Výchozí situace Hotakainenova zatím posledního románu Příběh (finsky Tarina, 2020) je prostá: po nuceném vysídlení Venkova, z něhož se stala Rekreační zóna, je Město přeplněno lidmi, pro něž není dostatek bytů. Zájemci o slušné bydlení mezi sebou soupeří v nezvyklé disciplíně – mají vyprávět příběh svého života. Autoři nezajímavých příběhů skončí na Ubikacích umístěných v nákupních centrech, pro něž už není žádné využití, protože nakupovat už nikoho nebaví. Dají se ovšem životní příběhy srovnávat? A kdo by měl být arbitrem míry zajímavosti? Jaký je dobrý a smysluplný život?

Hlavní postava dystopického románu je kolektivní: obyvatelé domu s demoličním výměrem v ulici Raatteentie 62. Příval jejich příběhů, sepsaných na formulářích, posuzuje neprůrazná psycholožka, najatá politickými Činiteli, která má podle nich rozhodovat o dalším osudu nájemníků, i když by sama raději vyprávěla ten svůj. Vyplněné formuláře tvoří hlavní a místy trochu jednotvárnou část knihy. Mimo jiné se v nich zjišťuje, jaký je respondentův vztah k Venkovu; starším čtenářům se možná vybaví kádrové dotazníky s otázkou: „Jaký je váš vztah k socialistickému zřízení?“, což je poněkud znepokojivé déjà vu. Obyvatelé domu postupně vystupují z kolonek formulářů a vytvářejí pestrý mikrosvět, v němž každý představuje jiný osud, jiné zaměstnání, jiný přístup k řešení situace. Někdo dotazník ignoruje („dřív se nemuselo blbnout s příběhy“), jiný ho velmi poctivě a do detailu vyplní, další si vybájí zajímavější život v naději, že tak získá lepší byt.   

Víc otázek než odpovědí

Prozaik Kari Hotakainen (nar. 1957) patří ve Finsku k nejčtenějším i kritikou nejoceňovanějším současným autorům a rozhodně své pověsti dostál i v této knize, třebaže ta místy tematicky připomíná jeho dřívější román Role člověka (Ihmisen osa, finsky 2011, česky 2011). Opakovaně se totiž vrací k věčným tématům. Jak spolu zápolí pravda a lež? Jsou fakta totéž co pravda? A jak je jeho zvykem, přináší čtenářům víc otázek než odpovědí. 

Netrpělivý čtenář, toužící po příbězích s jasným začátkem a koncem, si na své nepřijde. Některé příběhy jsou totiž jen nahozené a nedopovězené, podobně jako když procházíme životem a míjíme různé lidi, s jejichž osudy se ten náš na okamžik protne, aniž bychom se dozvěděli, jak to všechno nakonec dopadlo. I proto je název knihy silně ironický, stejně jako třeba bajka o Mumínkovi, který chce lesní zvěř naučit, kterak co nejvíc vytřískat z marketingu a obchodní značky, jenže se tak úplně nesetká s pochopením. 

Autor se strefuje i do různých aktuálních jevů. Je podstatnější získat vzdělání, nebo si zajistit sledovanost ve virtuálním světě? Blíží se konec kancelářských profesí? Co bude s obchodními centry, až se unakupujeme k smrti? Nevynechává přitom ani vlastní, tedy spisovatelské řady, když konstatuje, že skuteční spisovatelé se svými vymyšlenými knižními příběhy už nemohou konkurovat televizním seriálům ani novým „spisovatelům“ neboli celebritám, které prodávají své osobní (hi)storky.

Hotakainenovy rytmické texty, v nichž velkou roli hraje také hudební doprovod (zkuste si tentokrát pustit např. Patti Smith, Leonarda Cohena či Marizu), vždy vzbuzují silné emoce. Někdy pousmání, jindy smutek, občas možná dokonce i vztek, protože se autor na lidské pachtění dívá s krutě ironickým nadhledem a rozhodně nás jako živočišný druh svými satirickými postřehy nijak nešetří. Přesto úplně neztrácí ani empatii, a některým postavám dokonce snad i fandí. Čtenář může mít pocit, že by si spoustu citátů rád poznamenal, že na jednu knihu je témat i příběhů možná až moc. Ale taková je doba a nastíněná budoucnost patrně bude ještě fragmentárnější, šílenější, prostě jiná. Čeká nás „svoboda být ve všem svobodný“? Anebo ne? Náš Příběh nekončí. Začíná nanovo.