Ještě na přelomu 21. století byla Han Kang (nar. 1970) jednou z mnoha nadaných žen s poměrně standardní kariérou, kterou v Koreji předurčuje ambice stát se spisovatelem. Vystudovala, pracovala, debutovala jako básnířka, od svých čtyřiadvaceti let se definitivně věnuje próze. Prorazila po více než deseti letech psaní a publikování v roce 2007 Vegetariánkou (Čchesikdžuidža, č. 2017), výrazněji ovšem po mezinárodním ohlasu, který jí přinesl anglický překlad románu v roce 2015. Jakkoliv se interpretace Vegetariánky různí, ukotvila autorku na světové literární scéně. Přicházela ocenění i další prózy, ať už Hirabo sigan (Hodiny řečtiny, 2011), zásadní román Kde kvete tráva (Sonjoni onda, 2014, č. 2018), Bílá kniha (Hin, 2016, č. 2019), nebo poslední Čakpjolhadži annunda (korejsky 2021, české vydání se připravuje pod názvem Neloučím se navždy).

Han Kang je pravidelně překládaná do světových jazyků, dvě z jejích knih byly zfilmované. Kromě téměř úplného výčtu hlavních korejských literárních cen je nositelkou Man Brookerovy ceny (2016), Malapartovy ceny (2017), literární ceny San Clemente (2019) a Prix Médicis étranger (2022).

(Ne)přijatá Vegetariánka

Pokud přijde řeč na autorčinu první slavnou knihu tří próz spojených pod názvem Vegetariánka, pokaždé se dostane na otázku po smyslu hrdinčina odmítnutí konzumace masa. Je to odmítání autority, podřízenosti mužskému světu? Světu, do kterého vstupuje jako pasivní oběť společenských zvyklostí a návyků, kde se o poslušnosti rodičům nediskutuje a manželovi posluhuje? Těžko se to dozvíme, hrdinka totiž nemá ani v jedné povídce hlas. Mluví za ni manžel, švagr a starší sestra a ti ji vnímají jen jako fyzickou existenci. Možná je její odmítnutí pokusem o vystoupení ze svázaného života, po němž následuje uvolnění tělesné a nakonec potřeba zakořenit, ovšem vzhůru nohama? Je to výkřik určený okolí, pro které je neviditelná? Nebo rezignace a útěk, nakonec i smrt?  Zmíněné tři prózy se dají číst odděleně, a tak byly (a také jsou) přijímány. V Koreji byla překvapivě oceňována prostřední z nich, Mongolská skvrna, téměř surrealistický a erotický text, v němž jako by ženské tělo oživlo barvami a osvobozovalo se sexem. Odmítání masa z první povídky vysvětleného jako odmítání mužského světa zase oceňovaly západní čtenářky a tímto prizmatem četly druhý a třetí text. Poslední povídku se raději nikdo nepokouší interpretovat. Korea přijala Vegetariánku retroprojektivně, Západ její část. Přesto se kniha považuje nejen za počátek Han Kangina úspěchu, ale i za její nejvýraznější prózu.

Lyrika v bílém

Na Dálném východě psaly ženy sporadicky, pokud už, nejčastější byla zastavení, ohlédnutí se za dnem a jeho smyslovými obrazy, kombinovaná s básněmi. Bílá kniha do jisté míry kopíruje tento styl, jenže obráceně. Bílá barva jako barva smutku prolíná celou knížkou, jakýmisi básněmi v próze, trhanými obrazy zpětně prožívaného žalu po zemřelé sestře, kterou autorka nikdy nepoznala a která žila jen pár okamžiků. Bílá má u ní jiné spektrum a významy než naše bílá, excesivní bílou je text zahalený do jakési mlhy, z níž vystupuje nejen potřeba vyrovnat se s zážitkem matčina bolestivého porodu a smrti dítěte, ale i zážitek autorkou také neprožité minulosti Varšavy, jíž prochází v čase svého psaní. Bílá kniha je čtení asociativní, je k listování a přemýšlení. Jakkoliv podle všeho nejde o úmysl, je to psaní ženské. Není snadné ji přijmout, ladění má nadmíru osobní a ne každý se dokáže nastavit na vypjatou lyrickou emocionalitu. V žádném případě to ale není odbočka v autorčině tvorbě, poloha Han Kang sedí i vzhledem k básnickým počátkům.

Kwangdžu a Čedžu

Han Kang pochází z Kwangdžu, města, kde byly v roce 1980 barbarsky potlačeny pokojné civilní protesty. O rozsahu, povaze a následcích vojenského výsadku se psalo jako o zásahu proti komunistické hrozbě a jakékoliv zpochybňování jeho oprávněnosti bylo v dobách diktatury nemožné. Náprava minulosti v Jižní Koreji probíhá téměř tři desetiletí, oficiální cestou od soudů s viníky po zápis dokumentů na seznam UNESCO až po pokusy o přiblížení osudů lidí z obleženého města, jejich statečnosti i zoufalství. Han Kang v knize nechává mluvit nejmladší účastníky, téměř děti. Děti zabité, hledající kamarády, připravující do rakve mrtvé spolužáky, znásilněné, týrané. V neposlední řadě matky, které své děti přežily. Jednotlivé zpovědi nám říkají, jak strašné bylo umřít, ještě horší ovšem zůstat naživu a nedokázat se vyrovnat s následky. Kde kvete tráva připomíná jednu z událostí, která se sice odehrávala v Hanině městě a zemi, ale stala se nesčetněkrát. Je to naléhavá drastická připomínka, pomník i memento. Těžko najít lepší způsob, jak nezapomenout.

Kdo čekal, že podobně se Han Kang s historií vypořádá v románu Neloučím se navždy, mýlil se. Povstání, respektive masakr na ostrově Čedžu z let 1948–1949, je dalším z černých bodů korejské minulosti. Vzpomínka na události z poválečných let je tu přítomna jako krajinný rámec, masakr je kulisou pro milostný příběh, depresivní i nadějný. Příběh chce, abychom přemýšleli o tom, co člověk může potkat a ztratit. Síla přítomné lásky tu nefiguruje banálně, definuje totiž člověčenství.

Člověk v centru

Han Kanginy texty se nedají shrnout pod jedno téma. Pojítko mezi nimi je pouze v autorčině potřebě se vyjádřit. Texty nemají výrazný nebo jednotný jazyk, každé vybočení ze standardní korejštiny – ať už jde o dialekt, nebo argot – je kontextuální. Typická je ovšem naléhavost kontaktu se čtenářem, pro tu se Han Kang opakovaně uchyluje k du-formě, sugestivnost, již používá za hranicí snesitelnosti, naturalistická vizuálnost obrazů. Han Kanginy příběhy čtenářům rozvracejí uměle vystavěné poklidné světy. Právě proto, že její sdělení nemá obvyklé hranice, působí čtenářům bolest, pocit nesnesitelné tenze i hnusu, kvůli kterým musí od knihy na chvíli odejít. Toto drásání může být nakonec terapeutické nejen pro autorku.