Jaké je to být doma v prostředí, které je nám zároveň cizí? Sociologické a politické zkoumání sebe sama, v němž se autor vyrovnává s vlastní sociální podmíněností a snahou se z ní vymanit, rozporem mezi homosexuální a dělnickou identitou a s potřebou úniku i návratu. Ukazuje, jaké to je, když je naše identita v konfliktu s normami prostředí, do kterého jsme se narodili.
Před nějakou dobou mě na chodbě fakulty zastavil kolega, profesor literatury, osobnost s mezinárodním renomé. Chvíli bědoval nad svými studenty, což bylo součástí koloritu našich příležitostných hovorů, pak se mi zachmuřeně zahleděl do očí. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat,“ začal, „kde bereš čas na ty svoje romány?“
Má člověk, který pečuje o malé děti, vůbec čas na čtení, nebo dokonce na psaní?
Sametová revoluce nám otevřela dveře na západ – ale umožnila také vypořádat se s mnoha životními sny a plány, které přetrhla válka a odsun. Angela…
Jaké je to být doma v prostředí, které je nám zároveň cizí? Sociologické a politické zkoumání sebe sama, v němž se autor vyrovnává s vlastní sociální podmíněností a snahou se z ní vymanit, rozporem mezi homosexuální a dělnickou identitou a s potřebou úniku i návratu. Ukazuje, jaké to je, když je naše identita v konfliktu s normami prostředí, do kterého jsme se narodili.
Sametová revoluce nám otevřela dveře na západ – ale umožnila také vypořádat se s mnoha životními sny a plány, které přetrhla válka a odsun. Angela Kreuz barvitě domýšlí epizodu z života vlastního dědečka, který musel v Čechách zanechat svou lásku z mládí.
Bavorská spisovatelka Angela Kreuz se ve svém novém románu Taktwechsel (Změna taktu) vrací k pohnutým událostem česko-německých poválečných dějin, a to z dnešní perspektivy vnuků a vnuček.
Má člověk, který pečuje o malé děti, vůbec čas na čtení, nebo dokonce na psaní?
Autoři jednoho z nejslavnějších psychologických experimentů ve společné knize představují šest iluzí, s nimiž se naše mysl takřka dennodenně potýká, a radí, jak jim podléhat co možná nejméně.
Má člověk, který pečuje o malé děti, vůbec čas na čtení, nebo dokonce na psaní?
Autoři jednoho z nejslavnějších psychologických experimentů ve společné knize představují šest iluzí, s nimiž se naše mysl takřka dennodenně potýká, a radí, jak jim podléhat co možná nejméně.
Když jsem vzala ze stolu mobilní telefon svého spícího muže (měla jsem za to, že patří dceři), ozvalo se z něj: Dobrý den, s čím vám dnes mohu pomoci? Když se muž probudil a já mu o tom řekla, vyděsil se a chvíli telefon odmítal vzít do ruky.
Několikanásobná matka si sice denně vyplachuje z vlasů miminčí zvratky a čte hlavně Tuze hladovou housenku, ale zároveň se v ní začíná rodit „ženský text“. O lásce k muži, k dětem, ke staré básni a básnířce. O skrytých nástrahách lásky. O ženské práci a ženském údělu. Text, který se radostně dává k dispozici dalším textům, ať už jsou na papíře, nebo z masa a kostí.
Sociolog náboženství Alan Wolfe v knize The Transformation of American Religion. How We Actually Live Our Faith (Proměna amerického náboženství. Jak skutečně žijeme svou víru, 2003) na základě rozsáhlého výzkum, prováděného mezi katolíky, protestanty z tradičních církví, návštěvníky „velekostelů“ i Židy...
