Nadšená slova režiséra a scenáristy Pavla Juráčka patří otevření Domu kultury v Příbrami –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Březových Horách roku 1959. Každá doba některý typ staveb preferuje a jiným nepřeje: v době komunismu u nás nevyrostlo mnoho nových kostelů, zato se stavěla třeba planetária a kulturní domy. Právě jejich historii je věnována komplexní česká monografie Osvěta, kultura, zábava. Kulturní domy v Československu.  

Mezinárodní tým historiků umění, architektury i designu v ní na několika úrovních a interdisciplinárně přibližuje vznik, fungování a leckde i zánik kulturních domů. Autoři připomínají jejich institucionální předchůdce, od šlechtických „redut“ přes spolkové a národní domy k domům pracujících. Zevrubně rozebírají, jakou architektonickou podobu na sebe kulturní domy braly: v průběhu 20. století se u nich vystřídaly skoro všechny existující styly včetně nesmělých náznaků postmoderny, i když ty už většinou zůstaly jen ve fázi návrhů a plánů. Rekapitulují, jaký kulturní a ideový obsah měl být návštěvníkům předáván nejen organizovanými programy, ale i samotnou výzdobou. Jitka Šosová poznamenává, že cílem výzdoby bylo totéž, oč se snažila celá socialistická společnost: vytvořit nového, lepšího socialistického člověka. Ovšem nedá se podle ní předpokládat, že by se tanečníci uprostřed mysliveckého bálu zastavovali, aby prozkoumali ikonografii nástěnných vlysů.

Až sarkasticky vyznívá kapitola Karla Šimy o tom, jak se komunistické vedení pokoušelo předpovídat či rovnou plánovat kulturní potřeby obyvatel, čemuž sloužila i Katedra teorie a řízení kultury FF UK. (Dodejme, že kuriózní zážitky s ní mají i někteří pamětníci. Germanistka Ingeborg Fialová-Fürstová v knize Semper sint in flore. Vzpomínky matky a dcery vzpomíná, že se na katedru hlásila, ovšem naštěstí u ústních přijímaček seděly „tak odporné bolševické kreatury“, že i ji, která prý v té době byla ideologicky dost „natvrdlá“, došlo, že to nebude ideální obor; později – už za studia filologie v Olomouci – prý absolventům teorie kultury říkali „promovaní nástěnkáři“.)

Návštěvnost kulturních domů se během desetiletí a v závislosti na konkrétní lokalitě měnila. Od důrazu na osvětu se v šedesátých letech postupně přecházelo k obecněji formulovaným volnočasovým aktivitám, což mohlo atraktivitu kulturních domů zvyšovat, nicméně proti společnému trávení volného času působilo zavádění televizního vysílání. Podíl těch, kteří trávili čas hraním ochotnického divadla nebo organizováním místního kulturního spolku vlivem či vinou televize „výrazně poklesl“. Podoba funkčního využití se pak zvláště v 80. letech výrazně rozrůzňovala: v některých se pořádaly diskotéky určené pro co nejširší publikum, nebo v nich sídlily videopůjčovny, jiné se profilovaly na přesněji vymezené segmenty návštěvníků a posluchačů: kupříkladu pražská Chmelnice rockově, Petynka folkově. 

Kulturní domy z doby komunismu byly a někdy jsou odsuzovány jako „symboly hýření a zbytečné velkoleposti“, a autoři připouštějí, že hlavně některé venkovské stavby byly naddimenzované a málo využívané, případně pouze konkurovaly venkovským hospodám. Místní obyvatelé totiž dávali přednost dojíždění do větších, městských kulturních středisek s bohatším programem. Nicméně současně poukazují na to, že mnohé z nich si místní vystavěli dobrovolně v rámci akce Z a byli na ně náležitě hrdí. Autoři citují vyjádření socioložky Hany Librové, podle níž moderní podoba kulturních domů či montovaných samoobsluh „nebyla našim vesnicím vnucena socialistickými úřady proti vůli jejich obyvatel…, do značné míry odpovídala touze nezůstat zaostalými venkovany“.

Po roce 1989 kulturní domy radikálně změnily svoji funkci: v některých byly dokonce zřízeny herny, nevěstince či obchody, některé dnes už ani nestojí, protože byly zbourány. Zanikla samostatná pražská katedra teorie kultury/kulturologie, i když ta s tou předlistopadovou už měla společné jen jméno (a kontinuita tam byla zřejmě slabší než Karel Šima soudí).   

Nicméně, jak v knize konstatuje Lukáš Veverka, společenský život lokálních komunit na sebe stále častěji bere podobu rozmanitých forem sousedské kooperace, která své místo hledá třeba v městských vnitroblocích nebo na vesnických návsích. V současnosti už tyto aktivity většinou fungují bez prostředníků: bez pomoci/diktátu úřadů či státu. „Většina těchto iniciativ zatím chátrající kulturní domy s chřadnoucími programy míjí, ale možná to bude právě nové pojetí komunitního života, jež jim opět přinese smysl, jaký jim dala komunita, která je vybudovala“, tvrdí poněkud pateticky Veverka. Ano, a v komunitní a kulturní centra se v současnosti transformují i některé nově budované kostely či knihovny. Nebo, jak ukázali Matěj Chabera a Michaela Hečková v knize 20000. O místech a lidech. Literárně-vizuální dokument o současné architektuře malých českých měst a obcí, dokonce snad i sportoviště, jež se také mohou stát „zhmotněním identity obce“. 

Kniha Osvěta, kultura, zábava téma kulturních domů přibližuje citlivě a nezjednodušeně, nejen slovem, ale i prostřednictvím četných nákresů, modelů a dobových barevných fotografií. Na někoho mohou působit nostalgicky a evokovat společné nadšené budování, jiným mohou naopak připomenout povinné akce spojené s indoktrinací, které by nechtěli prožívat znovu. Nezabývá se přitom jen nejednoznačným dědictvím komunismu, ale klade i aktuální otázky ohledně toho, jakou podobu dnes má a měl by mít komunitní život, případně společné rituály a prožívání umění.