S podtitulem „Básně – písně – blues“ vydalo nakladatelství Labyrint na konci roku 2002 výbor z Kainarových publikovaných i dosud nevydaných básní nazvaný Bledej gentleman.

Kniha je rozdělena do tří tematických částí – v první s názvem Názvuky jde o tradiční básně, v Jazzových standardech & písňových inspiracích jsou obsaženy překlady nebo nápěvy na převzaté melodie, Improvizace v blues obsahuje básně z posledního období Kainarova života.

Josef Kainar je básník momentální imprese – určitý pocit, barva a nálada jsou čitelné z většiny jeho básní a jsou pro něj stejně tak důležité jako jednotlivá písmena a jejich skládání do slov a veršů. Pro svá témata nemusí chodit daleko – jsou jimi nejen obyčejní lidé, ale i obyčejné věci, které dennodenně používáme a které, zdánlivě zabaleny do své rutiny, tak trochu ztrácejí svůj původní smysl. Kainar je jejich odvěkým hledačem, znovuobjevuje je a polozapomenuté je umisťuje zpět na své místo do světa „lodí snů, ve kterém nás unáší jazzový vítr v plachtoví“. A tak není nic divného, že pěje ódu na starý klobouk nebo na hotelové dveře... Uvědomuje si totiž, že jsou tyto věci nejen zajímavé a vlastně i krásné, ale především že nám otevírají dimenze do jiných, dosud neznaných světů.

Euforii let šedesátých, nástup nových hudebních směrů a životních trendů, novodobou gelnerovskou modifikaci veselí, hudby, tance, zpěvu a kaváren – která i přes železnou clonu tehdejšího režimu proniká i k nám, prokládá nejen mimo prostor a čas trvajícími konstantami našeho světa v podobě biblických motivů (Kain a Ábel, odvěký motiv zla a dobra, anděla i ďábla...). Ale také vědomím konce – ať už toho osobního, nebo kolektivního – onoho soudného dne lidstva. A neustálým, pro každého lidského jedince přirozeným, tápáním a hledáním: „Dodneška hledám vždy ten správný hlad / Pro píseň hlad / A pro lásku ten hlad / A také pro život ten krásný správný hlad / A taky vím že moje smrt ví o něm / Co je nutné / O tom hladu vědět...“ (Blues o správném hladu)