Náboženská architektura a výzdoba vždy patřily mezi snadno srozumitelné symboly, jimiž vítězové dávali vlastnímu i podrobenému obyvatelstvu najevo, kdo je v dané oblasti pánem. Řada křesťanských kaplí, kostelíků i honosných chrámů vznikla na místech pohanských svatyň, mnohé z nich byly po příchodu islámu proměněny v mešity, mnohé katolické chrámy byly po vítězství protestantů zbaveny výzdoby a v tomto duchu bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Na dnes bohužel opět aktuální problematiku tohoto propojení „trůnu a oltáře“ v ruském kontextu se ve své eseji s jednoduchým názvem Rusko a imperialismus zaměřil česko-švýcarský historik umění Ivan Foletti (nar. 1980). Autor se ve svém akademickém výzkumu primárně zaměřuje na umění přelomu antiky a raného středověku a na byzantské a středomořské umění, k Rusku má však osobní vztah a nějakou dobu tam též žil a učil.

Síla byzantské tradice

Nepříliš překvapivě autor hned na začátku čtenáře informuje, že pro Rusko hrála v řadě ohledů, včetně mocenské a územní expanze, významnou roli návaznost na byzantskou tradici a kulturu, což lze vysledovat už od dob Ivana Hrozného. Před napoleonskými válkami tato představa ovšem nebyla přijímána vždy bezvýhradně, jak autor ukazuje na modernizačních snahách Petra Velikého o přiblížení ruské společnosti západním standardům. Napoleonův vpád do Ruska ale vyvolal mezi vzdělanými i negramotnými obyvateli Ruska pocit, že Západ Rusko zradil a je pro jeho existenci nebezpečný, čímž posílil jejich tendenci vnímat Rusko jako pokračovatele byzantských tradic. (Pochopitelně by se dalo namítnout, že i po napoleonských válkách bylo Rusko někdy ochotné se s určitými západními státy sblížit, jako příklad lze uvést úzké francouzsko-ruské spojenectví na konci 19. století).

Problematiku (zne)užívání církevní symboliky ruskými cary pro územní a mocenskou expanzi autor přibližuje na v tuzemsku méně známých příkladech expanze ruského státu, či přinejmenším jeho vlivu do oblasti Balkánu a Kavkazu, kde logicky hrály odkazy na Byzanc významnou roli. Podotýká, že typicky byly velkolepé chrámy stavěné na těchto územích zasvěceny Alexandru Něvskému, což vzhledem k jeho úspěchům při obraně země představovalo velmi výmluvnou symboliku, jasně naznačující, že daná území už Rusové neopustí. V tomto kontextu už není tak překvapivé, že v meziválečném Polsku nechali takovýto kostel zbourat, jak autor podotýká hned na začátku příslušné kapitoly, zjevně s úmyslem čtenáře, postaveného před tuto informaci bez znalosti náležitého kontextu, šokovat.

Sedm sester

Fyzickou likvidací kostelů přitom proslul – z hlediska tématu knihy vlastně poněkud paradoxně – právě nástupnický stát carského Ruska, Sovětský svaz. Ačkoliv se bolševici navenek tvářili, že imperialismus pro ně představuje nepřátelskou a překonanou ideologii, pod jiným názvem provozovali v podstatě tutéž mocensky-expanzivní politiku jako carové, s čímž koneckonců učinilo vlastní smutnou historickou zkušenost i Československo. Jedním z nástrojů optické demonstrace ruské nadřazenosti ve veřejném prostoru zůstala stejně jako v předchozím období architektura (vedle dalších, jako pomníky a názvy ulic a dalších veřejných prostranství, tato tematika však nezapadá do rámce recenzované knihy a Foletti se jí nezabývá). Českému a zejména pražskému čtenáři se pochopitelně jako příklad dere na mysl hotel Internacional – ten autor zasazuje do širšího kontextu vycházejícího z projektu „sedmi sester“, sedmi mrakodrapů postavených krátce po skončení druhé světové války v Moskvě a sloužících různým účelům. Ve stejné době a stylu byla postavena série budov v mnoha dalších městech Sovětského svazu i v zemích jeho sféry vlivu, od Varšavy přes Sofii a Rostov až po čínský Charbin.

Druhá světová válka zároveň přinesla i návrat k tradicím ruského středověku a s ním souvisejícího pravoslaví, což se architektonicky projevilo například v mozaikách zdobících stanice metra. Jak samotná mozaiková technika, tak i zobrazované náměty odkazovaly k dávné minulosti. Nejednoho čtenáře jistě napadne, že návrat k pravoslaví, který se projevil třeba i znovuotevřením některých kostelů či dalších opětovně povolených projevech náboženského života, souvisel především s německou invazí v roce 1941, která se dlouho zdála být úspěšnou, autor se nicméně kloní k názoru, že obnovou fungování pravoslavné církve si Stalin chystal propagandistickou půdu pro posílení sovětských pozic u slovanských národů žijících mimo SSSR po skončení války. Jednoznačně rozhodnout otázku Stalinovy motivace by ale opět přesahovalo rozsah a vlastní téma recenzované publikace.

Trůn a oltář

V kapitole věnované současnému Rusku pak autor přibližuje paradoxní situaci, kdy se podpora kultu Byzance a Ruska jako jejího nástupce pro široké masy obyvatelstva těší přízni oficiálních míst, zejména té finanční, zatímco seriózní univerzitní výzkum na dané téma živoří. To Foletti dokládá osobní zkušeností, kdy za cestu MHD na přednášku zaplatil více, než kolik činil jeho honorář. Za hlavní symbol propojení „trůnu a oltáře“ v dnešním Rusku autor pokládá obnovený chrám Krista Spasitele, který lze jako symbol moderního Ruska vnímat i v tom, že peníze na jeho výstavbu z velké části pocházely z velmi pochybných, ne-li vysloveně kriminálních zdrojů. Jak může propojování církve a státu vypadat v praxi ve veřejné diskusi, autor ukazuje na příkladu členek skupiny Pussy Riot a jejich vystoupení v uvedeném chrámu v roce 2012, které bylo v médiích prezentováno výlučně jako akt rouhačství, jehož politický rozměr, ve skutečnosti klíčový, byl zamlčen.

Útlou esej, nadto doplněnou mnoha ilustracemi a fotografiemi, lze přečíst za necelé dvě hodiny a k jejímu porozumění není třeba mít hlubší historické znalosti. Ty se však mohou hodit, aby čtenář neztrácel ze zřetele, že probíraná tematika představuje jen výběr z nástrojů, které ruská, případně sovětská expanzivní politika měla a má k dispozici. Jedinou zásadnější výtku lze vznést vůči výslednému rozložení obrazového doprovodu: pokud autor často zmiňuje a na fotografiích dokládá určité vzájemné paralely a vědomé napodobování přebíraných vzorů, bylo by jistě vhodnější umístit tyto fotografie na jednu společnou dvoustranu, aby popisovaná podobnost, či naopak kontrast lépe vynikly, při nuceném otáčení listu tam a zpět vizuální sdělení nevyhnutelně ztrácí na své výpovědní hodnotě.