V češtině vychází poprvé autobiografický trojromán Kodaňská trilogie (Dětství – Mládí – Závislost) kultovní dánské autorky Tove Ditlevsenové (1917–1976). Vznikal od poloviny šedesátých let a jeho části byly v letech 1967–1971 vydávány samostatně. Za zpoždění českého překladu, jehož se ujala Lada Halounová, se však nemusíme stydět: dluh vůči této spisovatelce měli i samotní Dánové, kteří ji před nedávnem znovu objevili díky vydání anglického překladu, jenž byl dílem Michaela Favaly Goldmana (Childhood, Youth and Dependency, Penguin Modern Classics, 2021). 

Tove Ditlevsenová nebyla rozhodně coby spisovatelka ve své době neznámá. Napsala několik románů a povídkových sbírek a přes deset sbírek básnických, kritika ji ale vnímala jako méně progresivní, než byli její kolegové. Do povědomí široké veřejnosti se zapsala prozaičtější činností: řadu let odpovídala na dopisy čtenářů v týdeníku Familie Journalen a radila jim s úsměvnými i vážnějšími problémy, o nichž se mimo jiné zmiňuje v doslovu Helena Březinová. Když v roce 1976 Ditlevsenová spáchala sebevraždu, její pohřeb se stal společenskou událostí. Tou literární se stala čtyři desítky let poté její autobiografická trilogie. 

Comeback Tove Ditlevsenové připomíná osudy jiných spisovatelek, jež byly za svého života buď opomíjené, nebo navzdory jistému uznání zůstaly v druhé řadě za známějšími muži a na úplné pochopení své tvorby musely čekat na další generace. (Nabízejí se velká jména jako Virginia Woolfová nebo Sylvia Plathová, ale našly bychom i současnější příklady jako Lucia Berlinová nebo Magda Szabóová.) Za vlnou zájmu o dánskou spisovatelku však stojí i současná čtenářská obliba žánru autofikce.

Dětství, jež navždy zůstává v krvi 

Tove Ditlevsenová se narodila v kodaňské dělnické čtvrti Vesterbro, jež hraje zejména v prvních dvou částech trilogie důležitou roli. Potkáváme tu chudé a špinavé Dánsko, zcela jiné, než jaké známe dnes. Autorka chronologicky popisuje napjaté rodinné vztahy, nepříliš harmonické dětství, dospívání, spisovatelské začátky a následně i svá čtyři manželství. 

Od prvních stran vypravěčka, autorčino mladší já, překvapí odvahou při pojmenovávání skutečnosti bez příkras a bez ohledu na společenské konvence, v němž se mísí syrovost s poetičností: „Dětství je dlouhé a úzké jako rakev a vlastními silami se ho nejde zbavit.“ Její mlčenlivý otec, stoupenec socialismu, bojuje s nezaměstnaností a matka vede dceru k tomu, aby se brzy vdala, ideálně za slušného dělníka, který nechlastá. 

„Nejsem nic, čím by se měl člověk chlubit,“ píše autorka. Nebyla to nicméně tak úplně pravda, už jako malá snila tom, že ze svého prostředí dokáže uniknout, bude studovat a především psát básně. Dospělost začíná v chudé dělnické čtvrti brzy; od čtrnácti let protagonistka pracuje, střídá řadu špatně placených míst, až se jí podaří dostat ke kancelářské práci. Stejně jako Virginia Woolfová i ona touží po vlastním pokoji, kde by mohla nerušeně psát básně. Odstěhováním do podnájmu se však nevymezuje vůči manželovi, ale vůči rodičům, kteří jí vyčítají, že budou v domácnosti postrádat její příjem. 

Přestože se Ditlevsenová postupně etabluje jako spisovatelka, trilogie graduje silně sebedestruktivním směrem. Pád na dno představuje závislost na sedativech a třetí manželství s psychicky narušeným lékařem. Autorka bez obalu popisuje roky, jež proležela v posteli pod vlivem narkotik. Manžel ji skrze drogy ovládá a drží doma; dnes bychom asi použili termín domácí násilí, ona je však ochotná se kvůli návykovým látkám vzdát všeho – s nikým se nestýká, nepíše, nefunguje jako matka. Po pěti letech na hranici života a smrti sebere sílu a nechá se odvézt do nemocnice, ale neudělá to kvůli sobě ani kvůli dětem, ale kvůli knihám, které nestačila napsat.

Pasáže, v nichž Ditlevsenová popisuje pocity blaženosti, jež jí způsobují narkotika, ale také zoufalství během odvykací kúry a opakované recidivy, jsou skutečně mrazivé. Není překvapující, že společnost Nordisk Film Production oslovil právě závěrečný díl trilogie Závislost a chystá se podle něj natočit televizní sérii. 

O sobě oklikou

Autofikční próza byla ve skandinávské literatuře přítomna vždy, jejím zásadním představitelem byl již August Strindberg a velký boom tohoto typu psaní přichází po roce 2000 s Karlem Ovem Knausgårdem. Rozhodně však nejde jen o severské unikum, literární zpovědi autorů, kteří pocházejí z různě vyloučeného prostředí (z posledních let jmenujme například Annie Ernaux, Édouarda Louise nebo ​​Douglase Stuarta), dnes patří mezi bestsellery, a i proto nachází Ditlevsenová několik desítek let po své smrti tak nadšené publikum.

Dobová kritika vyčítala dánské autorce málo odvahy, její literární styl si však i přes jistou poplatnost tradicím pozornost zaslouží. Ačkoli Tove Ditlevsenová píše o sobě, není z textu cítit sebestřednost, nedělá ze sebe hrdinku, svůj osud nedramatizuje. „K tomu, aby mě něco skutečně dojalo, musím dojít oklikou,“ vysvětluje. Podobné to je s nebývalou otevřeností, s níž o sobě píše: necítíme za ní snahu šokovat, ukazovat se ve výjimečném světle, ale ani se obhajovat nebo omlouvat. K chybám se přiznává, aniž by ze sebe dělala oběť nebo hledala viníka v rodině či partnerech. Bez teatrálních gest odkrývá své životní přehmaty i morální selhání, například když se poprvé z vypočítavosti vdá za staršího redaktora, aby unikla z dělnického prostředí a zároveň si otevřela dveře do literárního světa. Ani svého třetího manžela si nebere z lásky, ale proto, že disponuje zdrojem sedativ.

Věčný otisk potratu

Ditlevsenová se narodila ve světě, kde se ženy snažily především co nejrychleji vdát. Ani ona nebyla jiná, jeden nepovedený vztah střídá další, život bez muže neexistuje. Přesto je její příběh v podstatě feministický. Navzdory proletářským kořenům a chybějícímu vzdělání následuje svou vnitřní touhu, stane se spisovatelkou a vydělává si tvorbou, v níž nachází jediný opravdový smysl své existence. 

Další silný ženský moment v trilogii představuje zkušenost s několika nelegálními potraty, jež se neobešly bez zdravotních komplikací i ran na duši: „Svého činu nelituji, ale přesto mi jeho stopa zůstává v temných zákoutích duše jako otisk dětských nožek v mokrém písku.“ Záznam interrupcí vyvolal už ve své době vlnu pozornosti a přispěl v Dánsku k otevření debaty o jejich uzákonění. V těchto pasážích nelze nevzpomenout na Roky Annie Ernaux a její podání stejného zážitku.

Život nekončí rozhřešením

Ditlevsenová nevede vyprávění k sebezpytujícímu závěru nebo jinému druhu pointy. Dokázala se vymanit ze své sociální třídy a vyrůst v opravdovou spisovatelku, po celou dobu však bojuje se sebou samou i se svým tvůrčím potenciálem a opakovaně zklamává sebe i okolí. Síla se snoubí se slabostí.

V padesáti devíti letech, po několika psychických zhrouceních a čtvrtém rozvodu, spáchala Tove Ditlevsenová sebevraždu. Samotářka, umělkyně, nedokonalá matka, rozpolcená i nevěrná manželka, holka z chudinské čtvrti, narkomanka. V každém případě neobyčejná a odvážná žena i spisovatelka.