Situace se změnila v roce 1989, kdy je do španělštiny převeden román Obabakoak spisovatele Bernarda Atxagy. Rychle následují překlady do dalších jazyků a baskická literatura přestává být pro svět prázdným pojmem. Konečně se objevil dlouho očekávaný autor, jenž dokázal dát o Baskicku vědět.

Bernardo Atxaga, vlastním jménem Joseba Irazu Garmendia, se narodil roku 1951 v Asteasu v baskické provincii Guipúzcoa. Vystudoval ekonomii na univerzitě v Bilbau. Po studiích střídá řadu povolání. Pracuje v tiskárně, prodává knihy, píše scénáře k rozhlasovým pořadům. Od počátku osmdesátých let, kdy se na barcelonské univerzitě zapisuje na filozofii, se profesionálně věnuje literatuře.

První práce píše již počátkem sedmdesátých let, zčásti pod vlivem obroditele baskické literatury, básníka Gabriela Arestiho. V roce 1971 získává cenu za kastilsky psanou povídku Lo que anhelamos escribir (Co toužíme psát), která ještě téhož roku vychází v časopise El Norte de Castilla. Už v ní se projevuje autorovo okouzlení formalistickými postupy avantgardní poezie. Vrcholem experimentálního období v Atxagově tvorbě je novela Ziutateaz (Z města, 1976) a sbírka básní Etiopia (1978), kterou baskická kritika považuje za mezník ve vývoji a formování moderní baskické poezie.

Městečko Obaba

V sedmdesátých letech zakládá literární skupinu Panpina ustela (Shnilá panenka), která požaduje právo literatury na sebeurčení definované výhradně estetickými cíly, proto také bývá Atxaga zařazován do tzv. generace "literární autonomie". Po rozchodu se spoluzakladatelem Ustely spisovatelem Koldem Izagirrou zakládá v Bilbau skupinu Pott (Neúspěch), která vydávala stejnojmenný časopis. Jejími dalšími členy byli spisovatelé J. M. Iturralde, J. Sarrionaindia, R. Ordorika, J. Juaristi a M. Erzilla. Na stránkách Pottu se objevuje velká část povídek, které budou později shrnuty do slavné sbírky Obabakoak. S činností skupiny Pott je spojena i Atxagova účast na hudebních a divadelních performancích, v nichž bude pokračovat i v dalších letech a které budou stát u vzniku řady jeho formálně hybridních her-básní.

V povídce Camilo Lizardi erretorearen etxean aurkitutako gutunaren azalpena (Uveřejnění dopisu kanovníka Kamila Lizardiho, 1982) se poprvé objevuje imaginární městečko Obaba, jehož název pochází z jedné baskické ukolébavky. Do tohoto imaginárního prostředí bude situován děj většiny Atxagových povídek z let osmdesátých Sugeak txoriari begiratzen dionean (Když jeden had, 1984), Bi letter (Dva letters, 1984). K tomuto okruhu patří důležitá povídka Bi anai (Dva bratři, 1985), v níž autor originálním způsobem využívá různých vypravěčů (ptáka, veverky, hada a husy), jejichž vyprávění o smrti nevinné oběti podtrhuje tragičnost příběhu. Už zde se objevuje polyfonie hlasů jako další prostředek charakteristický zejména pro Atxagovu tvorbu posledních let.

Bezesporu nejznámějším Atxagovým dílem je Obabakoak (Lidé z Obaby, 1988). Tato kniha získává o rok později Národní španělskou cenu za literaturu, jako vůbec první baskicky psané dílo, a díky překladům se poprvé s baskickou literaturou seznamují i čtenáři v zahraničí. Literární kritika je uchvácena mytickým světem baskické Obaby, kniha se uchází o European Literary Price (1990) a francouzskou cenu Milepages (1991). Dílo je shrnutím Atxagovy tvorby osmdesátých let, kromě již zmíněného prvku národního v podobě městečka Obaba nalezneme v něm celou řadu intertextuálních odkazů ke klasickým autorům povídek, jako jsou Borges, Čechov, Maupassant či E. A. Poe, které někdy hraničí až s plagiátem. Téma plagiátu je ostatně v Atxagově tvorbě časté, plagiát staví do opozice vůči romantickému požadavku originality a vidí v něm jednu z cest, která umožňuje uvést do malé národní literatury velká témata z literatury světové. Zřejmý je též barokní základ podobné koncepce, na nějž ostatně upozornila i americká kritika, která označila Obabakoak za "výtečnou barokní paellu".

Zápas se samotou

Tou dobou se Bernardo Atxaga začíná stále více věnovat tvorbě pro děti a mládež. V roce 1991 vydává knihu Behi euskaldun baten memoriak (Paměti jedné krávy). Příběh o válečných radostech a strastech krávy Mo, připomínající filozofické opusy norského spisovatele J. Gaardera, předznamenává změnu v autorových prozaických postupech. Příběh opouští nedeterminované prostředí imaginárního světa, odehrává se v konkrétním čase a prostoru. Objevuje se použití vnitřního hlasu, svědomí, pro vykreslení psychického světa hlavní hrdinky. Příklon k realismu a k psychologizaci románu je charakteristický pro autorovy dva romány z let devadesátých: Sám za sebe a Zdejší nebesa.

Základním tématem románu Gizona bere bakardadean (Sám za sebe, 1993, česky Mladá fronta 1997) je samota. Někdejší aktivista poskytne přístřeší dvěma členům organizace ETA a pokusí se je ochránit před dohledem policie. Politický thriller, jehož význam nicméně spočívá v prokreslení duševního světa hlavního hrdiny, se vzdaluje od imaginárního světa Obaby. Odehrává se na určitém místě nedaleko Barcelony na počátku osmdesátých let. Hlavní protagonisté musí řešit rozpory mezi idealistickými postoji z mládí a realitou nového politického zřízení.

Se samotou zápasí i hlavní hrdinka další prózy z této doby (Zeru horiek, Zdejší nebesa, 1995), která při cestě z vězení mezi Barcelonou a Bilbaem přemítá nad svým dosavadním životem. Struktura této novely je sevřenější než v případě předcházejícího románu a předpokládá náročnějšího čtenáře. Snad právě proto nebylo přijetí této novely jednoznačné. Čtenář je zahlcen řadou básnických výjevů, do vyprávění se mísí samotné básně i písně. Časté jsou již tradiční odkazy k dílům světové literatury. Ne náhodou se tato kniha formálně blíží autorovým dílům básnickým z poslední doby.

Důležitým mezníkem v Atxagově básnickém díle bylo vydání sbírky Poemas & Híbridos (Básně & hybridy), do níž shrnul svou tvorbu počínaje již zmíněnou Etiopií. Mezi uveřejněnými básněmi je i rozsáhlá básnická skladba Henry Bergoa Inventarium, která byla původně inscenována skupinou umělců Emak Bakia Baita, k níž Bernardo Atxaga v osmdesátých letech patřil. Kromě této epické skladby, připomínající psychologická "puzzle" Atxagových románů, objevují se zde i veršované skladby rozverné, které prozrazují autorovo okouzlení hravou poezií dadaistického hnutí.

I v poezii posledních let se objevuje příklon k epické popisnosti, která se místy blíží až esejistické úvaze. Shrnutím je sbírka básní Nueva Etiopía (Nová Etiopie, 1996), která přinesla čtenářům nový zážitek ve spojení knihy s hudebním nosičem a reprodukcemi maleb Joseho Luise Zumety.

Přes nepochybný příklon k realismu u řady děl z poslední doby objevuje se od počátku let devadesátých v autorově tvorbě několik textů výlučně experimentálních, v nichž kromě již zmíněného dadaismu se autor zhlíží i v hravé estetice experimentální skupiny Oulipo vedené Raymondem Queneauem. V nich využívá autor principu náhody a nechává své vyprávění ovlivňovat abecedním pořádkem, jenž se stává základní kostrou struktury díla. Experiment je kritikou spojován s rostoucím významem tvorby pro děti v Atxagově díle, čemuž by nasvědčoval i obsah jedné z posledních "abeced": Abecedarium haur literaturi burz (Abeceda o dětské literatuře, 2000). Za Seznam šílenců a jiné abecedy (1998) získal hlavní baskickou literární cenu Premio Euskadi.

Díky všeobecně přijímanému úspěchu se Bernardo Atxaga stal žijícím klasikem baskického písemnictví. S jeho dílem se baskická literatura poprvé vymaňuje z područí mimoliterárních požadavků, poprvé se také začíná překládat i do cizích jazyků, což je jedním z předpokladů přežití malé národní literatury, kterou literatura psaná baskicky, to jest jazykem, jímž mluví na 700 000 obyvatel, bezpochyby je.