Pierre Michon se narodil v učitelské rodině, otec je však po dvou letech opustil. Michon svůj život předcházející realizaci literární tvorbou popisuje jako "smutný, ubohý, světu vzdálený". V šestnácti hrál na kytaru v rockové kapele, v 68. roce se angažoval jako levicový aktivista, poté mu učaroval terorismus, spolupracoval se skupinou mladých, kteří agitovali v továrnách. Po temných letech strávených v Clermont-Ferrand se stěhuje do Paříže, studuje orientální jazyky, stává se závislým na barbiturátech. Sám se považuje za ztracenou existenci. V 38 letech, když už je na nejlepší cestě skončit jako bezdomovec, v záchvatu pudu sebezáchovy sepíše Maličké životy.

Z rozhovoru uveřejněného v literárním časopise Magazine littéraire, 12/2002 (Pierre-Marc de Biasi):

Jak byste definoval svůj vztah k psaní?
Vztah k psaní je pro mne něco posvátného, fetišistického: je to vztah odpíraný. Je to vlastně mé poslání, přesně to, co jsem chtěl dělat, ale něco, o čem vím, myslím a fantazíruji, že to dělat nemohu. Jsem neustále v takovéhle paradoxní situaci. Visí nade mnou strašlivá hrozba, neboť nepsat je absolutní problém, problém pro mé žití a přežití. Čas od času se pojistný ventil odjistí a já píšu, a pak najednou to přijde zas, vstoupím do fáze mlčení a jsem doslova neschopen psát.

Jak vypadá takový pocit zablokování? Je to radikální neschopnost psát, nebo zklamání z pocitu, že nemůžete psát, jak byste chtěl?
Nemohu být zklamaný z toho, co dělám. Takže pokud si nejsem jistý, nepíšu. Nedávno jsem někde četl rozhovor se spisovatelkou Dominique Rolinovou, která tvrdila: "spisovatel, který nepíše denně, je ztracený". To já nechápu. Nechápu, protože spisovatel, který píše každý den, odsvětí svůj vztah k tvorbě. Udělá z ní každodenní činnost v pravém i přeneseném smyslu, něco obyčejného a tak triviálního jako základní úkony biologického přežití, jíst, spát, močit atd.

Kdo z velkých autorů vás ovlivnil?
Mezi 22 a 26 lety jsem třeba úplně propadl četbě Célina, pak jsem se ale z okouzlení těmi texty dostal. Neovlivnily mě dlouhodoběji. Rád si Célina i dnes přečtu, ale už mám odstup, to kvůli jeho epigonům. Célina je snadné napodobit, i když jen zdánlivě. A mnozí se o to snažili, i když jejich pokusy jsou směšné. Já jsem takové riziko ani nepodstoupil: Céline je městské dítě, já ne. On těží ze staré žíly argotu z dětství, kterou já nemám. V tom se člověk nepředělá: kdybych se byl snažil naroubovat na takový jazyk, který není můj, vzešlo by z toho cosi čistě umělého. Já nemám ani venkovské kořeny. Moje skutečná líheň byla škola: naučil jsem se literatuře z úst svých učitelů. Snažím se od toho oprostit, ale pořád se to vrací, je to silnější než já, mám velkou slabost pro ty staré školní základy, které nepatří ani k městu ani k venkovu, ale k zemi a jejím dějinám.

(…) Když jste mluvil o tom, že jste byl schopen v knize Maličké životy užít původní topografické názvy, řekl jste "má ruka to přijala". To je vyjádření hodné malíře nebo architekta, když mluví o grafické realizaci nějakého pocitu, jejíž přesnost nevychází z myšlení, ale tělesného rozhodnutí. Něco takového lze v jistém momentu říct i o literární tvorbě?
Jak to vysvětlit… (…) Jde o vztah ruka - ústa, to propojení mezi nimi. Psaní je vrchol dokonalosti tohoto vztahu: ústa mají odstup, ale v tu chvíli, kdy ruka píše, mluví. Samozřejmě je v tom i mazanost, vychytralost, um, dovednost, ale v poslední instanci rozhoduje ruka, a ta může říkat pouze pravdu. Když se ruka při psaní najednou splaší, je to proto, že nevstupuje do vztahu pouze s psaním. Stejně tak má co do činění s potravou, celým tělem, duší, myšlenkou a také hlasem, slovem šeptaným i tichým.

Před Maličkými životy jste opravdu nikdy nic nenapsal?
Čekal jsem skutečně pětatřicet let, než jsem se pustil do psaní, jak jsem si je představoval, jak jsem si skutečně přál. Tenkrát jsem napsal jeden text, který už asi nenávratně zmizel, aspoň doufám. Nevím, kde ten rukopis je. Šlo o vymyšlený příběh, snažil jsem se psát, jako by text vytvořil vědec, který žil někdy na přelomu 17. a 18. století: užíval jsem přesně jazyk té doby. Byla to taková dobrodružná historie jakéhosi kavkazského kmene, pro něhož jediným posvátným symbolem byla pokrývka na rakev. (…) Ve škole jsem samozřejmě psal poezii, ale bídnou, cosi a la Apollinaire, a la Baudelaire. Rýmované básně, alexandrín, hexametr. Používal jsem poetické formy 19. a počátku 20. století - v Guéretově lyceu, hluboko v kraji Creuse, jsem se k současné poezii vůbec nedostal. Vzpomínám, jak jsme v posledním ročníku, někdy na počátku 60. let, dostali od profesora otázku, co bychom chtěli probírat. Řekl jsem "Verlaina" nebo něco podobně revolučního… Tenkrát k nám do školy přišlo hodně studentů tmavé pleti, přistěhovalci z Alžírska, z měst jako Oran, Constantine, Alžír. Byli mnohem víc v obraze než my z kraje Creuse. Profesor položil otázku znovu a jeden Arab povídá: "Antonina Artauda". Začal jsem se smát a vykřikovat: "Jakýho Artauda? Hele, on má rád Artauda! Trouba jeden!" Profesor mě okřikl: "Michone, mlčte!" Tak vidíte, vůbec jsem netušil, kdo je Artaud, poprvé jsem o něm něco slyšel, když mi bylo sedmnáct. Literatura pro mne končila Eluardem a Aragonem. Samozřejmě jsme se ani tehdy o Artaudovi neučili, objevil jsem si ho pak už sám. O současné literatuře jsem prostě nevěděl zhola nic. Musím přiznat, že i když jsem o dvacet let později psal Maličké životy, můj myšlenkový obzor se v tomto směru příliš nerozšířil. Tehdy jsem se teprve začínal zajímat o literární současnost.

A přitom Maličké životy působí dojmem, jako by šlo o velmi kutlivovaný text, plný odkazů?
Ano, ale jsou plné kultury klasické: řecké, latinské, francouzské, která nejde dál než do 19. století. Školní kultury. Ostatně i literární rubriku v Le Monde jsem začal číst, až když mi začaly texty vycházet knižně. A hlavně proto, abych zjistil, jestli noviny píší o mně. Literární svět mě děsil. Ta nevědomost pro mě znamenala velkou výhodu ve chvíli, kdy jsem rozhodl stát se spisovatelem. (…) Literární kritika mě děsí dodnes.

Teprve úspěch Maličkých životů vás uklidnil…
Ten úspěch byl zpočátku velmi blahodárný, první rok se prodalo přesně 1918 výtisků, což je pro mne historické číslo, ačkoli není nijak skvělé. Další čtyři roky už jsem jenom plakal. Nakonec jsem se oklepal, řekl jsem si: dal jsem do toho to nejlepší, co ve mně je, a přitom je to jak plácnutí do vody, ale co! Myslím, že spousta spisovatelů takhle skončí, po první knize, která zůstane stranou zájmu, už nenajdou odvahu pokračovat. Já jsem té knize tolik věřil, naprosto, musel jí věřit: a nakonec si své publikum našla. (…)