Albert Villaró je profesí historik. Ve svém kriminálním románu použil mimo jiné motiv románské sošky Panny Marie Meritxellské, která – zřejmě – shořela při požáru. Villaró nicméně svého hlavního hrdinu, kriminalistu Boixe, nechává vyšetřovat současnou vraždu. A zápasit s tím, jak přijmout jistou osobní prohru a jak čelit těm, kdo mají více peněz a moci než charakteru. Andorrské kulisy jsou neobvyklé, charaktery postav ale nebudou českému čtenáři cizí.

iLiteratura: Pruská modř je první z trojice vašich kriminálních příběhů s policistou Andreu Boixem jako hlavním hrdinou. Vy ovšem nepíšete jen detektivky. Proč jste se rozhodl pro tento žánr? 
Albert Villaró: Detektivní příběhy nijak zvlášť nemiluju, žánr jsem použil jenom jako určitý rámec, abych s jeho pomocí vyprávěl příběh. Kriminální zápletka mi slouží pouze jako záminka. V každé své knize o Andoře, ve které vystupuje policista Andreu Boix, jsem se vlastně snažil sám sobě vysvětlit, v jakém stádiu se Andorra právě nachází. Mezi jednotlivými boixovskými knihami je odstup pět, šest, sedm let, než jsem znovu pocítil nutkání o Andoře psát právě z pohledu Andreu Boixe. A proč z pohledu vyšetřovatele? Policista toho vidí vždycky víc než normální lidé. Dokáže naslouchat, má spoustu informací… Vlastně mám příběhy s tajemstvím nebo thrillery docela rád, ale jenom pokud mi nabídnou něco víc než napětí.

iLiteratura: Vaše kniha nabízí historický a společenský kontext, popisuje také, jak Andorra náhle zbohatla, se všemi následky, dobrými a špatnými…
Albert Villaró: Ano, s těmi špatnými, přesně…

iLiteratura: Máte v Andoře blízko ke Švýcarsku nebo Monaku, což jsou také státy s jedinečnou historií, které náhle zbohatly?
Albert Villaró: Švýcarsko je dost odlišné, především je daleko bohatší a také výrazně větší. Dějiny Andorry představují v každém případě zázrak, protože se nám podařilo uchovat naši nezávislost, byly doby, kdy byla velice křehká. Francouzská a španělská monarchie se někdy jenom třásly na to, aby Andorru pohltily. Je to maličké místo, v devatenáctém století u nás žilo pouhých pět tisíc lidí, velice chudých, věnovali se jen kovářství, chovu ovcí. A to bylo všechno. Andorra ale leží na docela strategické cestě horami, proto se španělští vojevůdci o Andorru začali občas zajímat a francouzští páni ze stejného důvodu také. Dějiny Andorry spočívají v tom, být, pokud možno, neviditelný: procházíme staletími diskrétně, se sousedy jsme obchodovali, ale také jsme pašovali tabák a další zboží. Andořané měli vždy silně vyvinutý smysl pro diplomacii, aby udrželi se sousedy dobré vztahy. Posílali stovky sýrů na versailleský a madridský dvůr s cílem získat přízeň králů. Naše společnost představuje svého druhu demokracii pastýřů. Monako je také úplně odlišné než Andorra, je ještě bohatší než Švýcarsko. V Andoře máme mix obyvatel, skupinu velice bohatých lidí a také hodně obyčejných zaměstnanců, zahraničních pracovníků, kteří v Andoře žijí a bojují s nedostatkem bytů. 

iLiteratura: Jazykově souvisíte s Katalánskem, máte něco společného i s jejich hnutím za nezávislost?
Albert Villaró: Mluvíme naprosto stejným jazykem. Co se týká katalánských independentistů, je to ožehavá otázka, naše vláda je v delikátní pozici, protože nemůže jít proti španělskému režimu, jsou si rovní. A Katalánsko má autonomii, koneckonců. S Katalánci máme hodně pevné vztahy, i já jsem se narodil v Katalánsku a žiju tam… Jedna věc je politika a jiná věc jsou sympatie, Andořané s katalánským hnutím sympatizují, protože se považují za součást katalánské kultury. Naše vláda tedy může cítit sympatie ke katalánskému hnutí, ale politicky je nemůže dát najevo. Jde o velice schizofrenní situaci.

iLiteratura: Ve vašem příběhu hraje důležitou roli soška Panny Marie Meritxellské, patronky Andorry, zápletka pracuje s nejasností ohledně originálu a kopie sošky, také s otázkou, jestli soška skutečně shořela při požáru. Je to vlastně příběh identity…
Albert Villaró: Použil jsem příběh té románské sošky jako metaforu staré Andorry. Hodně lidí si myslí, že ta soška byla ukradena, že nebyla při požáru kostela zničena. Řada lidí si také představuje, že je kdesi ukrytá a že se zase objeví. Je to naděje, nejspíš naivní, ale lidi zřejmě tu naději potřebují. I když ve skutečnosti opravdu shořela a zbyl z ní jen zuhelnatělý kus. – Je to metafora starodávné Andorry pastýřů, z níž se vynořila nová Andorra, současná, kapitalistická. S novými budovami, s hektickým způsobem života. Ta tradiční Andorra, to je duše naší země. Spočívá ve starobylých domech a v odlehlých vsích, tělo dnešní Andorry je však velmi kapitalistické. Stále je to daňový ráj, ne pro všechny, ale pro někoho ano. Do Andorry se například přestěhovalo mnoho youtuberů, aktivních na instagramu, kteří by platili ve Španělsku vysoké daně. Jejich zákonnou povinností je strávit tam půl dne v roce. Platí desetiprocentní daň z příjmu místo čtyřiceti pěti nebo padesáti pěti ve Španělsku. Což je znát, vzhledem k množství peněz, které vydělávají. Andorra se každých pět nebo deset let výrazně promění, tedy velice rychle. 

iLiteratura: Vy ale žijete na malé vsi?
Albert Villaró: Ano, bydlíme na malé farmě, v katalánské vesničce na druhé straně hor, mimo ten hektický život. Do Andorry ale jezdím skoro každý den. Bydlíme prakticky na hranici.

iLiteratura: Což je charakteristický rys vašeho románu: postavy v něm prakticky nepřetržitě překračují hranice.
Albert Villaró: To je realita. Když potřebujete na letiště, musíte přes hranice, spousta Andořanů přes hranice jezdí nakupovat, řada z nich má také další obydlí někde přímo u moře. A během pandemie byly hranice zavřené. Jenom když jste oficiálně doložil cíl cesty, pustili vás. Pro Andořany to bylo velice dramatické, protože najednou nemohli ven. 

iLiteratura: Vzděláním jste historik a řídíte Středisko historických a politických studií – jaký má záběr?
Albert Villaró: Nejde jen o výzkum historie, máme v týmu také například geology… Můžu tam dělat vlastní výzkum a jsem velice spokojený, je to má práce snů. 

iLiteratura: Co zkoumáte teď?
Albert Villaró: Dva zásadní dokumenty, paréagské mírové smlouvy mezi katalánským biskupem z Urgell a hrabětem z Foix z let 1278 a 1288. Jsou velice důležité, ale dosud nebyly důkladně prostudovány. Popisují, jak budou ti dva pánové sdílet andorrskou suverenitu, jak se budou platit daně, kdo ponese zodpovědnost za spravedlnost… Já nyní sleduji to vlákno postupně budovaných aliancí, úsilí vyjednávačů, obav z aragonského krále, který měl opravdu zločineckou povahu… Myslím, že nakonec získáme dobrou interpretaci andorrské historie. Bude to velká, akademická kniha – osm set stran.

iLiteratura: Objeví se tento motiv ve vaší další literární knize?
Albert Villaró: Má další kniha bude boixovská. V Andoře se mě pořád ptají: kdy napíšeš další boixovskou knihu? Snažím se udržet si jak klobouk romanopisce, tak klobouk historika. Není to úplně lehké, mezi těmi profesemi jsou šedé zóny. V historických knihách používám metody historiků a snažím se nevymýšlet si toho příliš, zatímco psaní románů je pro mě jednodušší, protože jako spisovatel mám svobodu. Vždycky říkám, že v románu můžete použít devadesát devět procent faktů ze skutečnosti, ale když je tam jen jedno procento vymyšlené, kontaminuje ten zbytek. Jakmile je tam to jedno procento „lží“, už je to fikce. U historických knih je to stejné – jenže tam nemůžete vložit ani to jedno procento fikce. Občas musím ty dvě oblasti striktně oddělovat…

iLiteratura: Jméno vaší postavy je zároveň vaším jménem…
Albert Villaró: Ano, je to mé druhé jméno, jméno mé matky.

iLiteratura: Jedná se o jakýsi druh pocty vaší rodině?
Albert Villaró: Zčásti. Už jsem měl u jiného románu problémy se jmény žijících osob, náhodně použitými v mém příběhu – našli se lidé, kteří si stěžovali. Poučil jsem se z toho, takže teď si vybírám jména svých příbuzných, abych se vyhnul problémům. Když můžu říct „tohle je můj prastrýc“, je konec diskusí.

iLiteratura: Stejné jméno měl také katalánský fotograf Francisco Boix, který byl vězněn v koncentračním táboře a zdokumentoval, co tam viděl. Stal se hrdinou komiksového příběhu Fotograf z Mauthausenu.
Albert Villaró: S ním nejsme příbuzní. Není to úplně běžné jméno, ale nás dva nespojuje.

iLiteratura: Vaše knihy vycházejí i v překladech – do jakých jazyků se překládá andorrská literatura nejčastěji? Je to španělština, francouzština?
Albert Villaró: Záleží na jazyku originálu. Většina andorrských spisovatelů píše katalánsky, někteří španělsky, další anglicky – pokud jsou to expati žijící v Andoře, angličtina je pro ně přirozený kanál. Autor píšící katalánsky má obvykle dvě možnosti: publikovat v andorrských nakladatelstvích, která jsou celkem malá, a s určitými obtížemi se pokoušet „přeskočit“ hranici, anebo zkusit publikovat v mainstreamových nakladatelstvích v Barceloně. Což byl můj způsob, protože jsem začal vydávat své knihy v Barceloně. Tímto způsobem se navíc stanete přirozenou součástí katalánské literatury.

iLiteratura: Jaký je to pocit, být publikován ve střední Evropě?
Albert Villaró: Je to úžasné, splněný sen. Sebedůvěra spisovatele je obvykle nízká, myslíte si, že vás vydávají, protože třeba nic jiného nemají. Stále se vám vtírají myšlenky na to, že svět katalánsky píšících autorů je relativně malý. Takže jakmile se naskytne příležitost být překládán, dostat se ven, každý to vítá – v mém případě to bylo nejdřív do španělštiny, pak do dalších jazyků… a teď do češtiny. Řeknete si: Možná na tom nakonec nejsem tak špatně? Ten zahraniční nakladatel mě přece vůbec nezná, nezná ani mou zemi… ale vzal na sebe to riziko, aby mě vydal. To znamená opravdu hodně. Jsem za tu příležitost velice vděčný a jsem skutečně dojatý. Ještě jednou: Je to splněný sen.

iLiteratura: Jak byste popsal své další romány? Jde o historizující fikce…?
Albert Villaró: To je obtížné říci. Ten první byl svým způsobem thriller, jmenoval se Les ànimes sordes (Hluché duše), pak přišla Obaga – obaga je temná, severní strana hor.

iLiteratura: Myslím, že takové slovo v češtině neexistuje. Na záložce Pruské modři je kniha uváděna pod názvem Ve stínu hor.
Albert Villaró: Ve španělském a francouzském překladu s tím také měli problém, zřejmě ten pojem opravdu máme jen v katalánštině. Román vypráví o lidech žijících v malých vesničkách a o jejich vztazích, také o vztazích Andořanů s jejich sousedy. Pak přišla ryze historická kniha (ale nestěžuju si!), pak Pruská modř, pak román o kursech rané hudby v mém domovském městě, nazvaná La primera pràctica (První provedení), kde se současnost prolíná se 17. stoletím, potom druhá boixovská kniha, L'escala del dolor (Stupnice bolesti), pak kniha alternativní historie Els ambaixadors (Velvyslanci), v níž Katalánsko v roce 1934 získá nezávislost…

iLiteratura: Hraje v ní roli diplomacie?
Albert Villaró: Pojmenoval jsem ji podle Holbeinova obrazu, jde o velmi bláznivý text, vyšel také ve španělštině. A naposledy vyšla La Compañía Nórdica (Severní kumpanie), gotická kniha o odboji karlistů v 19. století, jde o knihu z historie, ale vystupují v ní také duchové, jedná se o zvláštní směs, na kterou jsem velice pyšný. Za poslední měsíc jsem dokončil knihu o Bachovi, středním Německu, Sasku… což je stoprocentní fikce. Nevztahuje se nijak k tomu, co jsem napsal předtím. Vždy se snažím experimentovat.