Proč komunistický režim u nás padl tak rychle a přechod k novému režimu byl celkem plynulý? A jak k tomu může pomoci studium etnika Kabylů, archaických zemědělců a chovatelů dobytka žijících v horských oblastech Alžírska? Všechna tato témata se potkávají ve slavném souboru esejí Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce, kterou už roku 1991 publikoval sociolog Ivo Možný (1932–2016). Od té doby se proslulost díla nemenší, možná i vzrůstá: odkazují se na něj badatelé zkoumající přechod české společnosti od kapitalismu k socialismu a zase zpět (Jiří Kabele) nebo skoro všichni, kteří zkoumají nejrůznější aspekty období normalizace, ať už to byly obrazy normalizační minulosti ve filmu a v televizi (Jaroslav Pinkas, Paulina Bren), krize symbolických struktur (Peter Šajda), vztah disidentů a většinové společnosti (Jonathan Bolton) nebo problematika veksláctví (Adam Havlík) či chalupářství (Petra Schindler-Wisten). O aktuálnosti zmíněného textu svědčí i to, že je stále znovu vydáván, naposledy letos, a příští rok vyjde i jeho anglický překlad.

Jádrem knihy Proč tak snadno je (slovy Zdeňka Nešpora) teze o tom, že „sociální podmínky listopadového převratu vytvořily rodinné zájmy komunistických aparátčíků i standardní populace, jejichž potřebám přestal represivní režim vyhovovat“. Respektive paradox, že komunistický režim, který aspiroval na dokonalost, „byl přemožen občany, kteří využívání jeho nedokonalostí přivedli téměř k dokonalosti, a tím ho nakonec zdolali“.

I kvůli politickému pronásledování se Možný za normalizace živil ne jako akademický vědec, nýbrž coby manželský poradce. A právě rodina se stala důležitým tématem jeho analýzy. V knize totiž dle Nešpora „vypráví příběh o tom, jak despotický socialistický stát v padesátých letech nejprve vyvlastnil rodinu, tedy soukromou sféru života, aby se nakonec dočkal toho, že rodina kolonizovala stát“.

Možný v knize navazoval na vlivné teze sociologa Pierrea Bourdieua, k jehož antropologické i sociologické pověsti položil základy výzkum již zmíněných Kabylů. Bourdieu tvrdil, že sociální postavení se u Kabylů nezakládá ani na kompetenci, jak by tomu mělo být v moderní společnosti, ani ne přímo na majetku, ale na rozsahu jejich klientely a na jejich ritualizované prestiži – tedy na jejich „sociálním a symbolickém kapitálu“ (což jsou pojmy, jimiž Bourdieu obohatil humanitní vědy). A podobně tomu podle Možného bylo i v komunistickém Československu: záleželo na postavení v komunistické hierarchii a na systému osobních konexí.

Sluší se připomenout, že sám Bourdieu zase nacházel analogie mezi Kabýlií a svým rodným krajem Béarn v Pyrenejích na jihozápadě Francie. Jak popsala socioložka Tereza Hyánková, podobnost viděl Bourdieu ve zvykovém právu, mužských hodnotách a tradičních demokratických shromážděních, kde byla rozhodnutí přijímána na základě jednomyslnosti. Kabýlie pro něj ztělesňovala dobrou stránku tradiční společnosti. Setkání s tamními lidmi mu prý dokonce dovolilo přijmout tu část sama sebe, která souvisela s jeho rodinným původem z periferie: „Pohled etnologa, který jsem aplikoval na Alžírsko, jsem mohl aplikovat i sám na sebe, na lidi své země, na své rodiče, na přízvuk mého otce a mé matky a přijmout tohle všechno bez nějakého dramatu, což je velký problém všech vykořeněných intelektuálů… Získal jsem na lidi podobné Kabylům, lidi, se kterými jsem strávil své dětství, nutně chápavý pohled.“

Možnému naopak příklad Kabylů posloužil jako velmi kritické zrcadlo vlastní společnosti. Zvláště v ekonomické sféře se podle Možného naše situace podobala té kabylské nejvýrazněji, a nemyslí to jako chválu: „Instituce zisku byla v obou společnostech tabuizována. Stejně jako mezi Kabyly, ekonomické subjekty předstíraly, že snaha obohatit se je jim cizí.“ A i když komunističtí „papaláši“ měli majetek, nemohli ho navenek pyšně ukazovat před ostatními. Na rozdíl od lidí mimo komunistické struktury: „Zatímco úspěšný vekslák si mohl dovolit předvést dámě svého srdce jako statusový symbol svůj bílý mercedes, syn ministra si nic takového dovolit nemohl, i když třeba s ním soutěžil o přízeň téže dámy. Neměl na to příslušnou valutu, a když ji měl, nesměl to demonstrovat: ohrozil by svého otce v jeho postavení, tedy znejistil by právě ten kapitál, na němž závisel. Někdy to mohlo být i dost pokořující.“ Ano, revoluce přišla hlavně proto, aby se i syn mocného a bohatého stranického aparátčíka, který se po roce 1989 rychle zbavil své stranické legitimace, mohl veřejně chlubit svým mercedesem, tvrdí Možný provokativně a záměrně vyhroceně.

Také zdejší systém práva se podle Možného více blížil tomu africkému. Respektive tomu západnímu se podle sociologova jízlivého komentáře „podobal jen natolik, nakolik se podobá kanárovi kocour v kanáří kleci, který kanára sežral“. Když totiž někdo v moderní společnosti přestoupí zákon, pokutují ho nebo uvězní. Oproti tomu komunistický režim svoje politické  protivníky skandalizoval a symbolicky urážel. Jako mezi Kabyly, zavřít chartistu (nebo i dřívějšího generálního tajemníka) nestačilo, bylo ještě nutno udělat z něho „amahbula“ neboli idiota.

Komunistickou společnost autor ironicky popsal jako komunitu plnou rituálů, podobně jako u nepříliš civilizovaných Kabylů. Pro jejich archaickou ekonomii nebyla podstatná kategorie výkonu, znala jen rozdíl mezi lenochem, který neplní svou sociální povinnost, a pracovníkem, který vykonává svou sociálně definovanou funkci, bez ohledu na produkt jeho úsilí. Což Možný srovnával s často ne příliš produktivními brigádami socialistické práce, kde měla nemalou symbolickou hodnotu samotná účast. Bourdieuovi Kabylové přitom svoji účast na společenských rituálech občas i pozitivně prožívali, zatímco komunistické rituály už byly pro většinu obyvatel zcela vyprázdněné.

Během sametové revoluce se sice nakrátko mnozí občané zapojili do demonstrací, které hluboce prožívali, podle některých je tehdy dokonce spojovala jedinečná „transcendentní atmosféra“ s osobitým symbolickým systémem a rituály, morálními principy a mýty, jak tvrdí James Krapfl v knize Revoluce s lidskou tváří.

Pak ale následovala kocovina z toho, že demokracie není ideálním světem bez chyb. Jak v doslovu z roku 1999 konstatoval Ivo Možný: „Netušili jsme, kolik se najde politiků, kteří si z kultivace nechuti k pochybením demokracie udělají nestoudně živnost, až to přivedou ke stavu, že mnozí z těch, kdož nemají dost trpělivosti s pomalou cestou vpřed, otočí se vzad.“ Deziluze podle něj plynula i z toho, že z Čechů se po roce 1989 kolektivně stali jacísi imigranti otevřené společnosti Západu: „I my jsme si do kapitalismu přinesli ze starých poměrů etiku klanové společnosti, která tu nefunguje, působí nám spoustu potíží a činí Západ ostražitým k tomu, aby se nám skutečně otevřel a násobil jimi vlastní potíže, kterých má už tak dost.“ Ale dodejme, že jsme se současně sami stali relativně bohatou zemí, do které míří migranti… mimo jiné i z Kabýlie (podle Hyánkové jich jsou stovky). Takže etnika, která byla u Možného srovnávána jako dva geograficky vzdálené příklady, dnes někde žijí pospolu (a jejich příslušníci přitom dokonce vstupují do manželství). Jak se takovým párům daří čelit výzvám soudobého světa a jak se dříve komunitně žijícím Kabylům vede v prostředí, v němž panuje relativně nízká vzájemná mezilidská důvěra, to už je ovšem zcela jiný příběh…