V první polovině letošního roku se na pultech našich knihkupectví objevila kniha s poněkud tajuplným názvem Breviář Středomoří od Predraga Matvejeviće. První, co vás jistě upoutá, je velmi vydařená grafická úprava přebalu knihy. Díky, pane Vladimíre Vimře, za tuto lekci z estetické vyváženosti. Taktéž uvnitř je na co se dívat. Co ale chápat pod názvem breviář? Většinu z nás napadne cosi jako obdoba slovníku či snad díla charakteru encyklopedického. Snad chtěl autor v této rozsahem nevelké práci shrnout to podstatné z esence Středomoří a zjistit, co je tu tak magického a přitažlivého (mnozí jsme tento pocit již zažili na vlastní kůži). O tom, jak spletitá a jen komplikovaně postižitelná je tato problematika, se autor přesvědčil při psaní sám. "Kde začít?, odkud co uchopit?, jak vypracovat nějakou nosnou strukturu?"... podobné otázky si patrně při psaní kladl, neboť jistá amorfnost je na Breviáři poznat. Matvejević se snažil postihnout vše - od charakteru pobřeží, měst, řek, proudů, národů, jazyků před kulturně historické odbočky po pověsti a rybářský slang. Už už má autor i čtenář pocit, že se rýsují pevnější tvary vybraného tématu, ale v tom se vynoří dvacet nutných odboček a již se vše rozplývá. Přiznejme si však, že jinak by to asi dopadnout nemohlo. Záběr je prostě příliš široký na tak malý prostor, proto se častokrát setkáme jen s letmým naznačením či nějakou tou banalitou. Naštěstí se nad tím vším vznáší autorům lehký sarkasticko-ironický nadhled a časté hyperboly.

Matvejević se narodil v Mostaru v Bosně a Hercegovině (tehdy ještě součást Jugoslávie), proto je pochopitelné, že největší důraz klade na moře Jaderské a na historii Dubrovnické republiky, Chorvatska apod. V menší míře se autor věnuje italskému pobřeží, Řecku, dalším oblastem pak ještě méně a na některé už mu prostor téměř nezbyl (Sýrie, Maroko, Izrael). Matvejević sám několikrát přiznává, že o mnohých oblastech Středomoří v podstatě jen slyšel nebo četl, ale není to až tak na závadu. Horší je nemalý počet faktických chyb, přičemž mnohé z nich vůbec v textu nemusely být, jen kdyby si autor otevřel nějakou odbornou práci. Tak se dozvídáme, že přístav starých Athén nebyl Peiraieus (Pireus) ale Epeiros (s. 23), že chudák faraon Neko trápil tisíce otroků nepodařenou a nedokončenou stavbou průplavu mezi Rudým a Středozemním mořem (průplav stavěli placení dělníci, stavbu dokončili a v provozu byl ještě za Římské říše, s. 99), dále prý staří Germáni nazývali Kelty Vlachy (s. 191), staří Židé zas neměli moře (s. 74), slovo kajak nepochází z turečtiny ale od Inuitů (kajak je mužský typ člunu, umjak ženský, s. 76), atd. Ale nešť, nějakou chybu může přeci udělat každý, co však na této knize zaráží nejvíce, je nízká kvalita překladu do češtiny. Knihu do češtiny převedl doyen mezi překladateli ze srbštiny a chorvatštiny Dušan Karpatský, jehož jméno vždy bylo zárukou kvality. Co se však proboha stalo u této knihy?! Celá řada slov je přeložena nečesky, mnoho z nich je ponecháno v originále a pouze přepsáno podle našeho pravopisu a některé z drobných chybiček Predraga Matvejeviće snad mohly být také opraveny! Slovo kanal se do češtiny dá přeložit jako kanál v souvislosti s mořem jen pro La Manche, jinak nemá překlad jasný smysl a bylo třeba použít slova průliv (s. 23), název tureckého města Izmir zní v češtině Smyrna (pokud ostatní názvy měst do češtiny překládáme), název římské provincie na jihu Balkánu je dle užívané české terminologie Moesie a nikoliv Mezie (s. 88) jako v chorvatštině, slavná námořní bitva proběhla u Lepanta, a ne Lepantu (s. 90), poloostrov v dnešní Libyi se nejmenuje Kyrenaický, ale Kyrenajský (s. 97), česky se severošpanělská provincie jmenuje Aragón, a nikoliv Aragonsko (s. 153). Takovýchto chyb je v této jinak velmi zajímavé knize bohužel přespříliš. Díla tohoto druhu mají za cíl, doufám, spíše rozšiřovat obzory svých čtenářů, než je mást mnoha většími či menšími nepřesnostmi a chybami v originálu i v překladu.