Neexistuje asi žádné jiné místo v Evropě, kde se událo tolik klíčových historických okamžiků, kde vzniklo tolik mýtů a archetypů, kde bylo položeno tolik základních kamenů naší civilizace, jako ve Středomoří. Starověký Egypt, Fénície, Palestina, Řecko a Řím, křížové výpravy, arabské restaurování filozofie, italský renesanční génius – velké události obíhaly podél pobřeží až dokud janovský kapitán Colombo neodvedl nitky budoucnosti jinam. Valná část dějin našeho kontinentu, až na těch pár posledních století, se psala v zemích obklopujících toto inspirativní moře.

Breviář Středomoří se jmenuje kniha Predraga Matvejeviće – prazvláštní žánr, stejně jako je prazvláštní celkové její pojetí. Je rozdělena do tří dílů: na Breviář, Mapy a Glosář. Mapy mají své jasné téma, Breviář je pak poetizující text, který po přemostění Map nachází v Glosáři něco jako poznámky pod čarou nebo vysvětlivky. Kompoziční princip je v zásadě taxonomický: jednotlivá témata okupují své více čí méně dlouhé odstavce a podobně volně pak na sebe navazují. Je to však spíše múzická taxonomie. Vezměme si za příklad to, co autor praví o mořských vlnách: „Třídění, které nás zajímá zde, je jiného druhu: jak se [vlny] rozbíjejí o břehy, jak dlouho ještě přetrvávají po rozbití v pohledu těch, kdo je pozorují, jsou-li stejné, i když se opakují, jaký hukot či třesk vydávají, když se rozlévají po písku nebo buší do útesů, jak vstupují do spánku unavených lidí a stávají se neslyšnými“. Autor nás vpouští do svojí velice zvláštní subjektivizované kartotéky, jejíž multismyslové lístky uchovávají tvary oblak, hloubku tmy, způsoby klení, hudbu pinií ve větru nebo ikonografii větrných růžic. Je to jakýsi intuitivní pohled jdoucí napříč časem i prostorem, těkající od popisu vln po etymologii větrů, od tvarů plachet po lov mořských hub, od tržišť po majáky. Tyto „položky“, jež by samy o sobě byly pouze záblesky exotiky anebo anamnézami našeho kulturního vědomí, pak dohromady tkají podivuhodný, barvitý gobelín.

Matvejević, rodák z hercegovského Mostaru, syn Rusa a Chorvatky, exulant ve Francii a nyní v Itálii, hluboce zamilovaný do svého moře, je dokonale schopen brilantní syntézy tohoto zvláštního kousku světa vystaveného „působení slunečních kolmic“. Matvejević spíše nazírá než vidí: vzdálenost hranice Středomoří od pobřeží není konstantní ani nejsou relevantní umělé hranice vytyčené výbušným fanatismem či chladnou byrokracií; nazírá na jediný nedělitelný okrsek, jehož obyvatelé lisují olivový olej a sklízejí mandle, jenž se rozkládá všude tam, „kam až sahá fíkovník, aniž by zplaněl, kam sahá granátovník, aniž by nakysl,“ jak se v jednom rozhovoru vyjádřil sám Matvejević. Prolíná se flóra, fauna, pevnina a mořská říše se svými živými obyvateli i zmizelými přístavy. Poezie se přelévá do etymologie, křížíc cestu vlnám historie, to vše v jakémsi antropologickém prostoru, který má své věčné zákonitosti, ukrývaje ve své současné a reálné životnosti ozvěnu dávných skutků. Je to „obrovský archiv a veliká hrobka“, s takovými ohromujícími a oživujícími zkraty jakými jsou verbi gratia Homérova zmínka o chlapci stavějícím si na pláži hrad z písku.

Ze syntézy Breviáře je téměř vyloučen současný svět. Jsou tu autorovy osobní zážitky, jeho setkání s námořníky, bádání v muzeích a mapách, věčné barvy, vůně, oblázky, ale nikoli současná traumata. Schází synchronní pohled na dnešek. Matvejević, zastánce disidentů a tvrdý kritik „demokratur“, jak nazývá postkomunistické formální demokracie, až na pár letmých zmínek vytěsnil záměrně to, co se v nedávné době prohřešilo proti svému dědictví, a nezabývá se ani dnešní faktickou marginalizací tohoto bývalého pupku světa (známá je např. jeho kritika Itálie, která místo aby využila svojí autority a oblíbenosti ve Středomoří, tlačí se mezi kontinentální země Evropské unie, kde se na ni naopak pohlíží s despektem).

V knize se snoubí bytostné zaujetí detailem vlastní krajiny, zaujetí, které zavedlo autora do archivů, na průzkumné plavby, ve kterém je fascinace přítomným zážitkem i snaha proniknout do jeho historie, do jeho spjatosti s celkem Středomoří, do toho, jak jej vnímá obyvatel protějšího břehu. Je krásná, básnivá i filologicky rigorózní. Nevyvolává falešnou nostalgii, okouzluje bez snahy okouzlovat, spíše nás vyzývá, abychom sdíleli okouzlení s jejím tvůrcem.

Mimořádnou pochvalu zaslouží výtvarné zpracování svazku kombinující tmavomodré písmo s množstvím námořních map a vedut vyvedených v okru. Okraje jsou zdobeny větrnými růžicemi a jako středomořský emblém stránkami příležitostně proplouvá koráb.