Třetí román finské autorky Emmi Itäranty (nar. 1976) Dopisy měsíčního dne se odehrává ve vesmíru a reaguje na řadu velice aktuálních témat v čele s klimatickou změnou a vztahem mezi člověkem a přírodou. Podobným otázkám se Itäranta věnovala již ve své oceňované prvotině Strážkyně pramene (č. 2014), v nové knize v líčení dystopické budoucnosti lidstva zachází ještě dál.

Vesmírná romance

Léčitelka Lumi pochází ze Země, její choť Sol z Marsu. Sol se zabývá vědeckým výzkumem v oboru botaniky. Když na delší dobu takřka beze stopy zmizí, pustí se Lumi do pátrání a postupně odhaluje řadu tajemství. Z kolonií na Marsu se vydává na zničenou planetu Zemi, nachází také informace o tajné ekologické aktivistické skupině. To nejdůležitější ale zjišťuje při astrálních cestách do tajemných světů ztracených duší, kam má jako léčitelka přístup.

Lumi a Sol jsou ústředním milostným párem, pocházejí však ze zcela odlišných světů a v řadě ohledů představují naprosté protiklady. Lumi pochází ze Zimokraje na planetě Zemi, Sol z marsovské kolonie. Lumi je léčitelka a spoléhá především na své instinkty, Sol se věnuje vědě a věří hlavně tomu, co lze objektivně ověřit. Slovo lumi znamená ve finštině sníh, sol je časová jednotka odpovídající střednímu slunečnímu dni na povrchu Marsu a se Sluncem přímo souvisí v řadě jazyků. Země a Mars, duše a rozum, sníh a slunce, chlad a teplo. Navzdory všem odlišnostem (nebo snad právě díky nim?) jsou Lumi a Sol pro sebe jako stvořeni a zdá se, že jejich láska překoná i vesmírnou vzdálenost jejich odloučení.

Jak přeložit nebinaritu?

Sol je nebinární, což ve finštině, kde neexistují rodové koncovky a zájmeno hän pro třetí osobu jednotného čísla zahrnuje všechna pohlaví a pohlavní identity, autorku nevystavuje žádným zvláštním jazykovým výzvám. Příliš velký problém to nepředstavuje ani v angličtině, druhém jazyce originálu (Itäranta totiž své knihy píše paralelně finsky a anglicky, originály jsou tak vlastně dva), kde jsou genderově neutrální zájmena they/them již poměrně zavedená.

Jak ale s nebinaritou naložit v češtině? Překladatel Michal Švec, který vycházel z finského originálu, se rozhodl vyhýbat se ve všech kontextech týkajících se Sol veškerým formulacím a koncovkám, která by obsahovala vyjádření rodu. Vzhledem k tomu, jak běžné rodové koncovky v češtině jsou, i k tomu, že je Sol jednou ze dvou hlavních postav, to zní jako heroický, snad až neproveditelný úkol. Švec se s ním však popral výborně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bezrodost ani na jednom místě nepůsobí nepřirozeně ani šroubovaně, český překlad nikde nedrhne.

Dva světy

Dopisy měsíčního dne se odehrávají z větší části mimo planetu Zemi. Autorka podrobně vykresluje vesmírný svět daleké budoucnosti, kdy lidé obývají kolonie na Marsu. To s sebou samozřejmě nese potřebu nových technologií –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména z detailních popisů meziplanetárního cestování se tají dech, kniha se ale věnuje i dalším praktickým aspektům vesmírného života, například potravinám a jejich produkci, bydlení apod. Je nicméně třeba vyzdvihnout, že technologické popisy nehrají nijak významnou roli a čtenáře, který není jejich zapáleným fanouškem, rozhodně neruší. Naopak, Itäranta píše velmi niterně, často až poeticky.

Cestování má v románu ještě druhý, zcela odlišný rozměr. Lumi se jako léčitelka může vydávat do světa ztracených duší. Její astrální putování je pro děj i celé dílo zásadní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ právě do svého nitra se Lumi obrací, když ostatní možnosti selžou, právě prostřednictvím světa duší léčí své klienty, právě tam nachází to, po čem pátrá. Odhlédneme-li od jakési ezotericko-astrální roviny, která se nabízí a která je jistě alespoň zčásti platná, lze tento aspekt díla číst i druhým způsobem.

I kdybychom ovládli celý vesmír, to nejzásadnější stejně nalezneme ve vlastním nitru. A zároveň –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to, s čím se člověk setkává ve vlastní duši, je mnohem děsivější než cokoliv, na co narazí ve vesmíru, jak román skrze protikladné líčení obou světů zdárně ilustruje. Možnosti lidské duše a představivosti jsou stejně nekonečné jako sám vesmír: „Jiné světy přebírají takovou podobu, jakou jim dá mysl. Chceš-li překročit řeku, musíš si přes ni představit přechod. Chceš-li otevřít cestu, musíš si ji představit volnou.“ (s. 295)

Klimatická dystopie, či realita?

Jak název napovídá, dílo je psáno v dopisech, což není u současných románů úplně obvyklé. Kniha je díky tomu údernější, zároveň to podtrhuje milostnou linku příběhu – čtenář čte přesně to, co si Lumi a Sol vzájemně adresují. Dopisy doplňují i další žánry – román obsahuje řadu fiktivních historických, vědeckých a publicistických textů, což skvěle dokresluje obraz světa, do kterého nás Itäranta přivádí.

Anotace knihy uvádí, že Dopisy měsíčního dne jsou vesmírnou romancí o touze a naději překračující hranice světů. To je jistě pravda, věřím ale, že milostný příběh představuje pouhou slupku díla. To nejdůležitější se skrývá pod povrchem. Kniha je především klimatickou dystopií, obrazem světa, který na nás čeká, pokud razantně nezměníme vlastní chování a uvažování. Následující citace by mohla velmi snadno být heslem dnešní doby: „Člověk si příliš dlouho myslel, že je od přírody oddělený, že stojí nad ní. Drancování přírodních zdrojů se považuje za právo bez jakýchkoli povinností. Proto je Země v natolik špatném stavu. Situaci může změnit jen naprostý obrat v myšlení.“ (s. 317)

Je smutnou pravdou, že planeta na tom není dobře ani dnes, otázkou je, zda bude obyvatelná za několik desetiletí či staletí. Itäranta se věnuje otázce (eko)terorismu, tomu, zda je podvratná protispolečenská činnost cílící na záchranu životního prostředí ospravedlnitelná, případně za jakou cenu. Jistě provokativní, ale zároveň podnětná je tato úvaha: „Proč by měl být lidský život cennější než život jakékoli jiné bytosti?“ (s. 317)

Jak ukazuje i tento román, mnozí si neuvědomují, že právě ekoterorismus (chceme-li tak ekologická hnutí nazývat) může v konečném důsledku představovat záchranu nejen pro klima, ale i pro samotné lidstvo. Mohou nás takové snahy opravdu zachránit? Je tím správným řešením expanze do vesmíru? Nebo snad spásu představuje spíše útěk do vlastního nitra?

Záleží na čtenáři, zda bude Dopisy měsíčního kamene číst jako klimatickou dystopii, tedy jakési varování před tím, co může nastat, nebo jako popis reality, kterou už žijeme, pouze ve vesmírných kulisách. Tak jako tak jde o mimořádně aktuální a skvělé napsanou knihu se zásadním společenským přesahem.