Přední americký spisovatel Cormac McCarthy je známý širokému čtenářskému publiku především jako autor dvou románů převedených na filmové plátno: Tato země není pro starý a Cesta, za niž získal roku 2007 Pulitzerovu cenu. Své celoživotní dílo uzavřel volným románovým diptychem, jehož první díl, Pasažér, vyšel česky v srpnu minulého roku.

Literární odkaz loni zesnulého Cormaca McCarthyho je natolik umělecky bohatý a rozmanitý, že není tak snadné říct, nakolik se Pasažér z kontextu jeho románové tvorby vymyká. Když čteme, jak Bobby Western projíždí zasněženou krajinou několika amerických států a přežívá zimu v opuštěném stavení v Idahu, cítíme mráz hodně podobný tomu postapokalyptickému, který čiší ze stránek předchozího McCarthyho románu, slavné Cesty. A třebaže Pasažéra zasadil do zcela konkrétního historického rámce, i tentokrát nás zavádí do pustin, které kolem sebe šíří západní civilizace.

Na prvních stránkách knihy zastihujeme hlavního hrdinu v New Orleans roku 1980. Bobby Western se spolu se svým parťákem Oilerem potápí k vraku letadla, které havarovalo u severního pobřeží Mexického zálivu. Mrtví pasažéři stále sedí na svých místech a nikdo netuší, co se mohlo stát. Hned na začátku jsme tak vrženi do temných hlubin, které jsou Bobbyho nejvlastnějším živlem, a to také (a především) v metaforickém smyslu.

Vděčím za život Hitlerovi

Bobbyho rodinná historie je nedílně propojena se společensko-historickým kontextem. Jeho otec se spolu s Oppenheimerem podílel na vzniku atomové pumy, která zničila Hirošimu, a nese tak svůj díl viny na tom, že se Západ definitivně ocitl na scestí. Mladší sestra Alicia, dívka s mimořádným matematickým nadáním, už nedokázala bolest světa snášet a před deseti lety z něj dobrovolně odešla. Bobbymu po ní zůstalo sedmatřicet dopisů, jimiž si stále znovu listuje, přestože už je zná nazpaměť (až na jeden, který sám nikdy neotevře), a nepřestává po ní truchlit jako po své jediné lásce. Když jede za babičkou do Wartburgu v Tennessee, kde s Alicií vyrůstali, dozvídáme se, že se jejich rodiče seznámili v zařízení na obohacování uranu v nedalekém Oak Ridge. Následuje glosa: „Western si plně uvědomoval, že za svůj život vděčí Adolfu Hitlerovi. Že síly dějin, jež obohatily gobelín o jeho ztrápený život, jsou tytéž jako ty, které způsobily Osvětim a Hirošimu, sesterské události, jež navěky zpečetily osud Západu.“ Důvod, proč McCarthy zvolil pro svou postavu (respektive postavy obou sourozenců) příjmení Western, je nasnadě.

Osamělost moderního člověka

Právě skutečnost, že lidské osudy jsou vetkány do tapiserie, jejíž smysl nejenže neznáme, ale ani v něj už nedokážeme věřit, je prazákladem smutku, který prostupuje celou knihou. Vychází z hrozivé osamělosti moderního člověka, stojícího na prahu nekonečného vesmíru bez jakékoli opory či útěchy.

I McCarthy tká svůj román jako gobelín – dílo rozsáhlé a svým způsobem výpravné, v němž však o Bobbym Westernovi (i když zde zaujímá ústřední místo) vypovídají hlavně postavy, motivy a výjevy, které ho obklopují. Pomineme-li popisy ponorů pod hladinu, které podniká jakožto potápěč záchranář, pronikáme do oněch hlubin, v nichž se pohybuje, jen prostřednictvím rozhovorů, které vede s druhými (nejčastěji s různými přáteli z mokré čtvrti), a halucinací postihujících Alicii. McCarthy nám nepodává Bobbyho psychologický portrét, jen zřídka nechává zaznít jeho vnitřní monolog a o jeho minulosti se dozvídáme z retrospektiv, v nichž nad zachycením emocí převládá někdy až pedantsky podrobný záznam vnějších okolností.

„Detektor kovů vrátil do půjčovny, nato zajel do železářství, kde koupil čtyři bílé plátěné zednické tašky s koženým dnem, popruhy a uchy. Jel dál, dokud nepřijel k prázdné parcele, tady zastavil, vystoupil a vyházel olověné trubky do plevelu. Zhruba desítku dalších mincí prodal u druhého obchodníka a ještě téhož večera si koupil a v hotovosti zaplatil černý Dodge Charger, rok výroby 1968, s motorem 426 Hemi, najeto pouhé čtyři tisíce mil. Auto mělo sportovní tuningové výfuky a na sání Offenhauser dva čtyřkomorové karburátory Holley.“

Líčení nevylíčitelných hrůz

Mnohem víc než na přímé vykreslení své hlavní postavy a jejích niterných prožitků se autor zaměřuje na různá témata, která jsou s jejím životem nějakým (třeba i dost volným) způsobem spjatá. Oiler se například uvolí vypovědět kamarádovi něco ze svých zkušeností z války ve Vietnamu, tato odbočka se ale s hlavní vyprávěcí linií už nikdy znovu nespojí. Nejdelší z podobných vsuvek je rozhovor o kvantové mechanice, v němž se běžný čtenář nutně ztrácí. Přesto se neubrání pocitu, že odborný fyzik by k němu měl nejspíš výhrady. Je to ale tak důležité? Jestliže McCarthy píše v souvislosti s výbuchem atomové pumy v Hirošimě „vlastní kůži si nesli v náručí jako hromadu prádla“, chápeme, že jde o snahu nastínit hrůzu, která je nevylíčitelná. Když píše, že „po elektrických drátech se kutálel přikrčený měsíc z rýžového papíru“ nebo o „útěku před pekelnými ohni, z jejichž sirného lůna se možná kdysi dávno vymanil sám život“, také nás nenapadne hodnotit tato nádherná obrazná vyjádření z hlediska věcné správnosti.

Hranice mezi subjektivní a objektivní realitou

Kromě toho univerzum, které McCarthy ve svém románu vytváří, sice vychází ze skutečného světa, stále je to však svět Roberta Westerna (a do určité míry též Alicie). I Bobbyho přátelé, s nimiž se nejčastěji schází v různých nálevnách ve Francouzské čtvrti, a další postavy (pacient ze Stella Maris, soukromý detektiv Kline) zde do jisté míry fungují jako mnohonásobná ozvěna Bobbyho vlastního hlasu. Hovoří s ním o Bohu, vyprávějí mu své sny, kladou si existenciální otázky a citují Unamuna, Rilka nebo Pascala. Jeden z jeho nejbližších lidí, Dlouhán John, říká: „Znám tě. Pamatuju si určitý dny z tvýho dětství. Když jsi brečel, že seš sám. Když jsi v knihovně narazil na nějakou knížku a přitisknul si ji k sobě.“ Přitom se rozhodně nedá říct, že by byl John Sheddan nějaká útlocitná povaha. Na jednom místě o něm čteme: „Odtud pojede na poker k Billu Leeovi, vyhraje sedm set dolarů a na zadním sedadle kamarádova auta si to rozdá s nezletilou.“ Rozhovory, které Bobby se svými kamarády vede, knihu také odlehčují a dodávají jí humor. („V přístrojový desce chybí jeden panel. A taky jsem nikde nenašel pilotovu tašku. – Fakt? – Víš, co to znamená, ne? – Ne. Co? – Mimozemšťani. – Jdi do prdele, Westerne.“) A jsou to též slova ostatních postav, jimiž velmi vzácně promlouvá naděje, kterou už jinak Bobby dávno ztratil. Krásná Debussy, která kdysi bývala nešťastným Williamem, například zaslechla ve snu hlas, který ji ujistil: „Pokud by tě něco nemilovalo, tak bys tady nebyla.“

K rozostření hranice mezi objektivní a subjektivní realitou přispívají i kurzivou psané pasáže v úvodu všech kapitol (s výjimkou té poslední), v nichž Alicia rozmlouvá se svým přízračným pronásledovatelem, Thalomidovým klukem. V polemikách s tímto přeludem, často doprovázeným suitou dalších imaginárních bytostí, vnímáme tíhu, která na sourozence doléhá, obzvlášť silně: „V noční košili poklekla k nohám samotného Logu, prohlásil. A prosila o světlo nebo tmu, ale nikoli tohle nekonečné nic.“ V jednu chvíli Thalomidovej kluk dostihne i Bobbyho: pronikne do snu, který se mu zdá, když se na nějakou dobu uchýlí do chýše v dunách, a stejně rozčilujícím způsobem jako v halucinacích jeho sestry začne nabourávat poslední zbytky jeho jistot. V této pasáži nám autor výjimečně trochu víc poodhalí Bobbyho nitro a dost možná nám poskytne i klíč k tomu, abychom porozuměli názvu románu, zdánlivě odkazujícímu ke zcela okrajové postavě.

Kdo je pasažér

Na začátku knihy se totiž ukázalo, že ve vraku, k němuž se Bobby s Oilerem potopili, jeden pasažér chybí. McCarthy ovšem používá název Pasažér v obecnějším smyslu – k označení člověka, který se ztratil druhým z očí, osamělého poutníka, desperáta. Na rozdíl od nezvěstného pasažéra havarovaného letadla, o němž se už v knize nedozvíme nic bližšího, však Bobbyho na jeho cestě stále doprovázíme: a ta se brzo poté, co ho doma navštíví dva federální agenti, proměňuje v útěk. Bobby naloží kocoura a pár svých věcí do nákladního auta a přestěhuje se o pár ulic dál, do jednoho ze svých oblíbených podniků. Začne pátrat po osudu ztraceného pasažéra a vyrazí na obhlídku pobřežních ostrůvků, kterou zakončí na Ship Island. Najde na něm vyfouknutý gumový člun, který někdo ukryl pod padlým stromem, tím však jeho pátrání končí. Dlouho se zdráhá nadobro opustit New Orleans: jednak mu přirostl k srdci, hlavně si ale dobře uvědomuje, že ať uprchne kamkoli, svobodu tím stejně nezíská. Jenže smyčka se pořád stahuje a časem už nemá na vybranou.

Nakonec Bobby nachází útočiště v odlehlém koutě světa, jehož zeměpisnou polohu nebudeme prozrazovat. Znovu, stejně jako na začátku, kolem něj pleská temné moře. Kdysi dávno, když bydlel ve Wartburgu, chodíval k mlýnu, z něhož později zbyly jen rozvaliny, takže když teď uléhá ke spánku v zatuchlém pachu obilí v podkroví starého větrného mlýna, můžeme to chápat jako symbolickou paralelu. Ze zajetí zármutku se sice neosvobodil, nikdy se ale nedá vyloučit, že ve vší té temnotě přece jen vzklíčí nějaké hluboko pohřbené semínko naděje. Když už nic jiného, možná se nakonec ukáže, že se v jeho životě přece jen ukrýval nějaký smysl.

V různých recenzích Pasažéra na internetu se spekuluje o tom, jací čtenáři ho asi ocení a nakolik se v něm případně setkají s McCarthym, jak už ho znají z jeho předchozí tvorby. Také český překladatel románu v doslovu píše, že k seznámení s autorovým literárním dílem bude vhodnější nějaký jiný titul. Můžeme nicméně říct, že vnímavému čtenáři tato kniha poskytne nevšední umělecký zážitek bez ohledu na to, co od ní původně očekával, a občasnou slepou odbočku nebo zdlouhavou pasáž o kvantové fyzice McCarthymu milerád odpustí.