Sestro, sestro! Volá Oksana Zabužko ve své poslední knize (vyšla cca před týdnem). Jde o velmi pěkně graficky zpracovanou publikaci snad nejznámější současné ukrajinské spisovatelky. O výtvarnou stránku se postaral Rostyslav Lužeckyj.

Předmluva byla svěřena literárnímu kritikovi Vadymu Skurativskému. Nazval ji Nel´otna pohoda, tedy počasí nepříznivé pro letadla. Proč? Vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat. Zabužko patří mezi "neklasické klasiky". Její tvorbu těžko srovnáme s předchozími generacemi. Ničím se jim nepodobá. Skurativskyj nastiňuje, čím to může být. Dobou, která je plná "literárního" teroru. Ale jak dokládá historie, nejen literárního. Ten teprve staví na tom skutečném; na lidské bídě a utrpení. Dalším bodem by zajisté mohlo být autorčino dětství. Nenávidí ho? Zdá se, že ne. Že si je vědoma těch nejstinnějších stránek počátků svého života, ale snaží se s nimi vyrovnat. Neodsuzuje ho. Naopak, dokládá, že dítě má schopnost "si zapamatovat a porozumět všemu", jen mu dát tu šanci. Proto ji její bolestné dětství celý život trápí a ona se snaží vymanit z jeho otroctví. Nikdo z nás ovšem neodpáře ani nitku z našeho růstu a doby, kdy jsme se učili chodit. Všeobjímající strach se kolem nás plížil polotmou, ovíjel nás a nebylo úniku. Tato paměť nám už navždy zůstane.

Proto se nelze divit, že Zabužko se řadí k první, úplně první generaci, která je skutečně svobodná a svoji svobodu si plně uvědomuje. Má možnost srovnání, kterému se nakonec podvolí a dělá dobře, srovnání se svým dětstvím, které osvobozuje.

Postavy jejích próz se obnažují (doslova i metaforicky) seč mohou, jako by se snažily ze sebe tu zkušenost setřást, vysvléci se z ní, smýt ji… Na druhou stranu právě díky ní jsou takovými, jakými mají být, a konečně to všechno pochopí. Drží je při životě silné vědomí vlastní potřebnosti, nutnosti BÝT tak, jak jsou, bez odhazování toho, co je vlastně dělá skutečnými.

Zabužko "uvízla" jaksi výše v literárním procesu a veškerá kritika i čtenářstvo se před ní najednou ocitlo ve dvou frontách; jedna říká ANO, druhá NE, ale není nikoho, kdo by NEVĚDĚL…

V této knize nalezneme premiéry povídky Sestro, sestro a novely Já, Milena, která vyšla poprvé anglicky v roce 1998, ale zde je uvedena její první, autorská verze.

Dále je tu povídka Dívenky, Pohádka o kalinové píšťalce, povídka Trenér tenisu a novela Mimozemšťanka, které již vyšly buď knižně, anebo časopisecky. V závěru nás čeká Autobiografie, taktéž prvně publikovaná povídka, napsaná na žádost autorčiny australské kolegyně.