Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled. 

Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled. 

Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled. 

Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled. 

Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled. 

Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled. 

Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled. 

Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled. 

Andreu Boix, andorrský kriminalista pátrající po pachateli vraždy mladé restaurátorky, je tak trochu ze staré školy. Je křísnutý životem, na krku má vinu za něco hodně neblahého, co se stalo v jeho manželství. Zároveň s tím, jak hledá vraha mladé restaurátorky, vlastně pátrá i po tom, jak na tom je on sám, přemýšlí, co se sebou a jak dál.

S profilem marlowovského tvrďáka kontrastuje jeho psychologie muže jednadvacátého století, která bude českému čtenáři blízká. Boix totiž především chce být rozhodným mužem ze staré školy, ale zároveň si připouští vlastní zranitelnost. Jeho drsnost se projevuje především v trefných přirovnáních, ve výstižných, ironických reflexích okolního dění.

Titulní hrdina vyniká také dosti nelítostnou sebereflexí a pozorovatelským talentem, vyostřeným tragickou vztahovou zkušeností. „Dle všech komentářů se houbařská sezóna vydařila náramně, mimořádně. Ale aby někdo za houby platil, to je jako platit za sex, pomyslel jsem si. Navlas stejné. Potěšení z hledání se dá svým způsobem připodobnit k potěšení ze svádění. […] Už dlouho jsem v lese nebyl a neměl jsem sílu se do něj vydat,“ uzavírá svůj vnitřní monolog hlavní hrdina tam, kde by zněl příliš „chlapsky“. To znamená projeví citlivost, kterou se tak snaží nechat pod povrchem.

Kriminalista Boix váhá, jestli se má se svou tragickou partnerskou zkušeností vůbec ještě namáhat. A když se o to pokusí, stejně zůstává především pozorovatelem: „Napotřetí souhlasila. Každá kultura má nějak stanoveno, kolikrát je třeba pozvání zopakovat, přičemž počet vyslovených nabídek bude vždy o jedno číslo větší než počet odmítnutí.“ Na vztahové dobrodružství nakonec přece jenom dojde.

Půvab knihy tkví v napětí mezi Boixovými ambicemi držet se představy o sobě samém jako o nesentimentálním policistovi, a vkrádajícím se vědomím skutečného stavu věcí: jeho vlastní život byl tak otřesen a zpochybněn, že je pro něj nemožné pohnout se z místa.

Zároveň je zřejmé, že Boixe při pátrání po pachateli vraždy motivuje i jeho nesouhlas s cynickým životním stylem některých andorrských zbohatlíků se zločineckým pozadím. Při střetu s takovým podezřelým v sobě kriminalista musí mobilizovat zbytky profesionálního i osobního odhodlání. A je čtenářské potěšení být při tom.

Paradoxní blízkost českému čtenáři možná nabízí samotná scenérie: exotická Andorra blízké i vzdálenější současnosti. Tedy horská země potýkající se s náhlým bohatstvím, sportovní rezort kombinovaný s daňovým rájem a rejdištěm developerů. Tato Andorra připomíná tak trochu nechvalně proslulý „Špindl“ v Krkonoších, nebo snad Dolní Moravu mezi Orlickými horami a Jeseníky, která se také proměňuje v dramatickém rozmachu lyžařského a turistického průmyslu. Tak jako v České republice i tady ledacos přibylo a změnilo se, návštěvník tedy může mít pocit, že něco zásadně chybí. S andorrskou moderní dobou v románu ostře kontrastuje duch staré Andorry, symbolizovaný románskou soškou její patronky – Panny Marie Meritxellské, která prý shořela při požáru kostela počátkem sedmdesátých let dvacátého století. Anebo to všechno bylo jinak?

Román se tady ocitá na pomezí literatury faktu a zároveň historické fikce. Od ověřitelných zdrojů Villaró pokračuje k popisu někdejšího spiknutí starousedlíků, které si vzalo za cíl probudit někdejší andorrské hodnoty, jejího ducha. Čtenáře přitom nechává na pochybách, jestli ono spiknutí vůbec existovalo. Anebo bylo jen projekcí touhy po zachování tradičního způsobu života.

„Pruská modř“ z titulu sehraje podobnou roli jako v někdejších pátráních spisovatele M. Ivanova po pravosti Rukopisů. Tedy dosvědčí manipulaci s minulostí, protože tato barva existuje teprve od 18. století.

Pruská modř naplňuje požadavky detektivního románu, zároveň jde o zpodobnění proměn jedné starodávné, tradiční země. Román sklidil v Andoře literární ceny, následovaly další dva boixovské příběhy. Přes tento úspěch Villaró s psaním dalších dílů nespěchal: mezi díly trilogie nastaly několikaleté rozestupy. A vznikly další knihy, ve kterých se na různý způsob kloubí vypravěčství, napětí, tajemno a psychologický a historický vhled.