Debutová sbírka Ondřeje Krystyníka (nar. 1993) se díky nominaci na Cenu Jiřího Ortena dostala do obecnějšího povědomí. Porota se k textu v tiskové zprávě vyjádřila ve smyslu, že jde o pokus o navázání na tradici spirituální lyriky, navíc jazykově zdatně zvládnutý. S těmito slovy nelze polemizovat. Krystyník z tradice skutečně čerpá a po jazykové stránce sbírku propracoval precizně, nicméně zůstává otázkou, jak moc zdařilý tento pokus byl, co autora motivovalo k jeho vzniku a jaké sdělení se vlastně snaží předat.

Co všechno lze vměstnat do sbírky o 60 stranách

Ačkoli je na sbírce na první pohled jasné, že jsou jednotlivé básně napsány s velkou pečlivostí, působí celek – i přesto, že autor relativně krátkou sbírku rozdělil hned na čtyři oddíly, ke kterým přidal ještě epilog, interlog a prolog (ano, v tomto pořadí) – poněkud zmateně. Názvy částí tvoří odkazy na námořní/mořskou tematiku (Lom vln; slabý vítr, Přepadající hřebenatky; planý vítr, Vlnobití, pěna ve vzduchu; orkán, Zrcadlo; bezvětří), kromě úvodní básně, závěrečného prologu a letmé zmínky v interlogu se však tyto motivy v knize vůbec nevyskytují, a ač by snad mohly naznačovat přírodní či ekologická témata, není tomu tak. S výše naznačenými současnými poetickými trendy se autor poněkud míjí, a přestože to do značné míry může být ku prospěchu, text působí poněkud unaveně a neaktuálně.

Ani samotný název nikterak neimplikuje, proč právě moře a námořnictví dostalo v knize tak význačné postavení, když témata, kterých se Krystyník dále dotýká, nemají s tímto fenoménem mnoho co do činění. Upozornit na samotnou strukturu sbírky, kdy jednotlivé typy větrů v názvech snad odkazují k údernosti či naopak meditativnosti s nimi souvisejících básní, by jistě šlo i méně okatě či s větším přihlédnutím k tematickému vymezení básní. Nabízí se například často skloňované duchovní téma, které však autor rozpracovává spíše stydlivě. I samotné předsunutí epilogu na začátek a prologu na konec působí poněkud prvoplánově jako snaha zaujmout než jako hluboce promyšlený koncept.

Ostatně neuspořádaně či nedotaženě působí i další načrtnutá témata. Autor vyzkouší jedno, odloží ho, přejde jinam, občas se k němu vrátí, až skončí s celou řadou nakousnutých námětů, z nichž ale žádný není detailněji rozpracován. Čtenář se tak může ptát, o čem že celá sbírka vlastně je. O hledání? Možná. Jenže skutečnou kontemplaci nad jednotlivými tématy či otázkami, které autor v básních předkládá, zbytečně rozkouskovaný koncept znemožňuje.

Vyzrálost, nebo přezrálost?

Autor ve sbírce střídá klasické i volné formy, přičemž se nebojí použít ani rým. Za to mu nelze než složit poklonu, protože po jazykové stránce jsou básně skutečně precizní. Krystyník se zcela otevřeně hlásí k širší básnické tradici a z textu je vidět značná inspirace autory jako Erben, Rilke nebo Holan, stejně jako snaha o znovunalezení nebo obnovení rituálnosti a spirituality, kterou je jejich dílo protkáno. V některých textech se to daří – básně Anděli (s. 51) nebo Zpěv (s. 38) jsou toho příkladem –, jinde však autor selhává, neboť báseň sklouzne od inspirace k jazykové exhibici, která působí neautenticky a stylizovaně. Opravdu dnešní debutant třicátník, jakkoli je možné autora od lyrického subjektu oddělit, použije slovo „jektati“? V takovém kontextu je pak nasnadě přemýšlet, zda tvar slova „složíce“ v básni Fejíř a brimštejn (s. 25) je snahou odkázat na Bibli kralickou, nebo jen chybou v přechodníku: „Až jednou podlehnu / a nechám se pozvat / na poslední rum, / nadšení čerti se sluchátky / zadupají radostí, / vytrhají papíry / z vší té dokumentace, // a složíce je ve vlaštovky / pošlou je naklást vajíčka.“

Spiritualita?

Jelikož lyrický mluvčí vyznívá nejpřesvědčivěji a nejnaléhavěji v kratších básních s duchovní tematikou, je možné právě v nich najít autentickou zkušenost s hledáním víry či spirituálního prožitku. Téma se zde daří oprostit od staromódních klišé a v této souvislosti se zmíněné hledání vyloženě nabízí jako nosný motiv. Snaha zorientovat se v možnostech, které jsou v současném světě přístupné, a zároveň nejistota, s níž k nim mladý člověk přistupuje, zde slouží jako křehká síť, na kterou je možné uvázat jednotlivé verše. Autor k tématu víry přistupuje citlivě a nesnaží se zaujmout konkrétní stanovisko, nehodnotí.

Ačkoli však Bůh a spiritualita hrají ve sbírce důležitou roli, jsou v zajetí celé řady dalších námětů, skoro jako by se Krystyník bál napsat vyloženě duchovní sbírku. V Domě U Orobinců tak najdeme básně spjaté s rodinou a dospíváním, nebo prostě se životem v osobním malém světě, které však nepřinášejí mnoho nového. Otázky vzbuzuje také Interlog, který odkazuje k dětské knize Phoebe Erickson Cattail house – tedy k titulnímu Domu U Orobinců. Báseň, která má v knize ústřední postavení, do celkového konceptu zapadá snad nejméně ze všech: kým je tedy vlastně lyrický subjekt? Studentem, který ztratil index? Mladým mužem hledajícím boha? Starým poetou, který obdivuje Rilkeho? Nebo jen v básni zmiňovaným potkanem, který žije svůj malý život někde v podpalubí? („[…] že to tělo […] / narodilo se nyní jako potkan, / jehož předkové k naší pevnině připluli po moři, / snad právě v podpalubí / lodi s kořením“.) Ondatru, která je hlavní hrdinkou v Cattail house, samozřejmě autor vůbec nezmiňuje. Škoda, že báseň, která by mohla být klíčem k celé sbírce a spojovat všechna výše zmíněná témata, nepatří k nejsilnějším, ale je poněkud upovídaná. Jelikož jí autor přisoudil tak mimořádnou pozici i délku (je jednoznačně nejdelší), její koncepce vzbuzuje pochybnosti, zda právě dílo Phoebe Erickson spojuje celou knihu natolik, aby se objevilo i v jejím názvu.

Ošlehání větrem

I když byl Dům U Orobinců nominován na jednu z prestižních českých literárních cen, nevyhnuly se mu mnohé neduhy, které se u prvotin často objevují. Snaha zahrnout do krátké sbírky celou řadu témat, nedotažený koncept nebo jazyková vybroušenost však naznačují, že bude zajímavé sledovat, jakým směrem se autorova práce vyvine. Ačkoli ho porotci či moderátoři často označují nálepkou „duchovní“, nelze zatím tvrdit, že by toto téma bylo v Domě u Orobinců natolik propracované, aby jednoznačně určovalo Krystyníkovu další cestu. Koneckonců on sám ho určitými narážkami sráží a jakoby upozaďuje. Vyzrálost básníkova jazyka je sice nevídaná, ale občas působí jako až nadmíru vyumělkovaná maska. Nezbývá tedy než doufat, že se autor odváží ji v další tvorbě odložit. Stylizace do větrem ošlehaného a leckdy ironického barda totiž může v případě debutujícího vyznít komicky. Zejména u kratších textů se však Krystyníkovi daří zůstat autentickým a je vidět, že se zatím jedná o jeho nejsilnější disciplínu.