“Každý román od Jeana Echenoze přináší vždy nesmírné potěšení z četby. Jeho styl se vyznačuje uvolněností, často užívá ironie, z hlediska jazykového jde o rukopis vpravdě virtuozní. A Echenozův nový titul, U klavíru, není výjimkou. Námětem jsou problémy spojené s vykonávání jakéhokoli umění a z toho plynoucí odříkání. Jde sice konkrétně o hudbu, o životní peripetie jistého sólisty ve hře na klavír, ale všeobecně vlastně o práci umělce, která často lidi přivádí k sólovému partu i v osobním životě,“ uvádí recenzi v Quinzaine littéraire Ph. Barrot.

Román U klavíru vypráví o Maxi Delmarcovi, jenž je celou svou bytostí oddán hudbě, a to dokonce i poté, co se z bytosti stává jen přízrak, k čemuž dojde dvaadvacet dní (a osmdesát šest stran) od chvíle, kdy ho čtenář poznal - je totiž zavražděn. Dále pak postava v románu vystupuje v této záhrobní podobě.

Max trpí nezměrnou trémou, již zvládá jedině pomocí alkoholu. Jakmile ale sedí u klavíru a začne hrát, napětí mizí.

Na rozdíl od předchozích románů, například Jdu nebo Velké blondýny (Les Grandes blondes, 1995), se vypravěč tentokrát zaměřuje na jedinou postavu, jediný osud, tedy na zmíněného Maxe. Echenoz využívá stylistických postupů, jež podtrhují dojem z odhmotněného života Maxova, uvízlého v každodenní rutině. Významnou roli v knize hraje i Paříž, kosmopolitní město prostitutek a restaurací všemožného původu, jež vlastně činí z Maxovy cesty kruhovou záležitost: Echenoz se metrem (nadzemními a podzemními trasami) pohybuje mezi nebem a peklem, cestuje napříč chudými a bohatými čtvrtěmi. V pozadí textu se míhají stopy a fragmenty dalších významů slov, pasáží, celého textu, možnosti jiných výkladů a pestrých konotací. Vše ladí v melancholické až depresivní tónině, jako variace na jazzovou hudbu Theloniuse Monka.

Jean Echenoz má v současné francouzské literatuře významné místo. Jako se jeho tvorba jistým způsobem staví k předchozím trendům (například tzv. nový román) a vymezuje vůči určitým autorům (za všechny Raymond Queneau), tak mladší autoři navazují na Echenoze, popírají ho anebo ignorují – ale pořád je tu přítomný moment, kdy se určité dílo stává pro další vývoj referencí. Nikdo nevíme, kam francouzská literatura dospěje za padesát, za sto let, troufám si však tvrdit, že Echenozovo jméno z učebnic a slovníků hned tak nezmizí.

Česky vyšel román Cherokee, představující rané období autorovy tvorby, a Jdu, s nímž se Echenoz vyhoupl na výsluní literární scény. Román Au piano měl ve Francii veskrze dobré kritiky, ačkoli znamená ve spisovatelově tvorbě zas další obrat.

Jean Echenoz (nar. 1947) patří dnes k nejznámějším francouzským autorům, ovšem zdaleka ne těm nejvíce prodávaným. Píše literaturu pro zcela jiné publikum než spisovatelé jako Beigbeder, Gavalda, Houellebecq či Nothombová. Echenozův styl je však zejména pro zálibu ve hře s jazykem tak charakteristický a obecně uznávaný, že například citace z děl tohoto autora už dnes najdeme v heslech nejužívanějších francouzských slovníků edicí Robert či Larousse.

Echenozova tvorba se vyznačuje jednak přehodnocováním různých literárních žánrů (paroduje např. dobrodružné romány), jednak pohráváním s veškerými stylistickými pravidly a doporučeními. Spisovatelova obraznost je skutečně původní a neotřelá, práce s jazykem pak přímo požitkářská. Jde o autora pro čtenáře, kteří jsou ochotni se jeho texty probírat obezřetně, dekódovat drobné slovní rébusy, odhalovat zábavné, protože fingované stylistické prohřešky. Echenoz totiž ne vždy používá slova tak, jak je zvykem, rád vezme třeba to nejobyčejnější klišé a obnaží je v nové souvislosti. Na jedné straně kopíruje hovorový jazyk, jindy je výsostně spisovný, až archaický. Vynalézavými způsoby využívá a zneužívá všech možností mateřštiny. Úspornost vyjadřování může vyústit až v heslovitost, jinde je zas podružný detail rozveden v košatou tirádu.

Jean Echenoz vydal dosud romány: Greenwichský poledník (Le Méridien de Greenwich, 1979), Cherokee (Cherokee, 1983, česky v nakl. E.W.A., 1996), Malajská výprava (L´Equipée malaise, 1986), Jezero (Lac, 1989), My tři (Nous trois, 1992), Velké blondýny (Les Grandes Blondes, 1995), Jeden rok (Un an, 1997), Jdu (Je m´en vais, 1999, česky v nakl. Jitro, 2003), U klavíru (Au piano, Minuit, 2003), jeden kratší text, Zabírání půdy (L´Occupation des sols, 1988), a dvě povídky, Přijdu hned (J´arrive, 1988) a Mějte přátele (Ayez des amis, 1991).

Za knihu Cherokee získal Echenoz roku 1983 literární cenu Médicis, za Jdu roku 1999 Cenu bří Goncourtů.

Pozn.: Česky román vyšel pod názvem U piána r. 2006 v nakladatelství Jitro.