Nuže, konečně jsme se dočkali. Donald Barthelme byl jedním z těch autorů, o kterých u nás občas padne nějaká ta zmínka, ba dokonce lze říci, že v některých kruzích se o nich "ví", ovšem do češtiny přeloženi nejsou. V Barthelmově případě se tento stav rozhodlo napravit nakladatelství Argo výborem nazvaným Padesát povídek. Překladatelé Jiří Hrubý, Petr Dudek a Olga Špilarová vybírali z textů dvou povídkových knih, které jako výbory ze svých povídek sestavil sám autor, a nutno dodat, že výbor je skutečně reprezentativní. V tomto ohledu značně potěší i na první pohled tak nepatrná skutečnost, že na konci knihy najdeme seznam původních anglických názvů jednotlivých textů.

Barthelma tedy v češtině máme. Zbývá otázka, co s ním. Na první pohled je totiž zjevné, že s jeho povídkami není cosi v pořádku: kamarádi plánující společně popravu jednoho z nich, Edward Lear inscenující neobvyklé divadelní představení - svou smrt, či dospělý člověk, který je proměněn v žáka základní školy. A to jsou jen některé z bizarních nápadů amerického autora, Bathelme prostě se začátkem každé povídky znovu a znovu překvapuje a mezi tato fantasmata vkládá jak fragmenty soudobé reality (společenské problémy, reklamy apod.), tak filosofické otázky (Kieerkegard, Pascal, Heidegger), která v tomto kontextu začnou nabývat rovněž jakési snové charakteristiky - ano Olga Špilarová má pravdu, když v doslovu říká, že při četbě Barthelmových povídek se pohybujeme jako ve snu. Střetáváme se s věcmi, lidmi i myšlenkami, aniž bychom věděli odkud přicházejí a proč. A aniž bychom rovněž měli sebemenší pojetí o identitě vypravěče - ten před námi neustále ustupuje, ukrývá se do jednotlivých jazykových převleků a zanechává nás osamocené v chaosu mnoha jazykových světů. Připomenou se pochopitelně surrealisté a jejich následovníci s textovými montážemi a volnými asociacemi, připomene se rovněž, byť v menší míře, Borges se svými překvapivými zvraty. A také minimalismus, v sedmdesátých letech v Americe tak "módní" - ostatně i Barthelmovy povídky se staly jistou intelektuální módou a sám jejich autor byl v jistých intelektuálních kruzích postavou téměř kultovní. Otázka je, do jaké míry to uškodilo textům samotným, lépe řečeno, do jaké míry jsou tyto texty psány se zřetelem na "efekt" v jisté sféře společnosti. Osobně jsem se nemohl ubránit dojmu, že Barthelmovým textům něco chybí, a při překladu do češtiny (mimochodem velice dobrém) byla absence tohoto prvku ještě citelnější - totiž jistá univerzalita výpovědi, jakou lze nalézt nejenom u již zmíněného Borgese, nýbrž i Barthelmových experimentálních souputníků Bartha a Pynchona. Koláže americké reality, v nichž se mísí "vysoká" kultura a s masovou, a to vše prostupují implicitní i explicitní odkazy k prvkům každodenního života (reklamy apod.), aniž by však tyto prvky byly integrovány do nějakého rámce (např. příběhového), jsou ne-americkému čtenáři přístupné jen velice obtížně. Ale nejde jen o to. Barthelmovy povídky jsou totiž nejzajímavější svým úvodním, překvapujícím nápadem. Právě neschopnost jednotlivé motivy alespoň volně uspořádat, jinými slovy, vytvořit "organizovaný chaos", znemožňuje Barthelmovi texty dovést k nějakému vyznění, k nějaké pointě, byť problematické. A tak po přečtení těchto textů člověk nabude, alespoň tak tomu bylo v mém případě, dojmu jako po shlédnutí "minimalistické" výstavy sestávající ze samých černých čtverců: "Hmm, zajímavé. Nu ale co?" Skutečně, tato otázka jako by nevyjadřovala jenom šok z překvapivého začátku, jak jsem naznačil výše, ale také absenci sebenepatrnějšího rozvinutí této myšlenky v textu následujícím. Trochu samoúčelné, chtělo by se říci, a také sterilní. Ovšem není to zdaleka tak jednoduché - žijeme totiž v propleteném světě, kde se vždy nějaká ta souvislost najde. A tak stačí udělat umělecký artifakt na způsob dortu, který vařili pejsek s kočičkou, a rázem stojíme před otázkou: "Je to skutečně tak prázdné, anebo tam něco je?" Jednoznačnou odpověď asi dát nelze, a v Barthelmovi rozhodně něco je, ovšem i kdyby tam nebylo vůbec nic, jistě by se dalo, pochopitelně s poukazem na lidi jako Baudrillard, Virilio a jejich americké kolegy, mnohé nalézt. Ostatně za vše mluví poslední věta doslovu: "Svou kolážovou technikou, umožňující spojovat jevy v reálném světě neslučitelné, ztvárňuje Barthelme stavy "neobyčejné skutečnosti" a obrazy "neobyčejných světů", jaké existují v nevědomí člověka, případně v patologických mentálních procesech, a které jsou prototypem narativní nekoherence. Tož tak." Hmm, patologické jevy jsou nepochybně pozoruhodné, ovšem čtenáře, kteří zrovna nevězí po uši ve Freudovi či Lacanovi, často omrzí po prvním letmém pohledu, ba co víc, často je dokonce při opakovaném pohledu zhnusí.

Ale aby nedošlo k omylu, je dobře, že tento překlad vyšel, a je dobře, že vyšel v takové reprezentativní podobě, vždyť Barthelme je nedílnou součástí americké literatury posledních dvaceti let. Jen to prostě není kniha pro každého, ale to konec konců není žádná ...