Irský spisovatel John Boyne (nar. 1971) je autorem patnácti románů pro dospělé, šesti knih pro mladší čtenáře, dvou novel a jedné povídkové sbírky. Ve svých knihách se často vydává do historie a dlouhodobě se zabývá tématem viny, což platí i pro jeho nejznámější, cenami ověnčený román Chlapec v pruhovaném pyžamu (2006), v němž na osvětimský koncentrační tábor nahlížíme nevinnýma očima devítiletého syna tamního velitele Bruna. Kniha se v roce 2008 dočkala filmového zpracování a o čtrnáct let později i pokračování s názvem Před sebou neutečeš, které se soustředí na Brunovu sestru Gretel a na rozdíl od svého slavnějšího předchůdce je určené dospělým čtenářům. Z dalších děl Johna Boyna v českém znění jmenujme například Skrytou zuřivost srdce (č. 2017) o dospívání homosexuálního hrdiny na irském venkově ve 40. letech minulého století, dále epický příběh s prvky mýtického vyprávění Poutník před branami moudrosti (č. 2020) nebo Komnatu ozvěn (č. 2021), satirický portrét rodiny, jež se stane obětí cancel culture. S Johnem Boynem jsme mluvili na letošním veletrhu Svět knihy na pražském Výstavišti.

iLiteratura: Když vás napadne nějaké téma, které by stálo za to zpracovat knižně, víte hned od začátku, jestli půjde o knihu pro mládež, nebo pro dospělé?
John Boyne: U mě to funguje trošku jinak. Hodně čtu a píšu, a tak mám pořád spoustu nápadů, které si poznamenávám. A pořád na nějaké knize pracuji. Není to tak, že mě něco napadne a já si řeknu: tak tohle bude moje příští kniha. Zjistil jsem totiž, že když nějakou knihu dokončuji, jeden z předchozích nápadů, co jsem měl, začne vystrkovat růžky a říkat mi, že tuhle knihu mám psát jako další. Prostě věřím svým instinktům. Rozlišuji to jedině tak, že pokud se má všechno točit kolem dětského hrdiny, bude kniha patřit k young adult literatuře, zatímco kniha s dospělým hrdinou bude pro dospělé. Ale nikdy po dopsání další knihy nepřemýšlím ve stylu: „Tak, co napíšu příště?“ Je to zkrátka ve mně, instinkt mi řekne, že „na řadě je tohle“. Moje představivost jede přesčasy, pořád mám nějaké nápady – na stovky knížek, které nikdy nebudu moct napsat. Takže když si nějaký vyberu nebo když si spíš vybere mě, tak vím, že nad knihou strávím rok a půl, další rok o ní budu mluvit, a proto to musí být něco, co mě jen tak zajímat nepřestane. A doufejme, že ani čtenáře.

iLiteratura: Líbí se mi, že se ve svých knihách pro děti nevyhýbáte závažným tématům. Mám takovou zkušenost, že děti vůči nim mohou být dokonce otevřenější než dospělí, protože ještě nezjistily, že jsou to například témata tabuizovaná…
John Boyne: A taky platí, že děti bohužel zakoušejí dospělácké zkušenosti – dříve než by měly. Ať už je to válka, úmrtí rodičů… Knihy v takovém případě můžou mít pozitivní vliv. Člověk v nich může najít sám sebe nebo zkušenost někoho, kdo je mu blízký. Nikdy jsem pro mládež nechtěl psát triviálně. Čistý eskapismus má v dětské literatuře taky svoje místo, ale zrovna tak i seriózní literatura. A děti ji chtějí. Navštívil jsem stovky škol a vím, že děti chtějí sytit svou představivost. Podle mě je důležité jim věřit, že budou schopny se vyrovnat s vážným tématem, i když je možná zarmoutí, a nechat je klást doplňující otázky.

iLiteratura: V jednom rozhovoru jste zmínil, že v dnešní době by Chlapec v pruhovaném pyžamu už vyjít nemohl. Nejsme dnes vůči dětem příliš ochranitelští?
John Boyne: Myslím spíš, že by bylo těžší Chlapce v pruhovaném pyžamu publikovat. Jde jednak o nastavení vydavatelského průmyslu, ale hlavně o vliv sociálních sítí, kde se lidé vrhají na všechny, kdo se chopí nějakého kontroverzního tématu. Když jsem začal před dvaceti lety publikovat, tak tomu tak nebylo. Chlapec v pruhovaném pyžamu byl patnáct let moc oblíbenou knihou, kterou nikdo nekritizoval. Ale potom se objevily sociální sítě a všichni o něm začali něco vykřikovat. Ir, který nemá židovské kořeny, by to dnes měl těžké, kdyby chtěl psát o holokaustu. Jsem ale toho názoru, že by nám to mělo být umožněno, měli bychom všichni psát, o čemkoli chceme. Nelíbí se mi myšlenka, že všichni musíme psát jen svoje příběhy, že někomu nějaký příběh patří. Naší jedinou zodpovědností je psát co nejlepší knihy. Když sepíšeme nějakou příšernou, prosím, omlaťte nám to o hlavu. Když jako český spisovatel chcete psát o Číně, proč ne, něco si nastudujte a dejte se do díla. Podle mě bychom se neměli nechat omezovat tím, co nám diktují sociální sítě nebo vydavatelský průmysl.

iLiteratura: Poměrně nedávno vyšlo pokračování Chlapce v pruhovaném pyžamu s názvem Před sebou neutečeš, které se soustředí na Brunovu sestru Gretel. Tu celý život pronásleduje vina za to, co během války mohla udělat jinak, možná dokonce zachránit život svému mladšímu bratrovi. Překvapilo mě, že když se v závěru knihy odhodlá k radikálnímu a násilnému činu, díky němuž zachrání jiného malého chlapce před jeho otcem, nepřestává pochybovat, jestli mu vlastně víc neuškodila. Znamená to, že některé věci, kterých jsme se dopustili, nemůžeme zkrátka odčinit?
John Boyne: Gretel to určitě trápí, není si jistá, ale myslím, že cítí, že jednala správně. Že ho zachránila. Ale nedokázala zachránit svého bratra a její otec nezachránil miliony dětí, které prošly tábory smrti. Takže i když svému malému sousedovi možná uškodila, je možné, že mu zachránila život. Myslím, že právě to po celý život hledá – moment vykoupení. A muselo uběhnout osmdesát let, aby k němu mohla dospět. Hledala něco, čím by mohla odčinit zločiny svého otce. I když otázkou je, jestli musíme na svá bedra brát zločiny svých rodičů. Její svědomí tíží hlavně to, že osvoboditelům mohla prozradit určité informace, ale neučinila tak, aby si zachránila kůži. Cokoli, co by řekla, mohlo poskytnout přeživším nebo příbuzným vězňů nějakou útěchu. Rozhodla se ale jinak. A právě toho podle mě litovala nejvíc. Není tedy zodpovědná za zločiny svého otce, ale za tuto volbu a skutečnost, že mlčela dalších osmdesát let.

iLiteratura: Další knihou pro mládež, v níž jste se dětem pokusil přiblížit složité a kontroverzní téma, je Můj brácha se jmenuje Jessica. Očekával jste, že zvedne takovou vlnu nevole?
John Boyne: V žádném případě. Věřím, že je v té knize mnoho soucitu, je o empatii, lásce. Musíte ale pochopit, že je rozdíl mezi skutečným světem a sociálními sítěmi. Ta kniha vyšla asi ve třiceti jazycích, sklidila různá ocenění, objevila se v žebříčku bestsellerů a do očí mi o ní nikdo nic špatného neřekl. Všechna negativita se na ni valila z on-line světa. A já tehdy udělal tu chybu, že jsem začal odpovídat. Takže jsem se poučil a od té doby na takové komentáře zkrátka nereaguji. Protože člověk zkrátka nemůže vyhrát, ani nemá cenu se o to snažit. Ale já jsem tehdy reagoval, což vedlo k tomu, že jsem sepsal Komnatu ozvěn. Knihu Můj brácha se jmenuje Jessica jsem však dal dohromady proto, aby pomáhala rodinám, jejichž dospívající potomek prochází tímto typem krize identity. A jako gay vím, jaké to je, když má člověk provést coming out. Od nejranějšího věku si člověk uvědomuje, že v sobě má něco, co ho děsí, a neví, jak na to budou lidé v jeho okolí reagovat.

iLiteratura: Na mě Můj brácha se jmenuje Jessica také působí jako citlivá kniha, která může lidem pomoci pochopit, čím procházejí mladí transgender lidé i jejich blízcí. Vy jste byl kritizován kvůli tomu, jak byla titulní postava znázorněna?
John Boyne: Většina kritiků patřila k bílým heterosexuálům, takzvaným „spojencům“, jak si říkají, kteří ale dělají víc škody než užitku. Vyčítali mi, že jsem z Jasona/Jessicy neudělal hlavní postavu. Ale kdybych to udělal, tak by mi za to zase vynadali. Člověk prostě nemůže vyhrát. S Chlapcem v pruhovaném pyžamu to bylo podobné. Nevybral jsem si židovskou postavu, nýbrž německou.  A jak Bruno, tak i Sam, hlavní postava knihy Můj brácha se jmenuje Jessica, nám zprostředkovávají podobnou perspektivu: pozorují zvenčí nějakou zkušenost, nechápou ji, kladou otázky. A pro mladého čtenáře ty otázky představují určitou výzvu. Nenahlížím tedy do nitra postav, které přímo zakoušejí určitou zkušenost, ale dívám se na ni zvenčí. Je to moje kniha, můžu ji psát z perspektivy kohokoli chci. A není v ní vůbec žádná nenávist – na samém konci si hlavní hrdina uvědomí, že jeho sourozenec je ta samá osoba, kterou byl vždycky, akorát má jiné jméno, tělo, jinou identitu. Ale že je to ta stále ta milá, pozorná a vřelá osoba. To je podle mě pozitivní poselství.

iLiteratura: Moc jsem si užila četbu vašeho románu Komnata ozvěn, k jejímuž sepsání vás inspirovala právě reakce na sociálních sítích na knihu Můj brácha se jmenuje Jessica. Utahujete si v ní z určitého typu „woke“ lidí, kteří se bijí za společenskou spravedlnost ve všech možných kontextech. Ale zároveň by vás jistě nikdo neoznačil za obránce tradičních hodnot, například vcelku důsledně převracíte genderové stereotypy. Mohl byste definovat, kdy tato agenda začíná být směšná?
John Boyne: Je to právě pozice lidí, kteří vystupovali právě proti Jessice. Připadá mi, že většina mých on-line kritiků byli heterosexuální muži ve středním věku, kteří si říkají „spojenci“ LGBT+ komunity, jestli něco takového vůbec existuje. Nemají žádnou zkušenost s tím, jak se žije gayovi, s mužem by nikdy nic neměli, ale klidně označují lesby, které nechtějí spát s muži, co se považují za ženy, za bigotní. Tito sexuální fetišisti si říkají „woke“, ale slouží jim to akorát k tomu, aby ostatním dali najevo, že jsou morálně lepší. Původním smyslem tohoto konceptu bylo pozvednout hlas upozaďovaných skupin lidí a nalézt pro to oporu v politické a kulturní sféře. To bylo správné. Ale stal se z toho způsob, jak si leštit vlastní svatozář a říkat všem, kdo s vámi v čemkoli nesouhlasí, že jsou nacisté. Může jít klidně o to, že třeba nemáte ráda ananas na pizze, to jste pak vtělení ďábla. Myslím, že už toho všichni máme plné zuby.

iLiteratura: Mohl byste mi teď něco málo říct o svém románovém kvartetu s názvem Elements (Živly)? Pokud chápu správně, jedná se o čtyři svébytné příběhy, které vždy nesou název jednoho ze živlů a jejichž hrdinové procházejí určitým traumatem. Jakou roli v nich vlastně tyto živly hrají?
John Boyne: Tak například první kniha se odehrává na ostrově obklopeném vodou. Hlavní hrdinka se tam ocitá poté, co její manžel strávil rok ve vězení. Byl to instruktor plavání, což zase odkazuje k vodě. Vždycky ten daný živel zapojuji do příběhu různými způsoby. Poslední díl Vzduch se zase odehrává v letadle. Řekl bych, že se snažím zachycovat, jak jednotlivé živly filosoficky spoluutvářejí lidskou duši.

iLiteratura: Má zmíněný kvartet také nějakou ekologickou rovinu?
John Boyne: Nemá, vůbec ne. Je spíš o tom, jak každý z nás na tyto živly reaguje a jak na něj působí.

iLiteratura: Dostáváme se k vaší zatím poslední knize. Ta je, pokud se nepletu, určena pro ty úplně nejmladší čtenáře, že?
John Boyne: Ano, a vyjde v červenci. Je to obrázková kniha, tak pro čtyřleté děti. Něco takového jsem ještě nikdy nevytvořil, moc se na ni těším. Bude se jmenovat The Dog Who Danced on the Moon (Pes, který tančil na Měsíci) a je o klukovi s přáním stát se astronautem a jeho psovi, který chce být tanečník. No, nakonec se na Měsíc dostanou a celé je to dost legrační. Užil jsem si s tou knihou spoustu zábavy, zároveň ale dětem říká: můžete být, čímkoliv chcete. Přináší pozitivní poselství, že nezáleží na tom, co chcete dělat – i kdyby to znělo sebevíc šíleně, můžete se do toho pustit. Určitě se chci k tomuto typu knížek ještě vrátit.