Ve svém vtipném, poutavě napsaném románu Jak být dobrý okořeněném stovkami jiskřivých replik, postřehů a připodotknutí Nick Hornby výstižně kreslí obrázek malé britské rodinky na přelomu 20. století, zároveň však klade jednu z nejstarších etických otázek lidské existence: jak máme dnes žít v souladu s vnitřním hlasem, který nám říká, co děláme dobře a co špatně. Dva jedinci postižení vzájemným soužitím se pokoušejí na tuto otázku odpovědět hned ve dvou rozličných rovinách - soukromé a celospolečenské.

Na počátku příběhu se lékařka Katie po dvaceti letech manželství a první epizodní nevěře rozhodne, že už nechce žít se svým mužem. David, novinář na volné noze, se totiž za ta léta proměnil v nevrlého, sarkastického, ironického a permanentně z neznámých důvodů ublíženého bručouna, jehož jedinou obživou je pravidelný sloupek v místních novinách, kde se štiplavě a jedovatě vyjadřuje k problémům všedního dne, například proč staří lidé nezůstanou sedět doma a nezdržují ostatní při nastupování do autobusu.
Krize se zpočátku vyvíjí klasicky: David odmítá vyklidit pole a oznámí Katie, že zůstane s dětmi a bude o ně bojovat. Potom však nastane nečekaný obrat - David se promění v pozorného a milujícího manžela, ale co víc, přestane být ironický, kousavý, nabručený a sarkastický a začne se ke všem podnětům stavět pozitivně. Katie to naprosto rozhodí. Nedokáže se orientovat v situaci, kdy místo milence a protivného manžela má najednou milence dva, s tím druhým dvě dospívající děti a společnou domácnost.
Ocitne se v hlubokém dilematu, protože odchod od Davida by znamenal i ztrátu dětí. Mate ji vědomí, že propadla sama u sebe. "Jsem dobrý člověk. Ve většině ohledů. Ale nějak se mi zdá, že být ve většině ohledů dobrý člověk vám není nic platné, pokud jste v jednom ohledu člověk špatný... Mimo pracovní dobu jsem spala s někým jiným než se svým manželem ..., a to, že jsem doktorka, to teď nevyváží." Katie pod vlivem dalších událostí dospívá k pochopení, že za ta léta se někde něco zlomilo, došla jí pára, že se změnila, že ztratila dobrou vůli na vztahu pracovat. Nakonec se rozhodne zůstat a najde ke svému odhodlání i zdroj energie.

Až potud tuctová manželská krize. Hornby ovšem román rozsvítí neotřelým nápadem -- uvádí na scénu "boha ze stroje", nebo "prvotního hybatele", prostě za Davidovou pozitivní proměnou stojí indický léčitel DobroDěj. David počne konat dobro. Rozdává peníze bezdomovcům, útulku pro bezprizorní matky věnuje jeden ze tří rodinných počítačů, vozí jim jídlo. A když už DobroDěj nemá na podnájem, David ho nastěhuje k sobě domů, a pak se teprve začnou dít věci. Společně kují plány, jak učinit svět lepším. Ve strategicky plánované akci přesvědčí obyvatele domků v ulici, že každý z nich má doma alespoň jeden volný pokoj, kde by mohl ubytovat jednoho mladistvého z pasťáku. Po velkolepém entrée ovšem většina kluků a holek ovšem během několika dnů zmizí, samozřejmě i s cennostmi svých hostitelů. Pak přemluví Toma a Molly, aby si domů pozvali nejméně oblíbeného spolužáka (spolužačku) ze školy, a odbourali tím své pocity viny. Večer dopadne katastrofálně. A tak dále.

Pomineme-li komický aspekt celé věci, je to do krajnosti dovedená, téměř pohádková představa toho, co bychom měli dělat, aby na světě ubylo nešťastných lidí. Ve vývoji událostí však i David záhy pochopí, že jeho a DobroDějovo idealistické konání jde proti jejich vlastní přirozenosti, že člověk, má-li být lidský, musí zřejmě některé jedince nesnášet, musí přece jen částečně lpět na tom, co sám pro sebe získal a vybudoval, prostě nemůže se v této společnosti stát svatým mužem.

Hornby totiž píše bestseller, ne sociologickou studii, či vizionářský román. Nemůže svým středostavovským čtenářům říct: ano, rozdejte všechno, choďte bosi jako Ježíš a konejte jen dobro. Komerční televizí a filmem zfetovaná společnost postavená na konzumu, mamonu a vývozu zbraní společnostem, které si neumějí vládnout, by nedokázala podobný jev přijmout jinak, než jako chování pomateného jedince. Cílem autora bestsellerů je čtenáře pobavit (což se Hornbymu velmi dobře daří slovním humorem i situační komikou), přivést ho do situace, vymykající se všednímu dni, ale pak ho vrátit zpátky na zem s ujištěním, že nic tak krkolomného a nesmyslného podnikat nemusí, že každá manželská krize se dá zažehnat, když mají lidé dobrou vůli spolu zůstat, a proč být "dobrý", když stačí být "lidský", a když takový DobroDěj opravdu patří do pohádky. Ovšem Hornby (pokud čtu dobře) má v sobě tolik autorské a lidské zodpovědnosti, že toto uhlazené řešení poslední větou románu cele zpochybní.

Péčí nakladatelství BB art u nás vyšlo vše, co Nick Hornby (1957) zatím napsal: Fotbalová horečka (2001), Všechny moje lásky (2000), i zfilmovaný román Jak na věc (1999) a Hornbym sestavená antologie současných anglických povídkářů Rozhovory s andělem (2001).