Pokud by nás někdo na ulici požádal, abych vyjmenovali pár svých oblíbených ptáků, pravděpodobně by nejprve zazněla jména jako sýkorka, orel, kos, labuť, čáp nebo sokol, z těch exotičtějších pak tučňák, ara či kolibřík. Milovníci klasického hororu by si možná vzpomněli na havrana (nebo krkavce) a cynik by dodal, že kuře à la kachna. Až po delším přemýšlení, pokud vůbec, by na řadu přišli puštík, kalous, výr nebo sýček. Přestože jsou sovy krásné, nesmírně rozmanité a vedou pozoruhodné životy, nejsou tak bezprostředně přitažlivé jako dravec majestátně kroužící nad polem, roztomilé jako pěvec cvrlikající na krmítku, důvtipné jako někteří krkavcovití ptáci nebo elegantní jako labuť natřásající se na rybníce. A co víc, přes den bývají skryté a jejich bezhlesé noční lovecké výpravy většina z nás naživo nikdy nespatří ani neuslyší.

Sovy si ale takové, byť bezděčné opomíjení rozhodně nezaslouží, o čemž je přesvědčená i americká autorka a milovnice ptáků Jennifer Ackermanová (nar. 1959), která se svými poutavě a přístupně napsanými knihami zasloužila o popularizaci ptačího světa jako málokdo. Po Genialitě ptáků (2018) a Ptačích způsobech (2021) se nyní tuzemskému čtenáři dostává do rukou její už třetí do češtiny přeložená kniha, nazvaná Co sova ví (What an Owl Knows, 2023). Na rozdíl od těch předchozích, jež se zabývaly například inteligencí, chováním a aktuálními vědeckými poznatky o životě nejrůznějších skupin ptáků, ta nejnovější pojednává o jediném ptačím řádu, který je podle autorky tím vůbec „nejzvláštnějším“, „nejtajemnějším“, jak hlásá podtitul, a pohříchu málo probádaným, totiž sovám.

Tajuplní lovci

V devíti kapitolách autorka objasňuje, co sovy vlastně jsou a jak se liší od jiných ptáků, čím se živí, jak loví, kde si budují příbytky, jak u nich probíhají námluvy, co o nich prozradil chov v zajetí, jak spolu komunikují, proč jsou některé tažné a jiné stálé, jakou pozici mají v různých kulturách a samozřejmě, jestli jsou opravdu tak moudré, jak se o nich říká. V první řadě jsou to predátoři a vynikající lovci dokonale vybavení k tomu, aby kořist dokázali najít ve tmě pouze pomocí sluchu. Překážkou pro ně není ani vrstva listí nebo sněhu, naopak. K vyhlédnuté oběti se navíc dokážou díky speciálně uzpůsobeným křídlům a peří dostat zcela nehlučně.

Podle autorky je na sovách zarážející především to, jak relativně málo jsou prozkoumané. Výraznější pozornosti se jim dostává teprve v posledních letech a výsledky výzkumů, prováděných odborníky i nadšenými rekruty z řad laické veřejnosti, jsou fascinující. Patří sem například poznatky o „soví řeči“, která je mnohem rozmanitější, než by se třeba podle zvuků zaznívajících ve strašidelných filmech mohlo zdát. „Soví houkání je jedním z mála ptačích hlasů, které většina lidí zná. Jenže neexistuje jen nějaké jedno houkání. Máme tu houkání na pozdrav, teritoriální houkání a důrazné houkání. Navíc se sovy neozývají jen houkáním. Křičí, štěkají, štěbetají, piští, skřehotají, trylkují a naříkavě kvílejí, nejčastěji při námluvách.“ Jedním z těch, kteří se hlasovou komunikací sov zabývají, je i Pavel Linhart z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jehož výzkumy autorka mezi mnoha jinými cituje.

Pestrý svět sov

Překvapivě rozmanité nejsou pouze hlasové projevy sov, ale víceméně každý kousek jejich „biologie“. Existují drobné druhy jako kulíšek nejmenší, mohutné jako výr velký, samotářské i společenské nebo tažné i stálé, které celý život zůstávají víceméně tam, kde se narodily. Některé hnízdí v dutinách starých stromů, jiné v podzemních norách a najdou se i takové, které si budují jakési dočasné příbytky, třebaže klasická hnízda, jaká známe u mnoha jiných ptáků, sovy nestavějí. Pestrá je i potrava sov, která přirozeně odpovídá variabilitě jejich velikosti či biotopu, který obývají. Zatímco některé se živí hmyzem a drobnými hlodavci, jiné si uloví zajíce, nebo dokonce jinou sovu.

Mnohem komplikovanější je to s otázkou kognitivních schopností sov, kterou autorka rovněž zkoumá, ačkoli vzhledem k tomu, jak zevrubně se problematikou inteligence ptáků zabývala v předchozích knihách, tentokrát příliš do hloubky nejde. Upozorní pouze, že v testech, v jakých excelovaly třeba vrány, sovy neuspěly, ale to ještě neznamená, že jsou méně „chytré“. Možná jen krkavcovití práci vykazují takový typ inteligence, který je pro nás srozumitelnější než ten soví, což může souviset s životním stylem obou skupin. K tomu Ackermanová přidává i vyjádření řady lidí, kteří se studiem či ochranou sov zabývají a na jejich inteligenci nedají dopustit. Byť nutno dodat, že důkazy, které na podporu svého přesvědčení uvádějí, jsou spíše anekdotického než statisticky podloženého rázu.

Soví kavárny

Vedle svého významu pro přírodu (například regulace počtu hlodavců v ekosystémech) mají sovy také značný symbolický význam. Nejstarší známé vyobrazení sovy je staré přes třicet tisíc let a od té doby se tito ptáci objevují na mincích, obrazech či keramice. Jsou též protagonisty mnoha mýtů a pověr, v nichž vystupují coby symboly moudrosti, nositelé štěstí, ale i zvěstovatelé smrti. Jak vlastně spojení sov se smrtí vzniklo? S velmi zajímavou hypotézou přišel Jonathan Haw, který to přičítá „našim vlastním cirkadiánním rytmům. K srdečním příhodám, jako je mrtvice, srdeční infarkt a náhlá srdeční zástava, nejčastěji dochází v pozdních nočních hodinách […], kdy je hladina adrenalinu a protizánětlivých hormonů nejnižší, což vede k zúžení dýchacích cest.“ Lidé, jejichž blízcí zemřeli doma, pak měli v brzkých ranních hodinách větší šanci spatřit sovu sedící poblíž domu nebo slyšet její houkání a obě události propojit.

Spojení sov se smrtí není jen romantickou minulostí, nýbrž i krutou současností. V některých kulturách jim vysloužilo pronásledování a hubení, což je v současnosti spolu s ubýváním stanovišť následkem lidské činnosti a klimatické změny nebo nedostatkem doupných stromů k hnízdění, jedna z největších hrozeb, kterým sovy čelí. Na mnoha místech se jim však už dnes dostává zasloužené ochrany a náležité pozornosti, někdy dokonce trochu přehnané, jak naznačuje existence speciálních kaváren v Japonsku, kde tradiční kočky byly nahrazeny právě sovami.

Celoživotní láska

Jak se říká, do třetice všeho dobrého, a i když Ackermanová ve své nejnovější knize zvolila odlišný přístup než v minulosti a místo obecných jevů dokládaných konkrétními příklady napsala zevrubnější pojednání o jedné specifické skupině, své pravidelné čtenáře nezklame a nepochybně získá řadu dalších, třebaže ne každému bude její novinářský popularizační styl angloamerického střihu po chuti. Co sova ví totiž nepřináší je tvrdá fakta a výsledky nejnovějších výzkumů, ale zhusta také pojednává o lidech, kteří sovám zasvětili akademickou kariéru i celý život. Ackermanová vypráví o setkáních s těmito nadšenci a líčí jejich pozoruhodné osudy. Příkladem může být příběh hudebnice, která se svou kariérou musela kvůli vážné nemoci nadobro skončit, ale nakonec našla nový smysl v pozorování a studiu sov, při němž mohla uplatnit své hudební znalosti a zkušenosti.

Nicméně těm, jimž podobný styl popularizace vyhovuje, se Co sova ví bohatě odmění fascinujícím, hlubokým a zábavným vhledem do života těchto opeřenců, který díky pečlivému překladu ornitoložky Aleny Klvaňové nic neztrácí ze svého půvabu a informační hodnoty. Už teď je jisté, že v Česku po letošku přibude pár nových sovích nadšenců, kteří budou po lesích chodit se zakloněnou hlavou a pátrat po skvěle maskovaných ptácích.