontace Východu a Západu, zvláště potom v kontextu Středomoří, zůstala jedním z hlavních témat následujících Maaloufových děl, výjimkou není ani jeho poslední (v češtině teprve první) román Baltazarovo putování.

Hlavním hrdinou Maaloufova románu je kniha (nebo spíše Kniha). Kniha, která jako fyzický předmět přinutí člověka k fyzickému pohybu a přivede jej tak k poznání metafyzickému. Movitý břichatý obchodník s knihami a starožitnostmi z levantského města Džubajlu je silou jedné knihy přinucen opustit svůj rodný dům a vypravit se v doprovodu dvou ztřeštěných synovců na cesty Středomořím. Tou knihou je zvláštní a jedinečný svazek díla arabského proroka Abú Máhira al-Mázandaráního Zjevení skrytého jména. Svět stojí před obávaným rokem 1666, rokem Šelmy, v němž má dojít k poslednímu soudu. Hříšníci jsou paralyzováni a uchylují se k falešným prorokům, učenci hledají, jak se apokalypse vyhnout. Jednou z možností je vyslovení tajného božího jména, stého jména, které zůstává na rozdíl od devětadevadesáti v modlitbách opakovaných božích jmen lidem skryté. Učený Baltazar nevěří v existenci tajemné Knihy, ani v zázračný účinek stého jména, vydává se však přesto na dalekou cestu za knihou, kterou jakoby zázrakem získal, ale kterou ihned zase vlastní vinou ztratil. Tajemný svazek jako by kolem sebe šířil pohromu, jeho majitelé platí za vytoužené vlastnictví majetkem i životem. Obchodník Baltazar naopak při honbě za tímto pokladem potká lásku, pevné přátelství, ztracený domov. Jeho fyzické putování z Východu na Západ si bere daň ztráty všeho, co měl a znal, avšak dává mu nový život. V očekávání konce světa.

Román Baltazarovo putování ukazuje Levantu 17. století jako místo duchovní „čerstvosti“, jako křižovatku pozoruhodných knih a jejich lovců. Cesty vzácných tisků i jejich milovníků může řídit Baltazar, potomek staré a vážené janovské obchodnické rodiny Embriaků, jež se dostala do Levanty s křížovou výpravou. Baltazar je v rodném městě Džubajlu Janovanem, v Cařihradu Arabem, v Janově a Londýně Turkem. Díky své „pozitivní vykořeněnosti“ si zachovává potřebný odstup od moudra, které mu prochází obchodem. Díky ní také propluje Středozemní moře na své pouti za Knihou, v jejíž zázračný účinek nevěří, zamiluje se cestou do Arabky, Angličanky i Italky, podplácí turecké i řecké úředníky, přátelí se s Židem, Peršanem, Janovanem, spolupracuje s anglickým kaplanem, když mu tlumočí z arabštiny do latiny.

Klíčovým pojmem celé Maaloufovy tvorby (nejen románu Baltazarovo putování, ale také předchozích děl Le Rocher de Tanios, Les Echelles du Levant, Les Identités meurtrières ad.) je myšlenka koexistence. „Jedním ze zásadních úkolů literatury je vytváření pozitivních mýtů. Čerpám z dějin, abych mohl vytvářet mýty o setkávání a usmíření. (…) Tolerance, to je koncept, který v teoretické podobě přijímají všichni. Když se však jedná o konkrétní případy, každý má tendenci připojit se ke své tlupě. Člověk, který prosazuje toleranci, zůstává často osamocen… Tolerance však není nějakým přechodným názorem, je to životní postoj. Můj postoj je zásadní, pramení z faktu, že jsem Libanonec a že žiji v zemi, v níž soužijí různé komunity. Cílem není smazat reálné rozdíly mezi těmito komunitami, cílem je žít pohromadě. (…) když člověk žije v Libanonu, jeho prvotní náboženství je víra v koexistenci,“ uvedl Amin Maalouf v rozhovoru pro časopis Revue du Liban.

Obálka českého vydání uvádí knihu jako „historický román ze 17. století“. Maalouf, pro něhož se historie stala největší životní vášní (jak říká v rozhovoru pro libanonský časopis Revue du Liban), pracuje s přesnými historickými údaji, vžívá se se svým hrdinou do jeho doby a pokouší se rekonstruovat jeho myšlení. Maaloufovi nestačí vytvořit pestrý a napínavý román o lásce a dobrodružství, přidává navrch přednášku o knihkupectví starých svazků v arabském světě sedmnáctého století, traktát o přístupu jednotlivých náboženství k vyslovení božího jména, poučení o středomořské námořní kultuře a další. Ve své preciznosti a vytváření mnohovrstevnatého textu připomíná Amin Maalouf přístup Umberta Eca - romanopisce. Ke srovnávání vybízí také dějiště románu Baltazarovo putování, kterým je, stejně jako v Ecově románu Baudolino, východní Středomoří.

Román Baltazarovo putování je velmi příjemnou a poutavou četbou. Vydání dalších autorových děl v českém překladu, pokud by to byl překlad stejně kvalitní jako práce Veroniky Sysalové, by bylo bezesporu přínosem.