Když 6. května loňského roku zemřela publicistka, překladatelka a bývalá disidentka Petruška Šustrová (nar. 1947), vyvolalo to velmi různorodé reakce. Někteří weboví přispěvatelé zpochybňovali její význam se zdůvodněním, že její jméno nikdy neslyšeli. Další ji naopak oceňovali jako osobu zasloužilou, poctivou, důslednou a pevnou, a někteří čtenáři v online debatách dokonce vyjadřovali (snad vážně) ještě vyšší formu úcty („Petruško Šustrová, oroduj za nás!“). Jak sama sebe vnímala a jak vzpomínala na vlastní život do začátku devadesátých let, přináší její posmrtně vydaná kniha Nahoře nad mraky září slunce vždycky: vzpomínky.

Pražské jaro jako osobní předěl

Samu sebe líčí jako dívku zprvu velmi naivní a politicky neuvědomělou, která dlouho vůbec nevnímala, že žije v nesvobodném režimu. Věděla prý sice, že se v Sovětském svazu před válkou odehrávaly politické procesy, ale až do pražského jara si myslela, že to je „dávno pryč a všechny rány jsou už zahojené“. Dokonce prý dospívala v představě, že například kostely jsou pouhé stavební památky zcela zbavené svého původního účelu; vůbec ji nenapadlo, že někdo ještě opravdu věří v Boha. (Cosi podobného se prý povídalo o jedné její spolužačce, ale Šustrová to pokládala za jakousi „zvláštní pomluvu“).

Jak je naznačeno výše, obrat přinesl rok 1968. Z politiky se i pro tehdejší studentku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy rázem stala velezajímavá věc: „Už to nebyla předem rozhodnutá danost, ale proces, který bylo možné ledasjak ovlivnit.“ Koncem roku pak v reakci na sovětskou okupaci společně s dalšími studenty založila Hnutí revoluční mládeže, i když i to po letech hodnotila skepticky a jeho význam snad i trochu zlehčovala: „Nevím, jak moc jsme byli revoluční… Já byla, pokud šlo o politické teorie, prostě tele – byla bych se spojila třeba s čertem, kdyby mu vadily sovětské tanky.“ Ovšem státní orgány braly její činnost velmi vážně: následující rok byla zatčena a natvrdo odsouzena na dva roky. Když byla propuštěna, stala se už zcela „uvědomělou“ disidentkou, signatářkou a roku 1985 dokonce i mluvčí Charty 77. 

Naroste ti svatozář?

Ta, která dříve zřejmě o existující církvi nic nevěděla, se i pod vlivem četby Martina Bubera (a také debat s věřícími disidenty) nechala pokřtít. Celou událost ovšem líčí poněkud tragikomicky: po návratu z kostela prý proplouvala bytem jak u vytržení, culila se „jak koblížek“ a měla pocit, že se vznáší pár centimetrů nad zemí. Pozvaní hosté ale oslavu této duchovní záležitosti pojali „o něco světštěji“ a jeden z nich jí dokonce provokativně řekl: „A ty si taky myslíš, že když tě polili vodou, naroste ti svatozář?!“ Svět se, jak vidno, dál točil po svém, komentuje to autorka s humornou nadsázkou. 

Vedle zaměstnání jako poštovní úřednice a uklízečka zkoušela navštěvovat i podzemní univerzitu, ale otevřeně přiznává, že si při přednášce občas zdřímla. Ne proto, že by se nudila, ale neuměla pasivně sedět a poslouchat. Aktivit, při kterých tolik neusínala, ale měla mnoho: navazovala kontakty zvláště s polským exilem, zabývala se překládáním, mimo jiné třeba Letopisů Narnie a Tolkiena. Přispívala do Informačního servisu, předchůdce Respektu, po roce 1989 byla náměstkyní federálního ministra vnitra a podílela se na prověrkách pracovníků ministerstva a rozvědky, někdy i lidí, kteří ji za předchozího režimu osobně vyslýchali nebo verbovali.

Zbytek v doslovu

Následující období, kdy byla novinářkou, ale také členkou a pak předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, už Šustrové vzpomínky nepokrývají, ale stručně je shrnuje relativně vyvážený doslov Petra Placáka. Ten její činnost ve zmíněné Radě hodnotí jako silně kontroverzní, podobně jako jiní její bývalí přátelé (Placák popisuje osobní antipatií Šustrové k historikovi a dnes poslanci Pavlu Žáčkovi – kdysi dávno ji prý totiž veřejně označil za neomarxistku). Současně ale Placák s úctou dodává, že přes svoji svéhlavost a mnohdy iracionální počínání, které vycházelo z jejího osobního ustrojení, svou neobyčejnou pílí a nasazením, nezištností a ochotou vždy pomoci odvedla Petruška Šustrová pro svobodu v této zemi práce jako málokdo jiný. K čemuž dodává, že součástí její osobnosti bylo i to, že se po celý život zamilovávala, a to – viděno zvenčí – naprosto „iracionálně“.  

Přímo Šustrová o svých soukromých záležitostech ale neříká téměř nic. Dodejme, že nejen přeložila skoro sedmdesát knih (některé za jejího života nepublikované překlady přitom postupně vychází i po její smrti), ale měla čtyři manžely a porodila pět dětí. V tomto kontextu stojí za zmínku, že v jejích popisech spoluvězeňkyň jsou zvláště živé její bezpředsudečné a někdy snad až sympatizující charakteristiky prostitutek, z nichž některé svoje povolání vnímaly jako výrazný společenský úspěch. Čímž nijak nenaznačujeme, že se tak sama živila, ale že její postoj k sexualitě byl velmi otevřený.

Polemizovat by se tak teoreticky dalo s Placákovým soudem, že „ve vztahu ke kurvám, sviním a krysám byla Petruška tlustokožec“ (shodou okolností jí komunistická Státní bezpečnost dala krycí jméno Hroch), ale „ve vztahu k lidem to byla něžná, křehká a zranitelná bytost“, kdyby zjevně nešlo o morální hodnocení dotyčných, nikoli (sexuální) profesi.   

Nahoře nad mraky září slunce vždycky Šustrovou rozhodně nelíčí jako světici, ale jako ženu plnou rozporů s paradoxním životním příběhem, jejíž stopa byla hluboká a výrazná. Její jméno by měl znát každý, kdo se alespoň minimálně zajímá o českou historii 20. století, a kniha v tomto směru poskytuje vítaný vhled alespoň do části jejího veřejného životopisu.