„Thomas zemřel. Pro čekání na smrt si vybral tenhle dům v Saint-Clément, kde jsme strávili dětství. Jsem u něj. Nevěděl jsem, že se umírá i v létě. Myslel jsem si, že smrt chodí v zimě, že má ráda chlad, bezútěšnost, jistý druh trýzně. Jak vidím, může stejně dobře činit, co potřebuje, i za plného slunce, za plného světla. Snad ji Thomas přijme za plného světla...“

Hned první řádky románu udávají tón: překvapí až nápadnou jednoduchostí, hudebností. Jasně volená slova bez náznaku okázalosti či přehánění jsou příslibem, že jde o věcnou výpověď. Bez falše se tu popisuje posloupnost nemoci, naděje, jež provází čekání na výsledky vyšetření, smíření se s tím nejhorším, když už je diagnóza jasná. A také odmítání lží, ačkoli panuje všeobecný zvyk, který nabádá lékaře i okolí, aby nemocnému stále slibovali uzdravení. Kniha Jeho bratr mluví i o neschopnosti některých lidí vyrovnat se s utrpením, popisuje smutnou realitu předčasně zestárlého těla, smutně neúčinnou přítomnost všech blízkých, nenápadné vzdálení těch, kdo nevydrželi dívat se, jak smrt přichází. Nevystupuje tu žádný hrdina, nepronášejí se žádné obecné soudy. Autor jen konstatuje. Vypravěč Lucas je bratr šestadvacetiletého Thomase, jenž umírá na nevyléčitelnou poruchu krvetvorby.

Vždy jedna kapitola se vypořádává s aktuálním stavem nemocného, další se pak vrací do dětství, vyvolává vzpomínky, připomíná, jaké role oba bratři hráli. Ti dva byli od sebe jen patnáct měsíců a byli si podobní jak vejce vejci. Vypravěč se vrací ke všemu někdejšímu rivalství, nedělá ani ze sebe andílka, přiznává i myšlenky na to, že když bratr zemře, on už se o nic nebude muset dělit.

Šest měsíců deníkových zápisků po boku umírajícího bratra pak doplňuje další historie. Příběh starce, s nímž se bratři setkávají na ostrově Ile-de-Ré, kde si Thomas přeje strávit své poslední dny. Stařec je seznamuje s úplně jinou historií. Popisuje ostrov, jak vypadal, než sem začaly jezdit mraky turistů, vytahuje prastaré příhody, které tu zažil. Jak se vyráběla sůl, jak probíhala 2. světová válka, všechny ty námořnické a rybářské zážitky. I spousty mrtvých, utonulých, co je voda přinesla. Kniha tak dostává další dimenzi a Thomasova smrt se dostává do nových souřadnic. Příběh starcův a Thomasův navíc nachází i podivné souvislosti.

J.-B. Harang v Libération rozvíjí zajímavou úvahu nad tím, zda spisovatel Philippe Besson vůbec má, či nemá bratra, zda mu zemřel, či nezemřel. A připomíná, že smrt je věčné a vděčné literární téma.