Tom Dreyfus je nejlepším prefektem Panoplie – organizace dohlížející nad dodržováním zákonů v Třpytivém pásu, tedy v deseti tisících vesmírných habitatech soustavy Epsilon Eridani. Prostý zásah kvůli manipulaci s volebním jádrem je pro něj a jeho tým naprostou rutinou. Avšak pak se vynoří vážnější krize. Kdosi zničil jeden z habitatů a vše ukazuje na to, že se jedná jen o první z kroků v začínající válce. Tom ani Panoplie však netuší, kdo tu válku vede a s kým. Ví jen to, že počet mrtvých může jít do desítek milionů...

Velšský spisovatel Alastair Reynolds je jedním z nejvýraznějších jmen moderní space opery. V českém překladu známe řadu jeho povídek, ale především románový cyklus o Zmarech, tvořený romány Odhalený vesmír, Kaldera, Archa a Údolí vykoupení. V něm lidstvo budoucnosti čelí hrozbě, která z vesmíru vymazává veškeré civilizace dosáhnuvší určitého stupně vývoje. Série bodovala nejen exotickými světy a podobami, kterých lidstvo a další rasy dosáhly (mimochodem, hroziví Zmarové jsou ve svých genocidách vedeni ušlechtilým cílem zachránit život v Galaxii jako celek – což však předpokládá takové činy, do kterých by méně vyspělé civilizace prostě z principu věci „kecaly“ a vůbec do všeho jen vnášely zmatek...), ale především citem pro výstavbu strhujícího thrilleru, který ani na okamžik neztratí skutečně „hard“ vědecké zázemí ani lidský rozměr v motivacích postav.

Možná nejlepší díl série se přitom odehrával na Žlutozemi, planetě proměněné v peklo morem, který napadl nanotechnologie a zachoval se k nim jako zdivočelá rakovina. Příběh muže hledajícího pomstu se tak vlivem prostředí změnil v jakousi gotickou space operu (ke které měl Reynolds blízko i při popisech vesmírných plavidel, tzv. světlohonců). A právě do tohoto prostředí se Reynolds vrací v románu Prefekt. Ten však stojí mimo sérii o Zmarech a odehrává se nějakých sto let před Kalderou, v době, kdy je soustava ještě na vrcholu slávy i moci, kdy o hrozivém viru ještě nikdo ani netuší...

Jedná se tedy o román vhodný i pro čtenáře, kteří s autorem a jeho stylem zatím neměli tu čest – úvod do Reynoldsova světa je to strhující a jen stěží se najde na současném českém trhu sci-fi, u níž by šest set stran uteklo tak rychle. Maximální čtivost je přitom zajištěna především výbornou dramaturgií příběhu – od samotného počátku se neustále něco děje, před Dreyfusem a jeho týmem (posléze jeho oddělenými členy) se vynořují další a další překážky, záhady, ale také dílčí odhalení. Postavy mají jasně vymezené vztahy, které se však logicky zadrhávají a vyvíjejí.

Prefekt tak není román, který by ztrácel tempo, ale hlavně to není román, který by vpřed poháněly jen mechanicky seřazené atrakce či uměle vyvolané cliffhangery. Vše je přísně logické a každá informace i akční scéna mají v příběhu své místo. Při čtení tak budou mít radost nejen milovníci detektivních thrillerů, ale i ti, kteří nedají dopustit na staré dobré poučky o tom, že ze zbraně pověšené na začátku příběhu na zdi se musí na jeho konci vystřelit. Jakkoliv jsou ale detektivní a thrillerové motivy a postupy zvládnuté na jedničku (včetně překvapivého odhalení z Dreyfusovy minulosti), je Prefekt stále v první řadě sci-fi. A soustava, kde se nalézá deset tisíc habitatů, spojených jen ekonomickými zájmy a ochotou účastnit se společných hlasování, je pro žánr založený na extrapolacích vývoje fascinující hrací pole…

Jeden habitat může být plný vegetujících otroků virtuální reality, jiný může být rájem na zemi, další si třeba vydělávat tím, že pravidelně obětuje jednoho ze svých občanů a prodává svým sousedům snuff první jakosti… a v jiném mohou žít pouze lidé, jejichž názor v hlasováních je natolik promyšlený, že se stává sám o sobě obchodním artiklem (román byl vydán v originále roku 2007, ale dnes jeho „demokratická“ linie vyznívá obzvláště hořce). V soustavě se navíc pohybují i světlohonce Spojených – té části lidstva, která se rozhodla spojit svou budoucnost s nanotechnologiemi a implantáty – stejně jako artefakty po záhadném (a vražedném) Hodináři nebo dozvuky experimentu, který měl pomocí agresivních mozkových scanů přetvořit lidi v bohy.

Je to fascinující směs nápadů a obrazů, které Reynolds až marnotratně rozhazuje. A je to směs, která neztrácí na intenzitě, ani pokud už máte načtené Zmary. Pro někoho může být určitým zklamáním, když se konečně odhalí síla stojící za zničeným habitatem a její cíle (protože se jedná o komorní variaci právě na sérii o Zmarech), ale zároveň se pro jiné může jednat o zábavné hraní s vlastním světem a jeho motivy.

To jediné, co nakonec Prefekta trochu sráží, je skutečnost, že hrdinům téměř vše prochází vlastně ještě dřív, než se o ně čtenář může skutečně strachovat, a ke konci se do té doby skvěle připravení Dreyfusovi protihráči nechají poměrně snadno vyšachovat a nevyužijí všechny trumfy, které mají. I v těchto chvílích však autora podrží jeho schopnost nenechat čtenáře vydechnout. Mezi letos vydanými sci-fi je tak Prefekt (vedle ambiciózních Roků rýže a soli) zatím jednoznačně nejlepším titulem – a chystané volné pokračování příběhu, které by snad měl Reynolds již brzy dokončit, na sebe snad nenechá dlouho čekat. Potenciál Třpytného pásu a Panoplie totiž ještě nebyl ani zdaleka vyčerpán.