Nakladatelství Mladá fronta, které se při výběru překladů ze současné hispanoamerické prózy rádo řídí komerčním úspěchem knih v Západní Evropě, vsadilo na vavříny i letos. Privilegovaným autorem se tentokrát stal Argentinec Pablo de Santis (1963), důstojný pokračovatel fantastické linie laplatské literatury a zároveň reprezentativní člen současné generace "postboomu", který si v roce 1997 vysloužil svou knihou Překlad (La traducción) postup do finále v soutěži o nejlepší hispanofonní román, kterou každoročně vyhlašuje španělské nakladatelství Planeta. Santisovo dílo, které u nás vychází pod poněkud zavádějícím titulem Smrtící překlad, si nakonec nejvyšší poctu Planety neodneslo. Přesto se však jedná o knihu pozoruhodnou jak v hispanoamerickém, tak mezinárodním měřítku.

Smrtící překlad je předně dokonalou syntézou dvou výpravných rovin, detektivní a reflexivní, z nichž každá odkazuje k jinému zdroji inspirace. Ve skomírajícím letovisku na nehostinném argentinském pobřeží se koná překladatelské symposium. Jeho účastníci přijíždějí z rozmanitých důvodů: jedni proto, aby pronikli do tajů záhadného rajského jazyka, druzí, aby slastně trpěli v přítomnosti své bývalé lásky, třetí, aby si odbyli společenskou povinnost, a všichni dohromady proto, aby se přiblížili pravdivému překladu. Samotný název města, Přístav Sfing, je předzvěstí nečekaných událostí. Smrt tří návštěvníků kongresu a záhadná epidemie šířící se mezi tuleni se stanou hádankou, kterou může rozluštit jedině ten, kdo je schopný proniknout za význam označovaného, do vnitřní historie věcí a jevů. Po stopách zločinu pátrají nezávisle na sobě neurotický překladatel Miguel de Blast, kterého žene za poznáním milostný cit k Aně a rivalita ke svému soku v lásce a profesi, Naumovi, a policejní inspektor, který se již řadu let snaží odhalit řád života Přístavu Sfing tím, že zpracovává jeho trestní historii do objemného archivu. Pravda, která tyto dvě postavy v závěru čeká, postrádá jakoukoli příchuť vítězství či finality, je pouze "varovným znamením" do budoucnosti.

Napínavý příběh zločinu a jeho odhalování má veškeré náležitosti mistrně zvládnutého detektivního žánru. Děj je dramaticky stupňován, tajuplnost umocňuje jak jazyková, tak významová nedořečenost, příběh má chytrou pointu. Santis se ostatně nikdy netajil okouzlením, které v něm vzbuzovaly klasické anglické detektivky, nikdy také nepopřel, že by jeho citu pro dějovou dynamiku nenapomohly jeho dvě druhé profese: psaní televizních scénářů a textů pro komiksy. Fakt, že Santis přejal formální techniku detektivek, není samo o sobě nic výjimečného. Obliba "nižších", konzumních žánrů je společným rysem mladé generace "postboomu" (lze vzpomenout Chilana Luise Sepúlvedu přeloženého loni do češtiny). Detektivní příběh se však pokusila do hispanoamerické literatury zavést o něco dříve i autorská dvojice Jorge Luis Borges a Adolfo Bioy Casares, přičemž Borges uplatnil detektivní žánr ve svých povídkách hned několikrát. V čem tedy tkví Santisova výjimečnost? V tom, že propojil jazyk detektivních románů s jazykem fantastických povídek a próz do zcela přirozeně ladícího celku.

Tím, že ani jedna složka románu nevyniká nad druhou, se Smrtící překlad nabízí k několikerému čtení. Pod kriminální rovinou se vynořuje metaforický svět překladu a jazyka, na jehož vstupní bráně se nachází Santisem citovaný nápis: "Předměty ve zpětném zrcátku jsou blíže, než se jeví". Skrze ní vcházíme spolu s hrdiny do labyrintu metajazyčnosti, v němž je veškerá vnější existence zpochybněna a jehož jedinou platnou skutečností je jazyk. Není jím však jazyk knihy, nýbrž jazyk předbabylonský, který je jako jediný schopný dosáhnout jednoty symbolu a významu a zmocnit se svrchované pravdy. Jako borgesovští vykladači světa bloudící bezúspěšně v útrobách Babylonské knihovny, snaží se i Santisovi hrdinové překročit řeku podsvětí a vyslechnout příběh, který vypráví jazyk Acheronu. Jejich touha má jediné možné východisko diktované nesmlouvavým pravidlem záhrobí: porozumět znamená přemoci svou lidskou podstatu, popřít zakotvenost člověka v jazyce a jeho vlastní smrtelnost.

Spojovacím můstkem mezi dvojím hledáním konečné pravdy či mezi rovinou kriminálního příběhu a stejně reálným světem Acheronského bratrstva jsou úvahy o problematice překladu. Santis se ve výkladu odvolává na existenci celého mikrokosmu skutečných i vyfabulovaných hermetických spisů, alchymických příruček, teozofických děl a neurologických pokusů. V duchu fantastické literatury se otázkám po významu překladu skutečně dostává více či méně uspokojivého vysvětlení. Překlad je však pro Santise jen zástupnou formou, symbolem odkazujícím k jiné skutečnosti, překladem překladu. Skrze aluze na (pseudo)vědeckou bibliografii, odborné přednášky účastníků a jejich vystupování Santis představuje překlad jako způsob, kterým si člověk osvojuje okolní skutečnost.

Santisovo pojetí světa nezapře dědictví Umberta Eca - je složitým znakovým systémem, jehož části na sebe vzájemně odkazují. Ten, kdo jej touží dešifrovat, musí se vydat na cestu řetězovitých překladů. Ta však vede jen k nekonečnému množství interpretací. Vytoužená harmonie mezi označujícím a označovaným v našem světě neexistuje, stejně tak jako je nemožná shoda mezi originálem a překladem. Překlad je pro Santise rozsáhlou metaforu bytí. Otázce po jeho smyslu se dostává proto stejně kruté odpovědi jako při pátrání po absolutní životní pravdě. Nalezení dokonalého jazyka a dosažení konečného překladu představují smrt a překlad, chcete-li lidský život, není ničím jiným než nekonečným pátráním.

Santis se Smrtícím překladem zařadil do vývojové řady fantastické literatury a s naprostou přirozeností dokázal, že fantastično není pouze autorskou doménou Jorge Luise Borgese, Adolfa Bioye Casarese či Julia Cortázara, nýbrž způsobem nazírání reality, které zpochybňuje jakékoli časoprostorové a epistemologické dogma. Pravý význam není to, co je vyslovené a zjevné; skrývá se za věcmi, zůstává nevyřčený. Jak Santis poznamenává ústy posledního z řečníků symposia a zároveň i poslední oběti jazyka Acheronu, člověk nezná pravdu, protože pravda je slovy nevyjádřitelná: "Skutečným problémem pro překladatele není vzdálenost mezi jazyky či světy, není jím hantýrka, neurčitost ani hudebnost. Skutečným problémem jazyka je jeho ticho, protože všechno ostatní je možné přeložit, ale způsob, jakým dílo mlčí, to se přeložit nedá".

Smrtící překlad je hrou i skutečností zároveň. Podle toho, na jaké Santisovo volání čtenář odpoví, se buď setká s napínavým detektivním příběhem, borgesovským Alephem, a nebo s propojením obou. Jinými slovy, vše záleží na překladu. Santisova kniha je zároveň i výzvou pro překladatele, a to nejen ve figurativním slova smyslu. Santisův styl je sice jazykově velice úsporný, místy až minimalistický, myšlenkově však tíhne k moderní formě konceptismu. Je proto obdivuhodné, jak si s jeho překladem poradila mladá hispanistka Lada Hazaiová. Té se podařilo dokázat, že překlad nemusí být vždy zrovna "smrtící". "Smrtící" je ovšem zvolený titul knihy. Pokud se Mladá fronta rozhodla pro čtenářsky lákavější název, proč nezvolila místo podbízivého slova Smrtící přídomek Konečný, který používá v knize sám Santis?

I přes tuto menší vadu na kráse si Mladá fronta zaslouží za Santisův Smrtící překlad a za zájem o současnou hispanoamerickou literaturu obrovský dík. Bohužel je mezi českými nakladatelstvími téměř jediné.