Osm procent šestimilionové dánské populace tvoří přistěhovalci z různých evropských i neevropských zemí, v nichž mezi první desítkou figuruje i Bosna a Hercegovina. Odtud do Dánska v polovině devadesátých let utekl i ani ne dvacetiletý Alen Mešković (nar. 1977). Tento dánsko-bosenský spisovatel debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Første gang tilbage (Poprvé zpátky). Dva roky po ní následoval autorův první román Ukulele Jam (dánsky Ukulele-jam, 2011), v němž zpracovává téma života v utečeneckém táboře, kam se v roce 1992 dostává se svými rodiči hlavní hrdina knihy, bosenský muslim Miki. V dnešní době plné bouřlivých debat o uprchlících zprostředkovává Meškovićova kniha pocity generace, která je již schopna z odstupu několika let reflektovat drsné zkušenosti útěku z domova a ztráty zázemí. Tím nám nabízí důležitý klíč k pochopení situace současných imigrantů.

Perspektiva patnáctiletého kluka udává románu ústřední tón i styl. V táboře, zřízeném v bývalém chorvatském rekreačním středisku, se Miki tísní s rodiči v holém pokoji o pár metrech čtverečních, chce zapomenout na traumatické zážitky násilného vyhnání armádou z rodného města a hlavně si touží splnit své sny. Z peněz vydělaných na brigádě si koupí conversky, tráví večery v hudebním klubu Ukulele a shání pivo na narozeninovou party. Každá nová kazeta je malý zázrak a Miki se zbožným údivem poslouchá historky o vzdáleném Švédsku, kde mají hudební knihovny. Mešković staví vyprávění na popisu všedních dní točících se okolo kamarádů, muziky a prvních lásek, které tvoří nezbytnou základnu každého dospívání, v tomto případě jsou však zasazeny do období vyhroceného válečného konfliktu a rostoucího nacionalismu. Vnější události, pátrání po starším zmizelém, pravděpodobně zajatém bratrovi nebo vyostřující se konflikty mezi obyvateli tábora po vypuknutí války mezi Chorvaty a Bosňany, do Mikiho každodennosti zasahují tlumeně, snad proto, že jim nelze ani předcházet, ani zabránit.

Mešković při tvorbě svého ústředního protagonisty nepochybně vycházel z vlastních zážitků a pocitů, jež jsou natolik suverénně podané, že nepochybujeme o jejich uvěřitelnosti. Největší devízou knihy je od počátku navozený pocit autenticity jak v líčení Mikiho, tak prostředí, v němž se kousek od vykořeněných Bosňanů opalují na pláži západoevropští turisté s plnými peněženkami. Na druhou stranu ale nutno přiznat, že příběh o třech stech šedesáti stranách chvílemi nudí, večírky a mladické tlachání se vzájemně dost podobají a místy postrádají spád. Mešković mohl vytěžit více z linie hledání bratra nebo z mozaiky náhodných známých a přátel, kteří se spolu s hlavním hrdinou potácí v úmorném bezčasí tábora. On však nechává tyto vedlejší postavy pouze proplout a soustředí se na Mikiho, který v odosobněném prostředí utečeneckého ghetta hledá sám sebe. Výsledkem je jakýsi rockmetalový bildungsroman, v němž Miki rychle dospívá a bere rozhodování o svém životě do vlastních rukou.

V postavě naivního, odhodlaného a po životě lačnícího Mikiho autor na obecnější rovině přibližuje pocity mladých uprchlíků, kteří se vyrovnávají se ztrátou domova v křehkém období dospívání. To je pohled nesmírně cenný a právě kvůli němu stojí za to být trpělivý a naslouchat až do konce.