Portrét holohlavého generála s páskou přes oko představuje jeden z vizuálních symbolů pohnutých dnů z přelomu září a října 1938, kdy Československo muselo z rozhodnutí velmocí odevzdat Německu značnou část svého území. Kdo však byl muž, kterého okolnosti a politici přiměli ujmout se nevděčné role předsedy vlády v této obtížné době? A jaký byl jeho osud poté, co z tribuny velkých dějin opět ustoupil do pozadí? Teprve více než padesát let po jeho smrti přichází česká historiografie se samostatnou monografií, která dosavadní dluh vůči osobnosti generála vyzdvihovaného i následně zatracovaného splácí. Společným úsilím tří autorů vznikla publikace Armádní generál Jan Syrový s podtitulem Jeden velký český osud, kterou k vydání připravil Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s nakladatelstvím Tváře.

Autorská trojice

Každý z autorů se odborně zabývá odlišnou tematikou, jejich vzájemné propojení nicméně umožňuje lépe pochopit složitost a proměnlivost poměrů, v nichž Jan Syrový (1888–1970) žil a působil. Jaroslav Rokoský (1969) se zabývá odbojem proti nacismu i komunismu a poúnorovou perzekucí politických vězňů, Karel Straka (1975) se ve Vojenském historickém ústavu zabývá meziválečnou československou brannou mocí a Radim Chrást (1975) sice není vystudovaným historikem, avšak jako činovník Československé obce legionářské a spolupracovník Odboru péče o válečné hroby na ministerstvu obrany má k historickému výzkumu blízko. Vzhledem k tématu knihy pak byla jistě přínosem i jeho vlastní zkušenost vojáka z povolání.

Nepříliš překvapivě jsou jednotlivé kapitoly řazeny chronologicky, přičemž předěly mezi nimi tvoří klíčové události velkých dějin či Syrového osobní kariéry. Po snad až příliš stručné kapitole mapující jeho dětství a mládí do vypuknutí první světové války následuje kapitola věnovaná období let 1914–1925, tedy zhruba prvním deseti letům Syrového vojenské kariéry, kdy se z řadového vojáka vypracoval až do generálské hodnosti. Autoři se poměrně podrobně věnují analýze dobové atmosféry, přičemž korigují některé obecně tradované představy (např. skutečnost, že carské Rusko nemělo přílišný zájem hrát v protirakouské propagandě na kartu národnostního útlaku, neboť odpovědní činitelé si byli velmi dobře vědomi faktu, že tento argument by se mohl velmi rychle obrátit proti samotné ruské vnitřní politice). Překvapivě velmi stručně jsou naopak popsány okolnosti, za kterých pozdější generál utrpěl své ikonické zranění. Nechybí ale konkrétní příklady jeho osobní odvahy, která mu opakovaně vynesla ocenění nadřízených i oblibu u řadových vojáků. Svižnost čtení se pochopitelně zpomalí v pasážích následujících po skončení válečného konfliktu a návratu legionářů do nově vzniklého Československa. Popisy vojenských cvičení konaných v prvních letech existence samostatného státu jistě představují přínos k dosavadnímu bádání, avšak pro většinu čtenářů se bude jednat přeci jen o pasáže dosti suchopárné.

Bez iniciativy i bez jasného úkolu

V kapitole mapující Syrového působení ve funkci náčelníka Hlavního štábu (1926–1933) se tematicky rovněž dost dobře nešlo vyhnout rozboru administrativního aparátu, autoři se ale zaměřili i na vztahy mezi Syrovým a dalšími vysoce postavenými postavami v oblasti obrany státu, jakož i na charakterové vlastnosti samotného náčelníka Hlavního štábu. Syrový tak nevychází jako úplně ideální nositel této funkce, sám se prý iniciativy chopil málokdy, ale zároveň těžce nesl přílišnou iniciativu podřízených, případně si plody jejich práce bezostyšně přivlastňoval. Pozitivně autoři nehodnotí ani jeho sklony k nadměrné sebereprezentaci při všemožných příležitostech. V rámci objektivity ale zmiňují i skutečnost, že Syrový nikdy od vedení státu neobdržel žádné instrukce ohledně dlouhodobé zahraničněpolitické koncepce a situaci mu jistě neusnadňovalo ani časté střídání vlád, kterým byla první republika proslulá (Edvard Beneš si svou pozici na ministerstvu zahraničí sice držel permanentně, ale na ministerstvu národní obrany se během Syrového působení ve funkci vystřídali čtyři ministři). Mnohé z toho, čím Syrový ve veřejnosti vzbudil odmítavý postoj, pak bylo novináři a politiky překrouceno – v tomto ohledu mimochodem nevychází s čistým štítem ani Ferdinand Peroutka.

Ani v této kapitole ale nechybí odborné vojenské pasáže, v nichž autoři představují nástupové plány československé branné moci. Těm přitom už v této době nelze upřít velkou přesnost odhadu budoucího vývoje (není ovšem vždy zcela jasné, nakolik se jednalo o Syrového vlastní zásluhu): plány počítaly s budoucím připojením Rakouska k Německu a rovněž s možností nasazení tanků a letadel z německé strany, ačkoliv Versailleská smlouva Německu držení těchto zbraní výslovně zakazovala.

Podat ruku Hitlerovi

Zhoršující se mezinárodní situace po roce 1933 bohužel v knize blíže reflektována není, příslušná kapitola ohraničená Syrového působením ve funkci generálního inspektora se téměř výlučně zabývá jen kompetenčními spory mezi Syrovým a náčelníkem Hlavního štábu Ludvíkem Krejčím. Na dramatičnosti text knihy získává v následujících kapitolách, věnovaných Syrovému působení ve funkci ministerského předsedy a následně druhorepublikového ministra národní obrany. V těchto kapitolách se ke slovu dostanou i citace z dobových pramenů, kterých předchozí kapitoly obsahují poskrovnu. Zejména v kapitole o pohnutých dnech konání mnichovské konference by ale jistě bylo vhodné umožnit pomocí ego-dokumentů vhled do myšlenek samotného Syrového, čehož se čtenář bohužel nedočká. Velký prostor autoři věnují dění ve dnech 15. a 16. března 1939, kdy mimo jiné vznikla – bez Syrového vědomí, či dokonce souhlasu – fotografie, na níž si na Pražském hradě podává ruku s Adolfem Hitlerem. Ta potom sehrála významnou roli při poválečném procesu.

Během okupace naopak probíhal Syrového život relativně poklidně, jak přibližuje následující kapitola. Jeho pasivita, kterou mu po válce mnozí vyčítali, má podle autorů prozaické opodstatnění: jakožto veřejně známá osobnost, nadto kvůli slavné pásce přes oko velice snadno identifikovatelná i člověkem neznalým českých poměrů, se Syrový sotva mohl zapojit mezi aktivní odbojáře. Podporoval však rodiny vězněných a popravených vlastenců, spravoval legionářské fondy tak, aby z nich okupační správa neměla užitek, odmítal jakoukoliv formu spolupráce s okupačními úřady (včetně žádostí o novinový rozhovor) a nebál se ani navštěvovat přátele a známé, od kterých se mnozí jiní v zájmu vlastního bezpečí odvrátili. Po vypuknutí pražského povstání pak nabídl svou pomoc, byl však s díky odmítnut – což bylo po válce využito proti němu a zejména levicový tisk neváhal čtenáře oblažovat titulky typu „Za revoluce zůstal Syrový sedět doma“.

Pád do zatracení

Dva roky se vlekoucí vyšetřování a soudní proces mapuje osmá kapitola knihy. Autoři podrobně popisují nátlak vykonávaný zejména ze strany KSČ na vyšetřovatele, soudy i veřejné mínění, podrobně se zabývají i průběhem samotného procesu. V pasážích přibližujících tehdejší úmyslné dezinterpretace, manipulace i vyslovené lži se jako odborníci drží se svým názorem zpátky, neodpustili si ale kritiku prezidenta Beneše, který se obžalovaných nijak nezastal. Finální rozsudek – dvacet let odnětí svobody – představuje smutné vysvědčení tehdejší justici (podobně jako si ta současná nezaslouží pochvalu za skutečnost, že rozsudek byl zrušen až po mnoha peripetiích v roce 2022). Žalobci sice žádali trest smrti, soudci se k němu ale v roce 1947 naštěstí ještě přinutit nenechali.

V kapitole o pobytu v různých věznicích autoři sice nezabíhají do podrobností, co se týče poměrů v tehdejších „nápravných zařízeních“, ale přesto z ní čiší fyzické i psychické útrapy, jimiž si stárnoucí generál během této doby prošel. Díky amnestii z roku 1960 se nakonec Syrovému podařilo opustit brány vězení před uplynutím vyneseného trestu, jak autoři podrobně rozebírají. Nejednalo se o samozřejmost a konkrétní důvody, které tehdejšího prezidenta Novotného vedly k tomu, aby generálovo jméno na seznamu vězňů schválil, zůstávají – a asi už navždy zůstanou – nejasné.

Zpátky „na svobodě“

Posledním desetiletím generálova života, prožitým opět na svobodě (jakkoliv je ošemetné v souvislosti s komunistickým režimem samotný pojem „svoboda“ vůbec používat) a jeho posmrtným odkazem se zabývá kapitola poslední. Podobně jako v kapitole předchozí jsou problémy každodenního života, spojené v tomto případě s nutností přijmout práci nočního hlídače v Maroldově panoramatu bitvy u Lipan, spíše upozaděny a pozornost autorů se soustředí na váhavý postoj, jaký ke generálu Syrovému zaujímala oficiální místa, a který se nadto v atmosféře pražského jara a následné nastupující normalizace ještě stihl proměnit. Na jednu stranu tak sice mohl s generálem Syrovým vyjít rozhovor v časopise Reportér a generál byl s dalšími legionáři přizván ke slavnostnímu přijetí u prezidenta Svobody při příležitosti 55. výročí vzniku České družiny, na druhou stranu o jeho smrti v roce 1970 měl tisk zakázáno referovat. Výše zmíněné peripetie se Syrového rehabilitací pak představují smutný doklad toho, jak obtížně se s dědictvím komunisty ovlivňované a posléze zcela řízené justice naše společnost vyrovnává dodnes.

K přednostem knihy patří bohatý fotografický doprovod, v podstatě na každé dvoustraně je k vidění hned několik dobových fotografií, a četba knihy se tak stává i silným vizuálním prožitkem. K výsledné podobě publikace je přesto nutné vznést několik připomínek. Hlavní výtkou je uspořádání poznámkového aparátu, který je dosti nezvykle situován za konec každé podkapitoly, nikoli celé kapitoly. Podkapitoly bohužel nejsou shrnuty v obsahu, tam jsou pouze názvy kapitol – čili dohledávání textu konkrétní poznámky pod čarou obnáší nutnost zmatečného listování knihou sem a tam. Textu knihy by rovněž prospěla pečlivější redakce, jakkoliv obsažené chyby jsou spíše z oblasti překlepů a vyšinutí z vazby než z oblasti faktografické (matoucí ovšem může být záměna roku 1938 a 1939 na straně 238). Co se týče samotného obsahu, bystrému čtenáři neunikne, že některé informace napříč kapitolami se vzájemně vylučují (dle tvrzení na straně 32 Syrový přijal v Rusku v roce 1915 jako tolik jiných našich legionářů pravoslaví, ale na straně 353 se pak čtenář dočte, že křest podstoupil až během pobytu v leopoldovské věznici). A ačkoliv se jedná o knihu psanou se zaměřením na dějinnou roli Syrového, jeho osobní život by si jistě zasloužil více pozornosti, mnohé rodinné souvislosti si čtenář musí rekonstruovat dle textu knihy zpětně (teprve z drobné zmínky na straně 231 vyplyne, že Syrový se někdy oženil, podobně zpětně se čtenář dozví o smrti jeho sestry apod.). Pro zhodnocení Syrového jako vojáka, politika a oběti poměrů se jistě nejedná o informace nejpodstatnější, na druhou stranu je dobré neztrácet ze zřetele, že i ty nejznámější postavy dějin obvykle měly rodinu, která jim byla v těžkých chvílích oporou.

Jako celek je ale každopádně publikaci nutné zhodnotit jako vydařený příspěvek k dosavadnímu stavu poznání o složitých proměnách, jimiž česká společnost ve 20. století prošla, i jako splátku dluhu, který tuzemská historiografie k postavě generála Syrového dosud měla. Syrový se v knize představuje jako osobnost nikoli bezchybná, přesto však jako člověk, který díky vysokému morálnímu kreditu může být v mnohém inspirací i pro dnešní dobu.