Českou literaturu na slovinském festivalu Vilenica 2024 zastupovali Lenka Kuhar Daňhelová, Dora Kaprálová, Sylva Fischerová, Petr Hruška, nakladatel Petr Minařík, jehož nakladatelství Větrné mlýny se dlouhodobě podílí na vydávání slovinské literatury u nás, a autor textu.

Český program zahájil společný literární večer v jednom ze sálů ústředního kulturního domu v centru Lublaně, pojmenovaném Cankarův dům – po významném tvůrci slovinské moderny Ivanu Cankarovi. Na tomto večeru byla představena nová antologie současné české literatury Minout se přesně, představující jednadvacet jmen střední a mladší autorské generace básníků a prozaiků od Jáchyma Topola, Petra Hrušky či Petra Borkovce po Jitku Bret Srbovou, Adélu Knapovou, Alici Horáčkovou nebo Kláru Goldstein (vydala Společnost slovinských spisovatelů, Lublaň, 2024). Význam události dodali nejen v publiku přítomní slovinští básníci, profesoři, diplomaté, ale i lublaňští bohemisté a lektoři češtiny a bývalí či nynější studenti bohemistiky.

Následující den rámovala společná čtení českých autorů s dalšími autory mj. z Chorvatska, Malty, Řecka, Rumunska či domácího Slovinska. Proběhlo i neformální setkání českých překladatelů s vybranými slovinskými tvůrci, jehož záměrem bylo napomoci rozvoji překladů ze slovinštiny. Součástí této události tak byla i prezentace současných tvůrců včetně např. autorek literatury pro děti, která u nás v posledních dvaceti letech není příliš zastoupená, přestože např. půvabná Hroší moudrost Petera Svetiny nebo Jak obejmout ježka Jany Bauer ukazuje, že zdejší tvorba pro děti je hodna pozornosti jak co do literární, tak té výtvarné hodnoty. O tom se koneckonců mohli čtenáři i vydavatelé přesvědčit letos na jaře, kdy bylo Slovinsko hlavním hostem knižního veletrhu v Bologni.

Slovinci v rámci festivalu vždy věnují zvláštní pozornost také jednomu svému autorovi – letos jím byl letos prozaik a esejista Dušan Šarotar (nar. 1968), který na sebe výrazně upozornil románem Biliár v hotelu Dobray, kde poprvé zpracoval dlouho upozaďované téma židovské komunity v Zámuří na východě Slovinska, k němuž se posléze vrací i v dalších prózách, například v románu Hvězdná mapa. Jeho texty se vyznačují pomalým tempem vyprávění, bohatou metaforikou a emotivností.

Program druhého dne vyvrcholil ve velkém sále někdejší výletní budovy postavené v alpském stylu a nacházející se v parku Tivoli zvané Švicarija. V autorské debatě se představil hlavní oceněný letošního festivalu Vilenica, bosensko-chorvatský prozaik Miljenko Jergović (nar. 1966). V češtině máme přeloženou jen jeho prvotinu, která je souborem obrazů z okupovaného Sarajeva z doby války v bývalé Jugoslávii s názvem Sarajevské Marlboro (1994, č. 2008, přel. Jiří Hrabal). V laudatiu ji literární historička a překladatelka Đurđa Strsoglavec označila za kultovní knihu. Dále uvedla: „Jergovićova próza nejčastěji a nejvýrazněji tematizuje osudy a životy těch, o nichž se mlčelo, ale které bylo možné najít ve většině jugoslávských měšťanských rodin. Vyrůstali a/nebo trávili celý život podél tratí, vybudovaných za Rakouska-Uherska, často střídali přátele a krajiny, žili v rozličných prostředích a ve složité jazykové situaci, měl na ně vliv morální a fyzický postoj sousedů, ještě včera přátel, náhle však procházejících zásadní proměnou. Nejprve se tyto postavy stanou vzbouřenci, potom vrahy a nakonec mučedníky, válečnými oběťmi. […] Jergovićův styl je neobyčejně čtivá směs výstižnosti a nenáročnosti, dokumentární hloubky a melodramatické starobylosti v tom nejlepším smyslu slova.“ Povídání s oceněným autorem bylo proložené čtením ukázek nejen z této prvotiny, ale i z dalších děl, univerzálnost jeho tvorby a vypravěčský talent si tak publikum mohlo zažít v přímém přenosu.

Třetí den se festival z hlavního města Lublaně stěhoval na slovinský Kras. V prostředí památkově chráněné vesničky Štanjel, kde se snoubí tradiční venkovská architektura, charakteristická kamennými stavbami z hrubě opracovaného šedého vápence, s moderními prvky, jež do zdejšího prostoru vnesl při úpravách architekt Maks Fabiani (1865–1962), proběhlo dopolední čtení a předání ceny Krystal Vilenice pro jednoho z přítomných autorů. Laureátem se stal rakouský Slovinec Dominik Srienc (nar. 1984): kulturní a jazyková dvojdomost se vynalézavě promítá i do jeho textů.

Program festivalu následně ve večerních hodinách vyvrcholil literárním čtením, přednesením laudatia a předáním hlavní ceny festivalu v jeskyni, jež dala festivalu jméno. Ve formálních projevech i neoficiálních debatách si řečníci mnohdy pohrávali s různými významy spojení podzemního světa krasové jeskyně a literatury. A nešlo jen o význam bájný, mytický, význam zásvětí či podsvětí, kam je dovoleno vstoupit právě múzickému člověku, bájnému Orfeovi, který smí přestoupit práh smrti. Jeskyně na Krasu byly také místem, kam se v době italské okupace ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy bylo zakázáno veřejné užívání slovinštiny, uchylovali místní venkovští obyvatelé, aby si tu v bezpečí společně zazpívali a zarecitovali, zkrátka sdíleli svou jazykovou a národní identitu, která tehdy měla zmizet z povrchu zemského. Tak ji živilo aspoň toto podzemí, hlas tohoto „undergroundu“. A za třetí se tyto jeskyně staly místem teroru a hrůz: během války i po ní sem italští fašisté a posléze i jugoslávští komunisté odklízeli oběti teroru. Pro toto vraždění se vžilo označení fojba (italsky psáno též foiba, termín pro zřícenou jeskyni). Na počtu obětí lidí různých národností v jeskyních a propastech v celém prostoru Krasu a Istrie se historikové dodnes neshodnou, staly se však metaforou propasti mezi lidmi a národy, které tento prostor obývaly, a bude ještě dlouho trvat, než se ji podaří zahladit.

Obřad udílení literární ceny pod klenbou z krápníků, v nevlídném chladu a temnotě, jež si na pár chvil ukradne trochu lidského světla, to sestoupení do hlubiny, do nitra země, ten obřad slova v tichu věčnosti je pak připomínkou všech výše nastíněných významů, ale i jakýmsi aktem smíření za všechna ta úmrtí, za násilí, útlak, nenávist a zlobu.

Skupinka českých tvůrců, kteří byli hosty letošního ročníku festivalu Vilenica, symbolicky navázala na bohatou tradici česko-slovinských kulturních vztahů a vazeb. V rámci tohoto festivalu a jeho literárních večerů je v minulosti svou účastí spoluvytvářeli již dříve ocenění spisovatelé Jan Skácel, Milan Kundera, Libuše Moníková či Jáchym Topol a řada dalších.