Českobudějovický autor Jiří Březina (nar. 1980) se vyprofiloval jako autor detektivek, proto svým loňským románem Noční slunce mnohé z fanoušků zaskočil a zmátl, když se bez varování pustil do žánru fantasy pro mládež. Letošním útlým románem Labuť a lovec se vydal na další dosud neprobádanou žánrovou stezku. Sice i zde nalezneme některé fantastické motivy a tajemství, která by stálo za to odhalit, ale to je asi tak vše, co román s autorovou předchozí tvorbou spojuje.

Tentokrát Březina zavádí čtenáře do blíže nespecifikované doby, dnes označované jako mezolit, a na místa, která lze s trochou fantazie umístit v podstatě kamkoliv, byť se v doslovu a na zadní obálce knihy dozvídáme, o jaké konkrétní (nepříliš překvapivě jihočeské) lokality jde. Neuchopitelnost v čase a prostoru, tedy dimenzích, v nichž je moderní čtenář navyklý uvažovat, podtrhuje i označování vystupujících postav pouze jejich charakteristikou (Lovec, Bojovník, Jednooký, První žena…) a naprostá absence přímé řeči.

V zásadě jednoduchý děj knihy začíná v okamžiku, kdy si Lovec přivede do osady novou ženu, vypravěčem označovanou jako Labuť. Obyvatelé osady, kteří sami sebe nazývají Říční lidé, se jí od první chvíle straní – Labuť se od nich liší vzhledem, stavbou těla, zvyky i nesrozumitelným jazykem. Tradičním způsobem, jak zajistit pokračování existence Říčních lidí, je únos mladé ženy od znepřátelených Lesních lidí. Ti jsou sice v očích Říčních lidí hloupí, divocí a jsou s nimi v setrvalém konfliktu, ale aspoň člověk ví, co od nich může očekávat. Tajemná Labuť však s sebou do osady zavlekla dost možná nějaké prokletí. A bylo by tedy nejlepší se jí zbavit, což ale Lovec nepřipustí. Písněmi, které si Labuť při přípravě jídla a dalších činnostech zpívá, si posléze získá srdce místních dětí a dospělí se s její přítomností nakonec s určitými výhradami smíří též. Její původ pro ně zůstává záhadou, čtenář však z pasáží zachycujících její vzpomínky a myšlenky postupně získává určitou představu, odkud Labuť pochází, čímž se do značné míry vysvětluje i to, proč mezi Říčními lidmi zůstává stále vnitřně nešťastná.

Zatímco se před čtenářovým zrakem odehrává popisovaný děj, na pozadí vidíme obraz nesnadného života tehdejší doby, kdy každé sousto, každý nástroj a každý kus oděvu byl výsledkem tvrdé a zdlouhavé práce. Toto vše bylo též nutné ubránit před nepřáteli, u nichž se naopak dalo často získat to, čeho se vlastnímu společenství nedostávalo. Byť si autor nelibuje v násilných scénách a nechá je proběhnout někdy snad až příliš rychle, z příběhu jasně vyplývá, že násilí představovalo běžný a zároveň snadno srozumitelný způsob komunikace. 

Autor dokáže zrekonstruovat (pochopitelně se silnou uměleckou licencí) i myšlenkový a duchovní svět tehdejších lidí, kdy nejrůznější duchové představovali stejně přirozenou a samozřejmou věc jako věci viditelné a hmatatelné. I způsob, jakým si Lovec najde ženu, proto vyznívá jako ve své době výjimečný, ale na rozdíl od naší současnosti nikoli nemyslitelný, a dobře zapadá do celé knihy, jinak co možná nejvíce postavené na skutečných vědeckých poznatcích a experimentální archeologii, jak autor uvádí v doslovu. Byť vědci obraz života našich dávných předků neustále zpřesňují (a někdy i dost zásadním způsobem překreslují), lze konstatovat, že se autor drží aktuálního stavu našeho poznání. Je přitom nutné ocenit i to, že hlavní postavu, Lovce, Březina vykresluje jako typického člověka své doby, nikoli jako někoho, kdo svou zvídavostí a přemýšlivostí nad danostmi přirozeného řádu převyšuje své okolí a představuje tak ukazatel, kudy se další vývoj lidského myšlení bude ubírat. Vyhlídka na budoucnost, která se Lovci naskytne v závěru příběhu, jej naplní obavami stejně jako jeho soukmenovce. Jakkoliv Březinou vyprávěný příběh zůstává v tomto ohledu otevřený, je zřejmé, že život Říčních lidí už nikdy nebude takový, jaký byl dosud. 

Rozsahem nevelký svazek edice Tvář tak lze vnímat jako poeticky podaný příběh z úsvitu středoevropského dávnověku, jako příspěvek k neutuchající debatě o migraci a mísení kultur i jako poctu Eduardu Štorchovi, k jehož odkazu se autor v doslovu hlásí. Ať už čtenář zvolí kteroukoliv interpretaci, je téměř jisté, že zklamán nebude, snad s výjimkou těch, kdo po knize sáhnou v domnění, že se autor vrátil ke své detektivní sérii o Tomáši Volfovi. Příběh plný archetypálních postav bude ale dobře srozumitelný i jim.