O japonské autorce dětských knih jménem Eiko Kadono (nar. 1935) zatím čeští čtenáři pravděpodobně neslyšeli, ovšem najdou se mezi nimi – zvláště v případě mladší generace – určitě takoví, kteří se setkali s animovaným filmem Doručovací služba čarodějky Kiki, natočeným na motivy jejího stejnojmenného příběhu pro děti z roku 1985. V Japonsku i v zahraničí úspěšný a oceňovaný snímek natočil v roce 1989 asi nejznámější režisér japonských animovaných filmů Hajao Mijazaki, jehož studio Ghibli má na svém kontě např. Cestu do fantazie (2001) či Princeznu Mononoke (1997). Mijazakiho díla jsou známá tím, že bývají plná létání i kouzel; dívčí hrdinka, která proplouvá životem na kouzelném koštěti, musela tedy pro tohoto tvůrce zákonitě představovat neodolatelné lákadlo.

Onou hrdinkou je mladá čarodějka Kiki, která českému divákovi a nyní i čtenáři může připomínat Malou čarodějnicí Otfrieda Preußlera (1923–2013) či Pipi Dlouhou Punčochu Astrid Lindgrenové – je kurážná, vynalézavá a ochotná zkoušet neustále něco nového, ať už je to pletení, sezení modelem pro portrét, nebo třeba přistání na jedoucí vlak. V neposlední řadě má srdce ze zlata: vždy pomáhá tam, kde může, a když je to potřeba, dokáže odpouštět.

Na rozdíl od Pipi, která se nikdy nechce stát velkou, se o několik let starší, čerstvě třináctiletá Kiki přímo těší na to, až se osamostatní. A to doslova, jelikož ve světě příběhu existuje zvyk, podle kterého musejí mladé čarodějky po dosažení třinácti let nasednout na kouzelné koště a vydat se do světa. Podle tradice se pak po dobu jednoho roku nesmějí vrátit domů. Místo toho si mají hledat nové působiště a rovněž přijít na to, jakým způsobem se budou živit.

Rebelství v krvi

Nejpodstatnější roli v příběhu hraje dospívání a snaha mladého člověka najít si své místo ve společnosti, a knihu tak můžeme číst jako bildungsroman. To, že je hrdinkou dívka, není náhoda.

Eiko Kadono, vlastním jménem Eiko Watanabe, se narodila v roce 1935. Po absolvování studia angličtiny na prestižní univerzitě Waseda odjela na dva roky do Brazílie; tento pobyt ji inspiroval k debutovému dílu Ruidžinnjo šónen (Chlapec Luizinho, 1970) o mladíkovi, který nade vše miluje sambu.

Za druhé světové války zažila Kadono evakuaci z Tokia na sever Japonska; sama tvrdí, že tyto zkušenosti přispěly k její rebelské povaze. Své „rebelství“ autorka vyjádřila odporem k tradiční roli japonské ženy, kterou je manželka a matka v domácnosti. Od konce druhé světové války počet žen toužících po kariéře v Japonsku stabilně stoupal, ovšem společenská situace jim často neumožňovala si tuto touhu naplnit, a to ani po přijetí zákona o rovných pracovních příležitostech v roce 1986. Právě v této době, konkrétně o rok dříve v roce 1985, napsala Kadono Doručovací službu čarodějky Kiki.

Mizející kouzla i tradice

Jedním z motivů příběhu je zajisté střet tradice a modernity. Podobně jako se v našem reálném světě ztrácí mnoho tradic, ve světě, v kterém žije Kiki, se vytrácejí kouzla. Maminka Kiki vypráví, že dříve jich čarodějky znaly více, ona sama však zná – kromě létání – pouze kouzlo proti kýchání, a Kiki už neumí ani to. Možná proto, že ve světě plném umělého osvětlení už je jen málo míst, kde může nastat ta pravá černočerná noc, která se pro magii hodí nejlépe.

Kromě schopnosti dorozumět se se svým věrným kocourkem Džidžim umí Kiki jen jedno jediné kouzlo, kterým je právě létání na koštěti. Proto se nakonec zdrojem její obživy stane – jak již název knihy napovídá – netradiční doručovací služba. V průběhu knihy si Kiki hledá své nové místo v životě, přičemž zažívá veselá a někdy lehce dramatická dobrodružství a potkává se s rozmanitými lidmi. 

Mizející tradice s sebou přinášejí také skeptický postoj lidí vůči čarodějkám. Na svém novém působišti se Kiki musí potýkat s obavami či předsudky. „Já vždycky myslela, že čarodějkám koukají z pusy tesáky a na hlavě mají rohy,“ dozví se mezi řečí od své první zákaznice. Kiki si ovšem nakonec všechny získá svou veselou a dobrosrdečnou povahou. Kouzly poháněná doručovací služba představuje jakési spojení tradice a modernity, podobně jako její oděv. Jako mnoho dospívajících děvčat si i ona dává na svém vzhledu záležet a tradiční černé šaty, které by jako čarodějka měla vždy nosit, jí přijdou strašně staromódní. Nakonec je neodvrhne, ale oživí je jasně červeným rádiem, které si přiváže ke koštěti.  

S přihlédnutím k dobovému kontextu je tak poselství vtipného i dojemného příběhu mladé čarodějky, jehož českou verzi zdobí vpravdě kouzelné ilustrace výtvarníka působícího pod pseudonymem Nikkarin, jasné – je to inspirující vzkaz (nejen) japonským dívkám, že i ony mohou jít za svým snem, pokud si budou stát za svým a nenechají se odradit žádnými překážkami… a nezapomenou přitom poslouchat hlas svého srdce.