Po více než deseti letech se nakladatelství Baobab vrátilo k  belgické autorce Kitty Crowther (1970). Její knihy vycházejí ve francouzském nakladatelství L´École des Loisirs a jsou překládány do celé řady jazyků. Obálka knihy Chci psa a je mi fuk, co bude zač vypadá už na první pohled o něco veseleji než předchozí dva do češtiny přeložené tituly, i zde však Crowther malé čtenáře obrazem i slovem jemně vede k závěrečnému zamyšlení, tentokrát nad podstatou přátelství.

Ilustrátorka a autorka desítek dětských knih se českému publiku poprvé představila v roce 2012 titulem Skříp, škráb, píp a žbluňk o žabáčku Jeronýmovi, který se bojí usínat sám. O rok později následovala Návštěva malé smrti, citlivé vyprávění nejenom o odcházení ze světa, ale především o osamělosti. Motiv osamělosti by snad mohl do jisté míry posloužit jako oslí můstek k nejnovějšímu překladu, o nějž se stejně jako v předchozích případech postarala Tereza Horváthová. Milka je jedináček a maminku ke koupi psa přemlouvá každé ráno. Problém je však v tom, že není jisté, nakolik je její touha motivovaná přáním získat nerozlučného kamaráda a nakolik jde o otázku společenského kreditu mezi spolužačkami.

Nakonec maminka svolí, ovšem s podmínkou, že si pro pejska dojdou do útulku. Milka si vybere postaršího malého voříška a nadšeně si ho odvede domů. Pojmenuje ho Princ a na chvíli vše vypadá idylicky. Dokud nepřijde neděle a neukáže se, že nalezenec z útulku na Milčiny spolužačky rozhodně dojem neudělá. Holčička svou frustraci namíří proti nebohému Princovi.

Kitty Crowther dokáže velice přesvědčivě vyprávět obrazem, proto si vystačí s poměrně úsporným textem. Například větu „Konečně přijde ten velký den.“ doprovází obrázek Milky, jak si s pyšným výrazem vede na vodítku Prince, který má kolem krku stejnou velkolepou modrou mašli jako holčička ve vlasech – obrovské očekávání se střetne s ilustrací na protější straně plné přezíravých, pohrdavých a udivených pohledů spolužaček. Podobně výstižně je vykreslena situace s výběrem jména. Holčička sedí proti evidentně nešťastnému pejskovi a kolem nich ve vzduchu poletují nejrůznější jména s otazníky; protější stránku potom zaplňuje okamžik, kdy padlo to správné jméno – velký obrázek usmívajícího se pejska rozzářeného svítivě oranžovou barvou.

A tím se dostáváme k nejvýraznějšímu barevnému motivu celé knihy. Autorka tu podobně jako v dalších titulech používá pastelky běžných barev, nicméně v Milčině příběhu jsou doplněny a ozvláštněny jednolitou, tu tmavší, tu světlejší barvou připomínající oranžový zvýrazňovač. Na několika stranách věnovaných vysněným psům, které si Milka představuje, tvoří barva celostránkové jednobarevné pozadí pro kresby vyvedené jednoduchou černou linkou, na těch ostatních je zakomponovaná do ilustrací – většinou nicméně vyzdvihuje emoce, představy a očekávání. Působivě to dokládá například vyobrazení útulku – tmavá, nicneříkající budova má zářivě oranžová okna jako příslib, že uvnitř na Milku čeká to, co si tak dlouho přála.  

Díky přesvědčivému vyprávění obrazem titul zaujme už předškoláky. A ačkoliv je příběh vlastně úplně jednoduchý, závěrečná pointa vzývající podstatu přátelství, které odměňuje až ve chvíli, kdy to nejméně čekáme, je natolik univerzální, že si knížku jako čtenářský „zářez“ spokojeně přidají i začínající čtenáři.