V dobách těžkých zkoušek bylo vždy nutno nějakého prostředku útěchy a zároveň silného apelu. Příkladem je kniha zjevení apoštola Jana, která byla napsána pravděpodobně na konci prvního století po Kristu, tj. v době úpadku maloasijských křesťanských obcí a počátku pronásledování křesťanů. A právě Janovy apokalyptické vize zřejmě inspirovaly Ernesta Sabata (1911-2011) k napsání třetího a definitivně posledního románu, Abaddón zhoubce (1974), v době, kdy autor prožíval hlubokou vnitřní krizi a zároveň krizi společnosti konce šedesátých a počátku sedmdesátých let.

Abaddón (ničitel, hubitel, zhoubce) je v Janově zjevení andělem propasti, z níž se vyhrnulo hejno kobylek, aby potrestalo lidstvo. Abaddón je pak vykládán jako král satan a kobylky jako zlí duchové, jeho poddaní. Kniha Janova je knihou prorockou líčící dějiny církve před koncem světa. Přes všechny hrůzy, jež ve svých výjevech apoštol Jan popisuje, je však jeho kniha plná útěchy a naděje pro vyvolené v dobách největšího pekelného běsnění. Není pak těžké najít několik paralel s obsahem románu Ernesta Sabata.

Abaddón zhoubce je "román" bez pevné a srozumitelné struktury. Jde spíše o svazek nesourodých fragmentů rozličného druhu: autobiografické epizody, pasáže z autorových esejů, úryvky z bulvárních časopisů, akademické debaty, popis spiritistických seancí atd., mezi nimiž útržkovitě probleskuje několik zdánlivě na sobě nezávislých příběhů. Dochází zde tedy k míšení beletrie, publicistiky a esejistiky. V knize se také objevují motivy a postavy z předchozích Sabatových románů a také pasáže z jeho esejistické tvorby.

V jedné z úvodních kapitolek autor zmiňuje tři důležité příběhy. Hrdinou prvního je postavička z jednoho buenosaireského baru, blázen Natalicio Barragán (známe ho z Knihy o hrdinech a hrobech), jehož slova, aniž si to kdo uvědomuje, jsou hluboce prorocká a předvídají apokalypsu. Možná také předvídají časy kruté diktatury Jorge Rafaela Videly, které mají v Argentině brzy nastat. Jen tento blázen dokáže na obloze spatřit strašlivou obludu, "draka, který zakrývá nebeskou klenbu úsvitu jako zuřivý had plápolající v propasti vyplněné tuší". Ve druhém příběhu vystupuje rozervaný mladík Nacho Izaguiro, náruživý čtenář Sabata a Camuse, "hnusáků, co vykládají o obsolutnu", poslouchaje při tom Dylana či Beatles. Jeho osud nám trochu připomíná příběh Martína, další známé postavy ze Sabatova předchozího románu. Po vzoru Martína Nacho nespáchá v kritické chvíli sebevraždu, nýbrž se rozhodne z prokletého místa utéct a hledat spásu jinde. Postavou třetího příběhu, který Sabato v úvodu vyzdvihuje, je rovněž mladý hrdina, Marcelo Carranza, obviněný z členství v partyzánské skupině. V této epizodě Sabato odsuzuje brutalitu diktátorských režimů a jejich tajných služeb. Všechny zmíněné příběhy jsou propojené prostřednictvím ústřední postavy díla, kterou je sám schizofrenní Sabato neboli S. Obecněji všechny postavy pojí přítomnost Zla v prokletém městě, kterého jsou svědky nebo kterému přímo podléhají.

Hledání absolutna skrze totální román
V tomto posledním díle jediné sabatovské trilogie (pro úplnost: zbylými romány jsou Tunel a Kniha o hrdinech a hrobech) jsou autorovy obsese, přítomné od počátku jeho tvorby, vystupňovány téměř do absurdních rovin a přeneseny ze "zavádějícího světa fikce" do bezprostřední autorovy zkušenosti a "totální" reality románu. V této souvislosti autor v jedné pasáži hovoří o zkoumání podstaty románu, jeho poslání a hodnoty. Sabato chce napsat "román, v němž by šlo přímo o romanopisce." Tím nemyslí spisovatele uvnitř díla, nýbrž jak sám říká: "Mám na mysli krajní možnost, že se uvnitř ocitl sám autor daného románu. Ale ne jako pozorovatel, kronikář, svědek." Jako svědek Sabato skutečně nevystupuje. Touží být jednou z postav, "na stejné úrovni jako všechny ostatní, které stejně vycházejí z jeho duše".

Sabato zde mísí reálné autobiografické epizody s paranoidními pocity, s obsedantní představou spiknutí temných sil, pravděpodobně tajné sekty slepců, symbolem Zla, která ho pronásleduje v jungovských snech i v reálném světě. Sabato tyto síly a její symboliku začíná tušit v období svého působení v prestižní laboratoři Curieových v Paříži na konci třicátých let, kdy prožívá záhadné příhody plné záhadných postav. V té době autor definitivně přestává věřit v poslání exaktních věd a začíná se stýkat s uměleckými kruhy surrealistů a existencialistů. Zřetelnějších obrysů pak tajemné události z Paříže nabývají v pozdějším období spojeném s vydáním již zmíněného druhého autorova románu, Knihy o hrdinech a hrobech. Právě tento román obsahuje provokativní kapitolu s názvem Zpráva o slepcích, která údajně probudila velký zájem o Sabatovu osobu v oněch záhadných kruzích.

Ačkoliv se Sabato (nebo S.?) cítí být pronásledován, vlastní vůle (či vůle někoho jiného?) jej nutí sestoupit do podzemí (stok a sklepení Buenos Aires), jako to učinil hrdina zmíněné Zprávy Fernando Vidal Olmos. Může jít o symbolický sestup do oblasti nevědomí a symbolického dotyku klíče k poznání. Autor-adept je v iniciačním procesu stejně jako před ním jeho hrdina symbolicky zasvěcen prostřednictvím sexuálního styku s médiem. V Knize o hrdinech a hrobech je však ten, kdo poodhalil tajemství, krutě potrestán a náznak naděje zde najdeme pouze v útěku zmíněného Martína z hlavního města. V Abaddónovi je motiv naděje, spásy a smíření daleko silnější. Sabato (či jeho duše) na cestě za absolutnem a za spásou projde peklem, očistcem, vystoupí z temnot a setká se dokonce sám se sebou. Jeho duše se zdá býti čistá, oddělená od těla, které v závěru symbolicky prodělá kafkovskou proměnu v obludnou okřídlenou krysu, aniž by to jeho okolí zpozorovalo. Sabato se s tímto děsivým tajemstvím však pokusí dál žít: "Taková je totiž touha po životě: bezvýhradná a neuhasitelná".

Motiv spásy a smíření je podtržen na konci knihy, kdy Sabatův přítel Bruno (další známá postava), jediný vzdálený pozorovatel v románu vystupující jako "bezmocný svědek", nalezne na hřbitově ve svém rodišti náhrobek s nápisem: "Ernesto Sabato/ chtěl být pohřben v této půdě/ a na náhrobek si přál jediné slovo:/ POKOJ". Tento náhrobní kámen, který si autor v závěru svého posledního románu postavil, může symbolizovat předčasný konec spisovatelovy literární kariéry. Od té doby, tj. od roku 1974 opravdu již žádný román nenapsal, pouze připravil nové opravené či spíše seškrtané vydání téže knihy v roce 1991 v nakladatelství Seix Barral. Jak vidno, pro hlubší pochopení je nutné, ne-li přímo nezbytné přečíst alespoň autorův předchozí román. Hlavní postava z první knihy Tunel, malíř Juan Pablo Castel, se v Abaddónovi sice také na okamžik objeví, ale není pro nás podstatná. Možná si zde autor chtěl pouze splnit přání se ještě jednou, naposled, se svými postavami "osobně" setkat.

Jak jsem výše zmínil, Sabatův román je jakousi směsicí nesourodých textů, které se zde někdy jako by náhodou opakují nebo jsou přehnaně dlouhé. Například nekonečné úryvky z bulvárních periodik či snobských dýchánků (v novém vydání právě tyto prý hodně seškrtány) někdy působí až křečovitě. Autor je natolik posedlý kritikou nízkého, komerčního, že někdy podle mého názoru trochu ztrácí nadhled a působí příliš tradicionalisticky a elitářsky. Kromě klasiků literatury či jiného umění pak neuznává téměř nic.

Z vložených textů převažuje část esejistická, která je celkově v Sabatově díle zásadní. Ta se promítá do dlouhosáhlých úvah ústředních postav jako je Sabato nebo jeho přítel Bruno. Autor tím dokonce potlačuje hlavní dějovou linii, pokud nějaká v díle existuje. Porušuje tak zásadně tradiční pojetí románu (zároveň ovšem neuznávaje francouzský "nový román" a jeho hlavního představitele Robbe-Grilleta) ve snaze vytvořit román totální obsahující obecně realitu vědomou i nevědomou. V citacích z esejů či úvahách postav Sabato shrnuje to nejdůležitější, co chtěl svým předchozím i posledním dílem sdělit. Ústředním tématem jeho esejistické tvorby je hledání příčin Zla vládnoucího modernímu světu, jež se nachází v duchovní krizi. Zároveň se zabývá údělem spisovatele-tvůrce, který "se narodil s oním prokletím nebýt smířený se skutečností, v níž mu je dáno žít". Román jako celek pak krizi odráží v porušení struktury či jejím popření, v rozdvojení osobnosti spisovatele, který tuší bezprostřední přítomnost temných sil.

Přestože může být autor jednoduše obviněn z eklektismu a vyčíst by se jeho názorům zajisté dalo mnohé, jeho průzračná, naprosto srozumitelná a někdy až vášnivá argumentace je naprosto odzbrojující. Skrze jednoduchý, ale zásadní dualismus (dobro - zlo, světlo - tma, vědomí - nevědomí) reprezentovaný různými symboly zde Sabato nazírá a soudí historii, filozofii, literaturu či moderní společnost. To vše s patřičným, ale upřímným pathosem.
Dnes nám možná některé Sabatovy úvahy přijdou zastaralé nebo zkreslující. Na druhou stranu musíme ocenit autorovu morální disciplínu a vůli nerozmělnit své myšlenky, za kterými si dodnes stojí, schopnost opustit řemeslo uznávaného romanopisce v období tvůrčí zralosti a zůstat "spisovatelem jednoho románu". Co potřeboval sdělit, sdělil. Zjevení se neopakují často a o svém svědectví nám apoštol Sabato zprávu již podal.