Dosud neznámá, ani ne dvacetiletá spisovatelka Maria Navarro Skaranger (nar. 1994) oslovila v roce 2015 norskou kritiku i čtenáře debutovým románem Alle utlendinger har lukka gardiner (Všichni cizinci mají zatažené závěsy, zfilmováno 2020). Příběh školačky Mariane byl překvapivý v mnoha ohledech, odehrával se na chudém předměstí Osla, do té doby opomíjeném, a současně šlo o jeden z prvních románů napsaný částečně v takzvané kebabnorsk, norštině obsahující jazykové vlivy různých imigrantských skupin. Zatímco v názvu figurující kebab představuje oblíbené jídlo přistěhovalců, Norové, kterých je ve Marianině třídě jenom zlomek, jsou v tomto multietnolektu nazýváni „bramborami“, podle přílohy, jež nesmí chybět u žádného norského pokrmu. 

Prázdnota paneláků

Romány Marii Navarro Skaranger sice nejsou vyloženě autobiografické, ale východisko tvorby nachází autorka ve vlastním životě a ve čtvrti Romsås, kde vyrostla. Ztrátu bratra, který spáchal sebevraždu, otiskla do druhé knihy Bok om sorg (Kniha o smutku, 2018), oceněné Cenou EU za literaturu. Chudé multietnické předměstí z paneláků, kde vedle sebe žijí Norové a blízkovýchodní, somálští a další přistěhovalci, potom hraje ústřední roli v dosud všech jejích dílech. „Jen se na ty paneláky podívej, Emily, copak k nim a k trávníku před nimi necítíš nenávist?“ ptá se vypravěč protagonistky do češtiny přeložené prózy Napořád Emily (Emily Forever, norsky 2021). 

Devatenáctiletá Emily, nebo krátce Em, ale necítí vlastně nic, což je jedna z jejích hlavních charakteristik. Vypravěč, jenž Emily sleduje v posledních týdnech jejího těhotenství a první měsíce po porodu, ji dokonce nazývá chudinkou a něco podobného si pomyslí všichni, kteří se s nastávající svobodnou matku setkávají. Emily není silná a výrazná postava, je „slabá, slaboučká“ na těle i na duchu, ne že by byla hloupá, ale ani není nijak zvlášť bystrá, pomyslí si o ní během výslechu policistka, která se marně pokouší zjistit, kam zmizel Pablo, otec dítěte a místní dealer.

Nic nechtít ani nečekat

Maria Navarro Skaranger boří mnohé mýty spjaté se skandinávskou společností, mimo jiné ten o silné a sebevědomé ženě. Její hrdinka Emily se zamiluje do špatného muže, ale chybí jí vzdělání, rodinné zázemí a zkušenosti, aby to včas rozpoznala. Nedokáže dohlédnout za roh každodennosti, jíž je vybydlený panelákový byt, ubíjející směny v supermarketu, které se pro ni s rostoucím břichem stávají stále náročnější, zdlouhavé cesty autobusem do práce a hodiny prosezené před televizí. 

Em má kolem sebe pár lidí, kteří se jí snaží, často dost neobratným způsobem, pomoci a kteří se domnívají, že vědí, jak by měla žít. Vedoucí v obchodě k ní zaujímá až otcovsky ochranitelský vztah, matka jí vštěpuje základy péče o dítě a soused jí tajně hází do schránky zamilovaná psaníčka. Ona však všechno jen nezúčastněně pozoruje, prochází životem, aniž by něco plánovala, na něco se těšila nebo o něco usilovala. Její pasivita je až dráždivá. 

Podívejte se na ni

Autorka staví vyprávění na střetu a neprostupnosti dvou světů – světa těhotné prodavačky, která jede po směně unavená domů, a nás ostatních, kteří ji povýšeně nebo přezíravě pozorujeme z protějšího sedadla v autobuse. Na střetu, z něhož Emily opakovaně vychází jako ta „napořád” neúspěšná a neschopná. Vypravěčský hlas se sice chvílemi snaží do Em vcítit, ale častěji na ni hledí zpovzdálí a opakovaně se obrací na čtenáře se slovy „podívejte se na ni“, podívejte se, jak netuší, co dělat, jak nerozumí tomu, co ji čeká. Zatímco Emily tápe a žije přítomností, vypravěč prorocky naznačuje, jak se bude její osud vyvíjet. 

Úsporně psaný text je rozkouskovaný do krátkých úseků, stylistická neučesanost mu dodává na autenticitě. Autorka neváhá překročit hranice literatury a sáhnout pro inspiraci do reálného světa, v některých pasážích čerpá například z diskusního fóra freak.no, názvy dvou kapitol si vypůjčila z písní norských nezávislých skupin. Výmluvné je použití názvu skladby Kom deg over (Nech to být) hudebního uskupení Beglomeg, která rebelským tónem vyzývá k tomu jít si za svým a vykašlat se na to, co si o nás myslí ostatní. 

Jako odhozená igelitka

Na obálce norského originálu je (na rozdíl od té české, graficky výrazně harmoničtější) fotografie odhozené plastové tašky na špinavé ulici. A právě tak se cítí Emily – pošlapaná a odkopnutá někam na kraj silnice. Román Napořád Emily nevypráví jenom o Emily, ale i o nás, o předsudcích a stereotypech, s nimiž nahlížíme na ty, kteří nám markují nákup v košíku.

Maria Navarro Skaranger se stala hlasem své rodné vyloučené čtvrti a její obličej je dnes spolu s dalšími lokálními osobnostmi nasprejovaný na zdi slávy v romsåském nákupním centru. Ani ve svém v pořadí třetím díle neopouští místo, kde se narodila, a do norské literatury přináší zcela svěží hlas.