Uznávaný nizozemský spisovatel marockého původu Hafid Bouazza patří do kategorie mladých nadaných autorů, od nichž se neočekává nějaké mistrovské dílo, nýbrž svěží a nápaditý text. Takovým textem byla zcela nepochybně i Bouazzova veřejností velice nadšeně přijatá prvotina Abdulláhovy nohy. Vzhledem k tomu, že Bouazza vyšel z akademického prostředí – vystudoval v Amsterodamu arabskou literaturu –, nepřekvapí nás její formální a obsahová ucelenost ani autorova snaha, někdy snad až příliš viditelná, o ozvláštnění textu a jeho stylovou bohatost. Avšak právě nápadný barokní přetlak zdobnosti je na Bouazzově psaní prozatím veleben ze všeho nejvíce. Svou roli ve všeobecném okouzlení světem Bouazzovy fantazie hraje i fakt, že knihy, reflektující čtivým způsobem problémy kulturní či dokonce civilizační identity, jsou v dnešní době z poměrně zřejmých důvodů dosti atraktivní.

Kniha Abdulláhovy nohy je však především beletristická kniha povídek. Sestává ze šesti bizarních, autobiograficky laděných příběhů odehrávajících se částečně ve světem zapomenuté marocké vísce hrdinova dětství a dospívání, částečně v Holandsku. Plastické a vedrem se tetelící obrazy nehybné vesnice, jež se odrážejí na chladném povrchu autorových vzpomínek, jsou zarámovány dvěma povídkami vyprávěnými rovněž v první osobě. Subjektem těchto povídek však na rozdíl od ostatních příběhů není mladík potýkající se v mravně zaostalém prostředí s vlastní sexualitou, nýbrž zvláštní fantomatické postavy mužů blouznících na pokraji vlastní tělesnosti. Tyto archetypální postavy jako by v sobě ztělesňovaly krizi sexuální i osobní identity ve světě, jenž je zcela lhostejný k rozvoji lidské individuality. V úvodní povídce se jedná o starého a zapšklého homosexuálního slepce, v povídce závěrečné pak o muže, který se proti své vůli promění v ženu a poznává tak na vlastní kůži neradostný úděl slabšího pohlaví. Obě povídky velice citlivě dotvářejí tragikomický svět vypravěčova vědomí.

Celou knihou prolínají různé opakující se motivy. Zdánlivě stejné kulisy dění jsou pokaždé nahlíženy z nepatrně odlišného úhlu. Stejně tak dochází k drobným proměnám v časoprostorovém zakotvení vypravěče a jeho postav, takže jednotlivé povídky dohromady vytvářejí mozaiku založenou na stejném principu jako Pohádky tisíce a jedné noci (totiž: kulisy zůstávají, příběhy se mění), aniž by ovšem autor zatěžoval čtenáře rekurzivními strukturami typu příběh v příběhu. Ucelenost knihy navíc podtrhuje rytmus stoupajícího a klesajícího napětí.

Jako červená nit se všemi povídkami vine téma potlačované, avšak neukojitelné pohlavní touhy, která jako by se zarazila na dětském stupni vývoje. Když se vypravěč v jedné povídce svěřuje: „v technickém ohledu jsem byl, a jsem, dosud chlapcem“, nenavozuje to ve čtenáři ani tak představu hrdinova panictví, nýbrž spíše obrazné implikace zmíněné věty. Vypravěč jako by si stěžoval na nemožnost dospět ve světě, jež se sám zastavil ve svém vývoji. Pocity méněcennosti se pak zrcadlí v pohrdání západní oplzlostí, která hrdinu přese všechno fascinuje. Čtenář prakticky nemá čas si od autorovy všudypřítomné touhy odpočinout, což ovšem nevadí, neboť ironický odstup s jakým je tato touha prezentována je základním zdrojem zábavnosti celé knihy. Ve světle potlačovaného pudu jsou pak karikovány jak instituce a zvyklosti islámu, tak nešvary obecně lidské. Přesvědčivý je například obraz bigotní nizozemské konvertitky, jedné z vypravěčových matek.

To vše by bylo poměrně banální, nebýt právě Bouazzova osobitého humoru a vypravěčského umění, které dokáže skloubit propracovanou formu s bohatou představivostí. Kniha Abdulláhovy nohy rozhodně není jen o tom, jaké to je vyrůstat v muslimské zemi a být v západním světě jiný, jaké to je překonávat kulturní odlišnosti a vzhlížet k západním dívkám se směsicí opovržení a obdivu. V tomto směru jde spíše o zažité stereotypy než o pokus o prozaické vyjádření určité sociologické znalosti. Pohádkově groteskní příběhy plné chtíče, ironie a zázračna v mnohém připomínají tvorbu Gabriela Garcíi Márqueze či Tahara Ben Jellouna. I v nich najdeme hledání důvodu k hrdosti ne jen osamělého jednotlivce, nýbrž celé primitivní vesnické komunity, do níž je každý jednotlivec zasazen a skrze niž je ospravedlněna jeho třebas i opovrženíhodná existence.

Kniha Abdulláhovy nohy je příjemným a poměrně nenáročným čtením, přestože jí důkladnější četba není v žádném případě na škodu. Její kouzlo navíc dotvářejí příznačně přízračné ilustrace Michaela Rittsteina, které si v ničem nezadají s odvahou, jakou známe třeba právě z ilustrací Borise Jirků k českému vydání Márquezova románu Sto roků samoty.