Období hurikánů je průlomové dílo mexické novinářky a spisovatelky Fernandy Melchor. Román z roku 2017 byl o tři roky později přeložen do angličtiny pod názvem Hurricane Season a Melchor se spolu překladatelkou Sophií Hughes následně dostaly až na shortlist Mezinárodní Bookerovy ceny. Tu sice porota nakonec přiřkla Marieke Lucasi Rijneveld, avšak devětatřicetiletá mexická autorka si ani tak nemůže stěžovat na nedostatek pozornosti.

Ústředním bodem vyprávění, které je zasazeno do okolí města Veracruz, je smrt bylinkářky přezdívané Šamanka. Příběh je tedy obdařen částečně detektivní zápletkou, avšak zatímco v detektivce obvykle vyprávění směřuje k odhalení vraha či obecně viníka, v Období hurikánů na tom, kdo Šamanku zabil, vposledku zas tak nezáleží a ti, kdo se něčím provinili, by se dali počítat po desítkách – naopak postav morálně neproblematických se objeví jen pomálu.

Fernanda Melchor zemitým, surovým jazykem vykresluje svět naplněný (domácím) násilím, machismem, sexuálním zneužíváním, drogami, alkoholismem, krádežemi… V každé z ústředních kapitol románu sledujeme jednu postavu, jež je nějakým způsobem zapletena do Šamančiny vraždy. Aktéři jsou představeni komplexně, jejich situace a jejich chování jsou díky rozmáchlému proudu vyprávění uchopitelné, ba pochopitelné. Před čtenářem tak vyvstává všechen marasmus, kterým si protagonisté jednotlivých kapitol museli projít a pořád ještě procházejí.

Fernanda Melchor buduje napětí i po formální stránce. Jednotlivé kapitoly nejsou dělené do odstavců, navíc se mnohé věty táhnou přes několik stran a jako vír strhávají vjemy, historky a střípky osudů daných protagonistů. Vyprávění se neodvíjí lineárně, neustále se vrací, převrací a jako pomyslný literární hurikán čtenářem smýká tam a zpátky. Oceňovat práci Anežky Charvátové, která Období hurikánů přeložila, už je sice takovým recenzentským evergreenem, zde je však opět na místě. Překladatelka si poradila s převedením surové mluvy ulice, bezvýznamných (i těch trochu významnějších) zlodějů a zlodějíčků, dealerů, grázlů, násilníků… Zároveň může i na českého čtenáře záplava zdánlivě nekalibrovaného textu prodchnutého násilím působit téměř fyzicky.

Dlouhé věty a nečleněný text implikují literárnost tohoto díla a strhávají pozornost právě k jeho formální stránce, což hypoteticky může trochu oslabit samotný obsah knihy (podobně jako kdekdo ví, že Taneční hodiny pro starší a pokročilé od Bohumila Hrabala tvoří jedna jediná věta, méně už je však těch, kdo by dovedli říct, co ta dlouhá věta zachycuje). Témat, jež v tomto nepříliš rozsáhlém románu defilují, je přitom hodně. Některé z nich, jako zmíněný machismus, násilí a drogy, jsou vystaveny do popředí. Jiné, jako třeba ruinování přírody kvůli těžbě ropy, jsou ústřednímu vyprávění vzdáleny, to však rozhodně neznamená, že v románu fungovaly pouze jako kulisy.

Naopak, román Fernandy Melchor je hluboká sonda do mexické společnosti, díky zvolenému vypravěčskému tempu strhující, a proto rovněž naléhavá. Původně prý autorka chtěla knihu napsat jako reportáž (v rozhovorech se přitom odvolává na dnes již kanonický román Chladnokrevně od Trumana Capoteho), volbu románové podoby je však třeba přijmout s povděkem. I ve fiktivním rámci – přes všechnu zachycenou bídu dosyta prostoupeném lidskými pudy a emocemi – téma vyznívá silně, a tudíž výborně.