„A, pane Durrelle, ještě něco. Chtěla jsem vám říct, jakou máte nádhernou zoologickou zahradu,“ řekla redaktorka BBC Lawrenci Durrellovi na konci hodinového pořadu, který natočila o jeho životě a díle v polovině osmdesátých let, několik let před autorovou smrtí. Lawrence Durrell nehnul brvou a odvětil: „Ano, jsem na ni velmi pyšný.“

Podobné příhody se mu stávaly velmi často a je možné, že by se mu to stalo i s některým českým čtenářem, který by si ho také spletl s jeho bratrem Geraldem Durrellem, zoologem a spisovatelem, jehož humorné knížky inspirované rodinnými zážitky a vášnivostí zoologa byly velmi oblíbené, například O mé rodině a jiné zvířeně, v níž byl jeho bratr Larry jedním z hlavních hrdinů. „Chtěl jsem vytvořit laskavý a zároveň humorný Larryho portrét,“ píše Gerald Durrell. „K mému zklamání to lidé z jistých kruhů považovali za zlovolný útok na Lawrence. Jeden literární agent (Larryho velký obdivovatel) se ho dokonce zeptal, zda na to míní oficiálně nějak ‚reagovat'. Larryho odpověď byla pro něho typická: se vší vážností onu osobu ujistil, že mě vyzval na souboj v Hyde Parku, ale protože jsem za zbraně zvolil kobry, k nimž on choval podivný odpor, byl nucen od celé věci odstoupit.“

Lawrence Durrell se narodil v indickém Džalandaru v roce 1912. Z oken se díval na Himálaje – Henry Miller v jednom dopise Durrellovi píše, že mu „závidí“ jeho himálajské kořeny a že by měl děkovat šťastné hvězdě, pod níž se narodil právě tam (ve znamení Ryb), u brány do Tibetu. „Ve tvé knize je určitý tón, který může pocházet jedině z takového místa.“

Durrell vyrůstal v Indii do svých dvanácti let. Jeho otec byl inženýr a stavěl železnici. Rodina se s ním posunovala doslova po kolejích, žili ve stanech, stále byli v přírodě. Odtud snad pramení jeho až mystický vztah ke krajině, který se později projeví v jeho díle. Durrell v jednom rozhovoru zdůrazňuje, že žili ve skutečně „přírodní“ přírodě, „vlastně jsme žili stránky z Kiplinga, žili jsme jeho Knihu džunglí, se všemi – a to podtrhuji – se všemi nebezpečenstvími. Pro dítě je velmi důležitá zkušenost, že je třeba být připraven na návštěvu štíra nebo na nepříjemnou přítomnost kobry.“

Otec Angličan, matka Irka – na to byl velmi hrdý, kvůli irské literární tradici. Netajil se názorem, že skoro všichni dobří spisovatelé v Anglii jsou Irové. Stejně jako matka si přál zůstat v Indii, otec ale rozhodl, že musí mít anglické školy a poslal ho do Anglie. Nejvíc na něho zapůsobilo, že škola, do které v Londýně chodil, stála na místě Shakespearova divadla a že hřiště bylo přesně na místě tehdejšího jeviště. Otec si pro něho představoval dráhu koloniálního úředníka, aby v civilní nebo vojenské službě sloužil britskému impériu. On sám tyto představy nesdílel, a musel se proto velmi snažit, aby opakovaně propadl u zkoušek na univerzitu v Cambridge.

Místo studií hrál v londýnském nočním klubu „Modrý Petr“ na piano jazz, jezdil v závodních autech a vystřídal řadu různých povolání, ovšem povolán se cítil pouze k psaní. Matka ovdověla a s dalšími třemi dětmi přesídlila do Anglie, změna podnebí však nikomu z nich nesvědčila a Lawrence ji přesvědčil, aby se odstěhovali zpátky na jih, navrhl Řecko. A tak celá rodina strávila „nádherných a nezapomenutelných“ pět let na ostrově Korfu, až do začátku druhé světové války.

Pobyt na Korfu byl pro další život Lawrence Durrella určující: tady začala jeho celoživotní láska ke Středomoří (pracoval v diplomatických službách v Athénách, na Krétě, v Káhiře a v Alexandrii, na Rhodu, na Kypru, v Jugoslávii) a také jeho obsáhlá a desítky let trvající korespondence s Henry Millerem. První dopis Henry Millerovi napsal Lawrence Durrell ve vile Agazini v Peramě na Korfu a byl to dopis plný obdivu k Millerovu románu Obratník Raka: „Právě jsem znovu dočetl Obratník Raka a rád bych vám o tom napsal pár řádek. Pokládám tuto knihu za jediné dílo hodné opravdového muže, kterým se toto století může pyšnit. Podařilo se vám dostat na papír maso, kosti i vnitřnosti naší doby. Nikdy jsem nic podobného nečetl, ani jsem si nikdy nemyslel, že by se něco podobného dalo napsat, a přece, když jsem knihu četl, zdála se mi být povědomá, jako kdyby přišel její čas a všichni jsme na ni byli připraveni. Moc se mi líbí, že je scestný kánon krásných citů v troskách a že zvysoka kálí na malicherné vrtochy vašich současníků od Eliota k Joyceovi. [...] O něco podobného, jako je Obratník, se snažili od konce války. Je to poslední verze všech těch chabých, pokulhávajících, rozmazaných pokusů psaných jakoby nanečisto – lady Chatterleyová, Odysseus atd. Nejenom že se vrací k základům, míří také kupředu (což se o zmíněných knihách říct nedá). Zdravím Obratník jako učebnici nové generace a Vás zdravím srdečně, Lawrence Durrell.“

Obratem dostává od Henry Millera dopis z Paříže: „Milý pane Durrelle, jste první Brit, který mi o té knize napsal inteligentní dopis. [...] Vašeho dopisu si vážím obzvlášť proto, že takový dopis bych byl napsal sám, kdybych nebyl autorem té knihy. To není jenom marnivost a sebestřednost, je s podivem, jak málo lidí ví, co na té knize obdivovat. Váš dopis je tak živý, tak pronikavý – rád bych věděl, zda sám nejste také spisovatel. Srdečně Váš Henry Miller.“

Tyto dva dopisy stály na počátku důvěrné korespondence, která se týkala nejen literatury obecně, ale především literárních děl, na nichž právě pracovali. Henry Miller měl pro Lawrence Durrella naprosto zásadní význam, velmi ho ovlivnil literárně a po celý život mu pomáhal, zasadil se rovněž o jeho úspěch ve Spojených státech. Ovšem Durrella–spisovatele ovlivnila nejen Millerova otevřenost, ale i Joyceovy formální experimenty, erotická otevřenost a revolta D. H. Lawrence a dozajista také kaleidoskopicky se překrývající vrstvy Eliotovy Pusté země.

V roce 1938 vyšla v Paříži Durrellova Černá kniha, skutečný začátek jeho spisovatelské dráhy. Miller o svém čtenářském zážitku Durrellovi napsal: „Byla to pro mě opravdová událost. Měl jsem pocit, že jsem dočetl doslova kolosální dílo. [...] Mnoho čtenářů ovšem nenajde. Je to kniha jen pro zasvěcené, a kolik jich v dnešním světě je? Dosáhl jsi bodu, odkud už není návratu. Ocitl ses teď v širém světě, ve světě, který jsi sám vytvořil, a budeš v něm osamělý. [...] základním tématem knihy je smrt a znovuzrození, dionýské téma... Je to po mnoha letech opravdu inspirující kniha.“

Ještě větší chvály se později dostalo jednotlivým dílům Alexandrijského kvartetu, které Durrell postupně uveřejňoval v letech 1957 až 1960. V tomto románovém cyklu autor experimentuje s veličinami času a prostoru a opírá se při tom o filozofii, psychologii, vědu, studuje Einsteinovu teorii relativity i hermetické a alchymistické spisy, inspiruje se různými verzemi kacířského, sektářského náboženství, především gnosticismem. Durrella zajímá čas v souvislosti s příběhem a pamětí, možnost vyprávět příběhy podle něho povstala z bezčasí chaosu.

Durrell je velkým vypravěčem a experimentuje i s vypravěčskou technikou, ostatně bez takového experimentu by se těžko zmocňoval „meziprostoru“ a „mezičasu“, který se prodírá jednotlivými prolínajícími se časovými rovinami. To ostatně souvisí i s postavením Lawrence Durrella jako Evropana se zkušeností „zevnitř i zvenčí“, dětství prožité v Indii na něho mělo formující vliv a nikdy nepřestal zkoumat vztah Východu a Západu, vztah evropského a orientálního myšlenkového světa. I proto ho tak zajímala otázka identity, která je s pamětí těsně spjata.

K oblíbeným Durrellovým metaforám patří metafora zrcadla, nikoli však v klasickém platónském pojetí, v němž literární kritika nacházela zalíbení po mnoho staletí. Durrellova zrcadla se někdy chovají jako zrcadla reálná, většinou se však chovají jinak – někdy jsou slepá, jindy jasnozřivá, velmi často průhledná, některá jsou rychlejší, jiná pomalejší. S metaforou zrcadla souvisí i metafora masky, ovšem Durrella více než maska sama zajímá prostor mezi maskou a obličejem, na masku se nedívá pouze zvenčí, v zrcadle, snaží se k ní dostat zevnitř, postavou, v těchto případech se uchyluje k Freudově psychoanalýze či k Jungově teorii nevědomí, stínu a archetypů.

Durrell si je vědom síly a magie slova, jehož účinky ještě zesiluje jeho cit a oko malíře. S Henry Millerem si vyměňovali kromě myšlenek i akvarely a Durrell měl i malířské ambice. Maloval obrazy, především v pozdějším věku, které vystavoval pod pseudonymem Oscar Epfs. Sám své malování uvádí trochu ironicky na pravou míru: „Protože jsem nebyl dost dobrý malíř, musel jsem se spokojit se slovy.“

Senzuálnost se projevuje v Durrellově díle velmi silně, nejvíce v jeho evokaci krajiny, k níž měl doslova mystický vztah, ostatně krajinu pokládal za mytický prostor, pro člověka určující. Podstatou Durrellova mysticismu, jak vyplývá z Alexandrijského kvartetu a ještě více z Avignonského kvintetu, je děs z hmoty. Durrell do značné míry sdílí gnostickou představu hmoty jako zlého démona, hmota se pro jeho postavy stává ztělesněním zla právě proto, že podle gnostického přesvědčení souvisí s touhou vlastnit, ovládat a mít. Takový náhled Durrellovi umožňuje jeho přesvědčení, že za jevovým světem prostoru a času existuje další, nadčasový a věčný svět, pro který Durrell užívá termín „svět heraldický“ a myslí tím mytologický, obrazný svět, svět ideogramů, symbolů a znaků. Durrellův zájem o transcendovaný svět podstat a esencí, naznačený již v Alexandrijském kvartetu, je plně rozvinutý právě v Avignonském kvintetu.

V letech 1974 až 1985 Lawrence Durrell postupně uveřejňoval jednotlivé díly pětidílného cyklu dnes běžně zvaného Avignonský kvintet, který je tvořen romány Monsieur aneb Kníže temnot (1974), Livie aneb Pohřbeni za živa (1978), Konstance aneb Osamělé praktiky (1982), Sébastian aneb Převládající vášně (1983) a Quinx aneb Příběh rozparovače (1985). Pentalogie Avignonský kvintet nedosahuje možná takové formální sevřenosti jako tetralogie Alexandrijský kvartet, o to je však zajímavější jako experiment. Autor do tohoto díla vkládal nejvíce ambicí, chtěl vytvořit další románový celek, který by byl „ještě lepší než kvartet“. Čtyři romány tvořící kvartet napsal v rychlém sledu tří let, psal v tvůrčím vytržení, některé díly byly hotové během týdnů či několika málo měsíců. Na Avignonském kvintetu pracoval zcela jinak. Studiem gnostiků se zabýval již v Egyptě (za druhé světové války), ale nyní se zaměřil i na templáře a katary. Četl odbornou literaturu, dokonce odebíral odborný časopis Cahiers d´Etudes Cathars.

Postavy volně přecházejí z tetralogie do pentalogie, podobně jako hlavní Durrellova témata – umění, láska a smrt. Soubor pěti románů je vybudován na základě středověké zahradní koncepce „quincunx“, kdy čtyři stromy jsou zasazeny do rohů čtverce a pátý je uprostřed, jako pětka na hrací kostce, pyramida při pohledu shora, s vrcholem promítnutým do základny, či starý alžbětinský tanec založený na stejném principu.
Dějová linie je postavena na hledání ztraceného zlatého pokladu rytířského řádu templářů, které se stává obecnějším hledáním smyslu života (smrti) a moudrosti. Již první díl, Monsieur aneb Kníže temnot, je zároveň zasvěceným úvodem do gnosticismu, filozofie, která se domnívá, že pánem tohoto světa je zlo, ale přesto nerezignuje na hledání univerzálního ducha světla, byť by měl být za hranicí tohoto života. Gnostické texty, které Durrell v románu přímo cituje, například Pistis Sofia, zdůrazňují na jedné straně pád duše do hmotného světa (života) a následující smrtelný „spánek“, na druhé straně mimozemský původ duše. Gnostik „i když je na světě, není z tohoto světa, nenáleží k němu, protože pochází odjinud“. Smrt se stává vykoupením a spásou, určit si okamžik smrti je pak nejvyšší ctností. Ostatně Lawrence Durrell byl posedlý smrtí, mystériem smrti, odtud se zřejmě bere i jistá krutost, v posledních románech velmi zjevná. Sám autor k tomu říká: „Ďábla máme všichni v sobě.“

Proč právě gnose? Vysvětlení možná najdeme u C. G. Junga, který říká, že ve dvacátém století situace psychologicky zcela odpovídá době téměř před dvěma tisíci lety, kdy se gnostické učení šířilo. „Tehdy jako dnes převažuje roztříštěnost, mělkost, scestnost, špatný vkus a vnitřní neklid. Tehdy jako dnes byl kontinent ducha zatopen.“ Navíc člověk moderní doby je v zajetí času i své vlastní historie a další rozměry hledá v hlubinách času. Pro Durrella je takový sestup časem zároveň i sestupem do hlubin vlastního já, do labyrintu duše, a taková cesta se pak stává iniciačním zážitkem. Odtud také pramenil Durrellův zájem o magii, alchymii, mystické zážitky a tajná učení.

V románu Monsieur aneb Kníže temnot se gnostické učení dotýká rovněž dalšího důležitého tématu, a totiž šílenství. Tématu velmi starého a velmi širokého, zahrnujícího mystická vytržení při mystériích, lodě bláznů i novodobé ústavy pro choromyslné. Durrell zde zkoumá možné hranice a pohyblivé písky, které je obklopují, na příkladu sexuální lásky a porušování tabu. Filozof a esejista Michel Foucault zkoumal šílenství v rozsáhlé práci Dějiny šílenství v době klasicismu a v textu Šílenství, absence díla, kde říká: „Neexistuje na světě jediná kultura, v níž by bylo všechno dovoleno. [...] Člověk nezačíná svobodou, ale omezením a hranicí nepřekročitelného.“ Lawrence Durrell právě tyto hranice se svými postavami překračuje, zkoumá jejich danost a pevnost a vlastně jejich nepřekročitelnost potvrzuje, když některé své postavy nechává zešílet, protože dochází k závěru, že překračování hranic není beztrestné. Odhaluje tím další pravdu o člověku, a i to je důvodem, proč v tomto románu najdeme tolik odkazů na Freuda a psychoanalýzu. Sám autor o psychoanalýze uvažoval, ale bál se, že by pak mohl být „normálnější“, ovšem za cenu „ztráty tvůrčích schopností“.

Tvůrčí schopnosti Lawrence Durrella byly skutečně mnohostranné, pod pseudonymem maloval, pod několika pseudonymy uveřejnil v mládí i několik knih. Durrell se ve svých dílech zajímá především o krajinu a město, ale za nejdůležitější pokládá samotný jazyk. Jazykem vládne s téměř magickou bravurou, ostatně cítil se být především básníkem, básně psal a publikoval po celý život. Cit pro krajinu a pro jazyk spojil jak v poezii, tak ve velmi úspěšných knížkách cestopisných, tematicky zaměřených především na řecké ostrovy – autor se dokonce přiznal, že trpí „ostrovománií“. Ovšem z celé jeho tvorby – poezie, cestopisů, románů, her – zřetelně vyvstává, že osudem mu byla především slova. Autor měl přímo pocit, že „už při narození mu z úst trčel psací stroj“.

Jméno Lawrence Durrella se stalo součástí „mapy smrti“ v roce 1990. Nejvýmluvnějším nekrologem by mohla být báseň jeho oblíbeného řeckého básníka Konstantina Kavafise, jehož poezii překládal do angličtiny. Obzvlášť miloval jeho báseň Město, která ve spojitosti s městy Durrellových románových celků, Alexandrií a Avignonem, je možná tím nejpravdivějším komentářem Avignonského kvintetu. (Báseň neuvádíme ovšem v překladu Durrellově, ale v překladu Růženy Dostálové a Jiřího Pelána.)

KONSTANTINOS KAVAFIS: MĚSTO

Řekl jsi: „Půjdu jinam, půjdu k jinému moři.
Najdu si jiné město, živější, půvabnější.
Každé mé úsilí tu chřadne, v zemi zdejší
je moje srdce mrtvé, jsem jako pohřbený.
Žít dál v tom marasmu je věru bez ceny.
Vidím, kam pohlédnu, kam vedou mne mé kroky,
jen černé spáleniště, plané roky,
čas, jejž jsem promrhal a darmo nechal shořet.“

Nenajdeš jiný kraj, nenajdeš jiná moře.
Tvé město půjde s tebou. Chůzí stejně marnou
půjdeš touž ulicí, v týchž čtvrtích budeš stárnout,
v týchž domech zešedivíš. Do tohoto města
přijdeš vždy znovu. Není jiná cesta
a nedoufej, že kroky jinam zavedou tě.
Ty, kterýs promarnil svůj život v tomto koutě,
Ztratils jej navždy a všude.