Příběhy dvojice chaotických tajných agentů španělského kreslíře a scenáristy Francisca Ibáñeze (1936–2023) patří mezi nejslavnější série španělského komiksu. Zprvu vycházely jako stránkové nebo dvoustránkové grotesky v časopisech, v roce 1969 pak ve Španělsku vyšlo první ucelené album Atomový postřik, a zahájilo tak obdivuhodnou sérii, která se dočkala neuvěřitelných 194 pokračování (ne všechna kreslil Ibáñez) a vyšla ve všech zemích západní Evropy. Oba agenty, kteří se v originále jmenují Mortadelo a Filemón, znali Češi z německé verze jako Clevera a Smarta – v osmdesátých letech se totiž ono německé vydání tisklo v tehdejším Československu a některé sešity se občas dostaly i ke zdejším čtenářům, kteří nadšeně hltali jejich bizarní eskapády, přestože neuměli ani slovo německy.

Po roce 1989, kdy už domácí nakladatelství mohla komiksy bez problémů vydávat, se pokusilo zdejší popularity smolařských hrdinů využít nakladatelství Fortuna Print a v roce 1992 vydalo pod názvem Clever a Smart – V tajném poslání v pořadí osmačtyřicátý sešit série o výpravě na zákeřný španělský venkov. Bohužel zůstalo jen u tohoto sešitu, na další si domácí publikum muselo počkat až do letoška, kdy to zkusilo zdejší největší komiksové nakladatelství Crew – paradoxně rok po autorově smrti; a také po dvou filmových adaptacích (hrané z roku 2003 a o něco málo lepší animované z roku 2014), které byly uvedeny i v českých kinech. Přidrželo se přitom zažitého německého pojmenování obou agentů, kteří mají snad v každé zemi, kde jejich příběhy vyšly, trochu jiná jména.

Král převleků

Atomový postřik vychází z nového španělského vydání, které bylo doplněno původními krátkými příběhy, z nichž zřetelněji vyplývá vztah obou hlavních hrdinů: v těchto skečích totiž Clever vystupuje jako nezbedný podřízený Smarta, jemuž svou ztřeštěnou iniciativou působí nejrůznější škody a karamboly. V rozsáhlejších příbězích jsou si rovnocennější, i proto, že oba podléhají vyššímu velení. Už zde Ibáñez použil surreálnou Cleverovu zálibu v převlecích – ze seriózně vyhlížejícího pána v černém fraku a stojáčkem až k nosu se dokáže věrohodně „převlékat“ nejen za jiné osoby, ale také za zvířata, či dokonce za předměty nebo jídlo. Obvykle je to nějaká blesková reakce na děj nebo dialog, která trvá jediné okno. V Atomovém postřiku Ibáñez ještě Cleverovými převleky celkem šetří, nicméně už zde je občas dokáže překvapivým (a samozřejmě zcela absurdním) způsobem zakomponovat do děje: když se oba agenti ocitnou ve vězení, převlékne se Clever za rybáře s kompletním vybavením a s pomocí prutu vytáhne skrz okénko klíč ke své cele.

Samotný děj není moc složitý a nastoluje schéma, které pak autor dost často opakoval: šéf oba agenty vyšle na nebezpečnou misi (nejčastěji pátrání po nějakém cenném nebo nebezpečném předmětu, případně osobě v cizokrajném nebo kulturně odlišném prostředí), oni ji po nevídaných kotrmelcích a často jen díky šťastné náhodě splní, ale nakonec to vždycky skončí tragikomickým závěrem. Zde se Clever se Smartem vydávají do totalitní militaristické země Tyránie, kde vládne diktátor Brutálštrausen připomínající trochu nacistické i komunistické pohlaváry. Mají zde ukořistit vzorek vynálezu potrhlého doktora Bacila, onen atomový postřik z názvu knihy, který dokáže ve vteřině obludně zvětšit jakýkoliv hmyz. A to dříve, než diktátorovi dojde, k čemu se dá onen flakonek, který ukořistili jeho agenti, vlastně použít. Sprej s atomovým postřikem mají pochopitelně s sebou a ve vhodné chvíli jej vždy použijí, aby s pomocí obřího hmyzu unikli hrozícímu nebezpečí.

Inspirace groteskou

Humor komiksu je místy trochu primitivní a dětinský: hrdinové i jejich protivníci tu neustále do něčeho narážejí, někam padají, s někým se perou či odněkud prchají. Ale Ibáñez si dobře nastudoval rytmus a načasování gagů nejen od svých komiksových předchůdců, ale i z animovaných či hraných grotesek. A nejenže fascinuje čtenáře neobyčejně dynamickou karikaturní kresbou plnou všelijakých šklebivých grimas, humorných akčních scének a velkolepé nadsázky – umí také přesně načasovat situace v oknech tak, aby díky kratším i větším mezerám ve vyprávění docílil co nejsilnějšího komediálního účinku.

Čeští čtenáři příliš neznají předchůdce Clevera a Smarta, ať už evropské, nebo plejádu amerických humoristických komiksů počínaje Katzenjammer Kids. Onomu bláznivě grotesknímu vyprávění je blízký Astérix, ale ten je oproti Cleveru a Smartovi v tomto směru zoufale krotký (jistěže – jeho kvality jsou v něčem jiném než ve sledu gagů). Přesto možná nebudeme daleko od pravdy s konstatováním, že série Clever a Smart představuje jeden z vrcholů tohoto typu komiksového humoru. A v současné době plné často dosti depresivních komiksových románů je úlevné si občas oddechnout u něčeho takového. Komiks o potrhlých agentech je sice přes půlstoletí starý, stále ale funguje. A doufejme, že se dočkáme i dalších dobrodružství, byť se možná při téměř dvou stovkách sešitů mohou časem omrzet.