Nový román jihočeského spisovatele Jiřího Březiny Nalezení vzbuzuje svým názvem dojem, že nějak navazuje na předchozí, ani ne rok starý titul Mizení. Ale kromě toho, že v něm jde o už pátý případ mladého kriminalisty Tomáše Volfa, tu vlastně žádná příbuznost není. Mizení se odehrávalo v Praze a blízkém okolí, zatímco Nalezení ve fiktivní jihočeské vesnici Svinov; v Mizení šlo o spiknutí organizované skupiny, kdežto v Nalezení je pachatel osamocen; v Mizení Volf vede vyšetřování na pražské kriminálce, zatímco tentokrát je na dovolené a do případu se místní policii tak trochu vnutí – i se svou příležitostnou parťačkou, soukromou vyšetřovatelkou (ale nikoliv vražd) Evou Černou.

Všechny ty rozdíly jako by autorovi přinejmenším při psaní Nalezení nanejvýš svědčily. Jihočeské vesnice zná jako místní rodák lépe než Prahu a jejich prostředí umí podrobně a sugestivně vykreslit. Kompozice zápletky, postavená na jednom dlouho neznámém pachateli, je věrohodnější a lépe skloubená než překombinovaná zápletka s obchodem s dětmi v Mizení. A nakonec i jistá svoboda hlavního hrdiny, co se týče vyšetřování, doplněná také jeho vlastními zážitky z mládí, které se k novému případu bezprostředně vážou, příběhu svědčí. I proto, že Březina může střídat perspektivy i časoprostorové roviny, což ozvláštňuje a zplastičťuje zápletku, postavenou na vlastně dosti náhodném a jednoduše provedeném zločinu.

Konkrétně: kousek za obcí, nedaleko oblíbeného přírodního koupaliště, je nalezen mrtvý sedmiletý chlapec. Měl jít se svou šestnáctiletou sestrou Eliškou k vodě; a protože nedorazila ani Eliška, pracuje první vyšetřovací verze s tím, že dívka svého otravného mladšího bratra, který ji svou přítomností obtěžoval při zábavě s vrstevníky, v hádce zabila a pak v panice utekla. Pátrací týmy ale Elišku stále nenašly a na Evu Černou se obracejí zoufalí rodiče, zda by s hledáním nemohla pomoci. Eva do případu vtáhne Tomáše Volfa, který je místní kriminálce užitečný nejen jako kolega, ale především proto, že před patnácti lety byl svědkem (a chvíli dokonce i podezřelým) v případu znásilněné a zavražděné školačky, tehdy jeho nedostupné spolužačky.

Je jasné, že oba patnáct let vzdálené případy budou mít spojitost, zvláště když ten první nebyl objasněn úplně spolehlivě a největší podezřelý zemřel, aniž by se k čemukoliv přiznal nebo aniž by byl usvědčen. Tomáš Volf tedy hledá v archivech případu spojitosti s aktuální záhadou, probírá se přitom vlastními vzpomínkami na to hrozné léto a z odstupu zkušeného kriminalisty mu některé prvky z tehdejšího vyšetřování docházejí a jiné nově odkrývá, zejména takové, které se úplně nedržely předpisů.

I když čtenář od počátku tuší, jakým směrem se bude případ vyvíjet, tedy směrem k sériovému vrahovi, autor si stále drží jeho pozornost: civilním, ale ne banálním nebo chudokrevným stylem, přidáváním malých dílčích zvratů a dlouhým ukrýváním pachatele. To vše vytváří patřičné napětí, aniž by si Březina přitom musel vypomáhat lacinými vypravěčskými triky. Ty se tak trochu dostaví v závěru při akčním vyvrcholení, ale není jich mnoho a v zápalu čtení je autorovi snadno odpustíme.

Jistě, pachateli opakovaně pomůže náhoda a příznivý souběh okolností, ale jak dobře vědí čtenáři kriminálních románů nejpozději od Dürrenmattova Slibu, náhoda může být podstatnou, ba klíčovou součástí detektivní zápletky. Jen je důležité to s ní nepřehánět. Březina to ví, stejně jako zná přísloví o příležitosti, která dělá zloděje (nebo rovnou vraha). Nalezení je i díky tomu sice nepříliš dlouhá a prokombinovaná, ale zato sevřená, čtivá detektivka s fungující zápletkou, jedna z autorových nejlepších knih a možná také jedna z nejlepších detektivek, jaké zatím letos čeští autoři publikovali.