Na otázku, kdo je to intelektuál a jaká je jeho role ve veřejném prostoru, odpovídá v knize Intelektuál ve veřejném prostoru přes třicet českých intelektuálů, převážně veřejně činných a obecně víceméně známých. Každý z nich se s úkolem vypořádal po svém a navzájem se liší už v odpovědi na otázku, jestli být intelektuálem je čímsi pozitivním, či negativním. Tady hned na začátek uveďme, že třeba Roman Joch sám sebe zřejmě k intelektuálům počítán být nechce, protože ti podle něj až příliš snadno podléhají dogmatům, a zároveň dnes většina z nich podkopává základy vlastní civilizace, a proto „je ve stavu civilizační zrady“. Hlásí se k výroku, že by preferoval „vládu prvních dvou set lidí z bostonského telefonního seznamu před vládou dvou set profesorů z Harvardu“ (dodejme, že podobný výrok Ladislava Bátory „Raději jihočeskou selku nežli pražskou intelektuálku“ ve svém příspěvku kriticky analyzuje a hlavně zesměšňuje Vladimíra Dvořáková).

Samotný pojem intelektuála pak jako umělý výmysl sociologů kritizuje i filozof a teolog Mikuláš Lobkowicz, podle nějž je sociologie obor, který se sice jeví zajímavý, ale „vposledku jen málo přispívá k pochopení člověka“. Lobkowicz je skeptický i k přílišnému zasahování vzdělanců do veřejného prostoru; hájí naopak „právo zachovat odstup, mlčet“, a tvrdí, že „nejsme zavázáni k tomu, abychom stále mysleli a žili tak, jako by se snad společenský řád měl zítra zhroutit“.

Velmi vyváženou polemiku s těmito vyhrocenými názory a umírněnou i promyšlenou obranu intelektuálů přináší v knize příspěvek zástupce právě onoho oboru, do kterého se Lobkowicz podle mne zbytečně prudce „naváží“, Miloslav Petrusek. I on velmi dobře ví o historických selháních intelektuálů, jmenuje dokonce pět základních „kognitivních chyb“, jichž se dopouštějí, ale hodnotí je shovívavě nikoli jako zpronevěru, ale jako další důkaz základní lidské omylnosti. A co se týká „civilizační zrady“, ani tu nevidí sociolog tak fatálně: evropská kulturní tradice spočívá právě v sebekritice a skepticismu i k sobě samému...

Také ostatní autoři většinou samotný pojem „intelektuál“ nezpochybňují, ale mnozí z nich se snaží o jeho různé kategorizace, třeba rozlišovat intelektuály špičkové či řadové, nebo uvažují nad tím, jaký by intelektuál měl být a jaký zhusta skutečně je. Zdůrazňují, že by měl být vždy pokorný a sebekritický. Asi většina se shoduje i v tom, že by měl být strážcem veřejného prostoru, měl by kultivovat jazyk i úroveň veřejných debat atd., na což by ale asi přišel i leckterý čtenář sám.

Často se v knize vracejí jména T.G. Masaryka a Václava Havla, vesměs pojímaných jako vzory veřejně činných intelektuálů. A pokud většinová společnost nepřijala Havlovu vizi, není to třeba podle Petruska vina Havlova – snad jen politolog Pavel Barša provokativně a podle mne přehnaně tvrdí, že Masaryk a Havel „s poukazem k nespravedlnostem starým pomáhali nastolit nový režim, a tím i nové nespravedlnosti“.

Opakovaně se také vrací téma vzdělání a toho, kdo má dnes dostatečnou autoritu, aby ho mohl poskytovat. Spíše na okraj zmiňme, že Jan Sokol se vyznává z toho, že uznává učitelský úřad církve, protože ho „často a dobře před něčím varoval“. A jako pouhá proklamace působí výzva Jana Čulíka, aby intelektuálové nenechávali školství na pospas politikům a uvažovali nad tím, jak „zpřístupnit dnešním mladým lidem velké české kulturní dědictví“. Zato velmi podnětný byl pro mne text ředitele společnosti Scio Ondřeje Šteffla, nadhazující otázku, zdali v současné době není pro zachování kulturní kontinuity důležitější televize než škola, a hájící některé druhy moderních počítačových her, které jsou „přímo stvořeny pro cvičení v komunikaci, řešení problémů, zvládání konfliktů a krizových situací“.

Několikrát se také v knize vrací otázka vztahu přírodních a společenských věd, což je podle Petruska pro intelektuály dneška nejpodstatnější problém. A také podle Stanislava Komárka je v současné době velkým úkolem intelektuála „proplouvat úzkým průlivem mezi dvěma nesmysly“, přírodovědci trvajícími na „objektivní realitě“ a vědci humanitními, podle nichž krom jazyka nic jiného neexistuje. Další přírodní vědci, jako biolog David Storch a astronom Jan Palouš, se pojmu „intelektuál“ (jako příliš humanitně vágnímu?) vyhýbají, raději pojednávají o „vědcích“ a o tom, jaká jsou různá pojetí vědy, jejího ideologického využití či zneužití i její mediální prezentace, přičemž Storchův text rozhodně není nezáživný: podle něj pouze když vědci dělají to, co je baví, mohou „udržovat vědu živou a otevřenou“.

Jak už jsem ale naznačil v úvodní větě recenze, jde o knihu, kde intelektuálové píší – sami o sobě, a to i na rovině osobní. V některých textech například autoři řeší i svoje vlastní dilemata. Třeba Petr Fischer, filozof působící v České televizi, i trochu sebekriticky (což dokonce sám přiznává) píše o mnohých intelektuálech, kteří opouštějí pole myšlení a uchylují se k „útěku k zábavnému nabízení idejí na trhu“ (jím vedené rozhovory ovšem „zábavné“ jistě nejsou, což myslím jako pochvalu). Václav Cílek zase – velmi poutavě – líčí své osobní těžkosti v roli popularizátora vědy, což mu prý přináší současně „obdiv čtenářů a nevraživost kolegů“. A velmi případně také ironicky dodává, že veřejný intelektuál v Čechách „musí mít stálé místo a tolerantního zaměstnavatele“. Jiní si na stránkách knihy vyřizují i své osobní spory, jako Čulík se Zdeňkem Pincem nebo Martin Potůček s Václavem Klausem. Veřejný prostor jako místo pro vzájemné polemiky intelektuálů je tak téma, které sborník sice teoreticky nerozebírá, ale zato velmi názorně prakticky předvádí.