Rafał Wojaczek (1945-1971) je dnes v Polsku především symbolem a legendou, která bude poezií našich severních sousedů tepat, dokud na tomto území nezemře poslední básník. Zasloužil se o to jak jeho osud ne nepodobný tragicky zemřelému Václavu Hraběti nebo nedávno zesnulému Petru Léblovi (Wojaczek se léčil se schizofrenií a po neúspěšném pokusu oběsit se o několik hodin později, v noci z 10. na 11.5. 1971, otrávil), tak i filmové zpracování jeho života a tvorby ("Wojaczek" v režii Lecha Majewského). Především však jeho poezie samotná.

Wojaczek navazuje na polskou postromantickou linii Mickiewicze nebo Słowackého a na norwidowský symbolismus či francouzskou bohému přelomu 19.-20. st. Tato klasicistně-modernistická poezie "rozdvojeného já", které nejenže o "životě ku smrti" pochybuje, ale je jím přímo fascinováno (na druhou stranu z ní má panickou hrůzu!), nemá též daleko k filosofii existencialismu či k predestinaci, neboť člověk nikdy neví, který den je jeho poslední. Osamocenost a pocit bezmoci či obsesivní sebeanalýzu, která působí především jako autoterapie, nenachází čtenář u Wojaczka jen v těchto verších - "Říci slovo a přesvědčit se, že hlas / Je křikem a nikoho to nezajímá..." (Dotknout) - ale vlastně za každým jeho slovem.

Ať už se v básních Wojaczka v nejrůznějších variacích a polohách objevují konkréta i abstrakta, jakými jsou ptáci, lidské srdce, láska, hvězdy nebo sny, důležitá a podstatná je u něj symbolika krve a smrti - v přeneseném významu potom antagonismus červené a bílé barvy (symbolizujíce též národní barvy). A také symbióza jazyka a těla, které tyto prostory vyplňují. "Já jsem hladina / Ty jsi vzpřímený / Ty jsi hora / Já jsem dolina / Já jsem Země / Ty jsi Slunce / Já jsem štít / Ty jsi meč / Já jsem rána / Ty jsi bolest / Já jsem noc / Ty jsi Bůh / Ty jsi oheň / Já jsem voda / Já jsem nahá / Ty jsi ve mně / Já jsem hladina / Ale ne vždy / Ty jsi vzpřímený / Ale dočasně / Já jsem hladina / Hora orgasmu / Ty jsi vzpřímený / U mě." (Kříž)

Wojaczkovi nechybí životem vynucený smysl pro sebeironii a pro jakousi "karmickou determinaci slova" ("Jestlipak už je to ta hvězda: ještě nepojmenované slunce / U kterého vím, že aby ho nazval, je potřeba v řeči / Znovu se narodit?..."), z níž ovšem vychází pouze další beznaděj. Hluboký filosofický podtext dokazuje třeba jen verš v nadpisu této recenze, stejně jako podvědomé přesvědčení o tom, že "musí být někdo, koho neznám, kdo mě však ovládl, kdo ovládl můj život, moji smrt, ten list..." Anebo bezejmenná báseň: "Žiji ale nevidím hvězdy / mluvím, ale nerozumím slovům / čekám a nepočítám dni / až někdo prorazí tu zeď."

Wojaczek se po celý svůj krátký, leč intenzivně prožitý život, snažil o stírání hranic mezi životem a skutečným dílem. To se mu nakonec - nešťastným, leč účinným způsobem - podařilo.