Øystein Stene (nar. 1969) pochází z Trondheimu, vystudoval literární vědu na univerzitě v Bergenu a mimo jiné vyučuje dramaturgii a divadelní dějiny na vysoké umělecké škole v Oslu. Debutoval v devadesátých letech komiksovými stripy o filozofii, poté se věnoval tvorbě krátkých filmů a animaci. V jeho spisovatelském portfoliu však najdeme také romány, dramata a divadelní inscenace. Přestože má široký umělecký záběr, sám se cítí být nejvíc spisovatel. Potřebu nad věcmi hloubat a tento proces sdílet se čtenáři považuje za neodmyslitelnou součást svého života.

V prvních dílech se Øystein Stene zabýval spíše otázkami společenskými, ale od roku 2014, kdy vyšla kniha Zombie nation (norsky 2015, český úryvek z knihy je součástí Norské čítanky), se více soustřeďuje na filozofické úvahy o tom, co znamená být člověk a jaká je jeho hodnota. Tuto problematiku zprostředkovává co možná nejširšímu spektru čtenářů, a to převážně mladého věku, neboť jak Zombie Nation, tak Zákon dechu a následující dva díly trilogie o Almě (norsky 2020, 2021 a 2022) se řadí mezi dystopické young adult romány. Dystopie dle autora pomáhá mladému čtenáři přemýšlet o lidské budoucnosti – zobrazuje totiž společnost, která se ocitá v krizi nikoli vyostřením mocenských či ideologických konfliktů, nýbrž v důsledku zanedbávání základních zásad udržitelného rozvoje.

Pandemie měnící lidi ve zvířata

Děj románu Zákon dechu (Pustens lov), prvního dílu trilogie o devatenáctileté Almě, je zasazen do nepříliš vzdálené budoucnosti. Hlavní hrdinka žije ve městě Fjordbyen, které tvoří několik domů na území dřívějšího Osla, nyní však hermeticky uzavřených tak, aby byli jejich obyvatelé chráněni před virem, jehož pandemie postihla lidstvo před několika desítkami let. Ten se do organismu dostává vdechnutím a napadá především čelní mozkový lalok a ty části mozku, které ovlivňují schopnosti a vlastnosti odlišující člověka od zvířat. Postižený si přestává cokoli pamatovat, myslet v souvislostech, později i mluvit nebo používat složitější nástroje a stává se takzvaným „člopem“, tj. tvorem v mnohém příbuzným spíše opům. Ti, kteří pandemii přežili, se snaží kolektivně vychovat novou generaci, do níž vkládají velké naděje. Doufají, že se jim časem podaří vyrobit vakcínu, která je před účinky viru ochrání a umožní jim obnovit společnost tak, jak si ji ještě pamatují. Děj knihy se začíná odehrávat ve chvíli, kdy se Alma stává vůdkyní terénní skupiny, jejímž hlavním úkolem je průzkum neuzavřených oblastí a odchyt březích člopích samic. Almina zdánlivě jasná budoucnost se však promění ve chvíli, kdy se jí při jedné z akcí roztrhne ochranná kombinéza a ona je vystavena kontaminovanému venkovnímu vzduchu.

Vyprávění je rozděleno do krátkých kapitol, v nichž se střídají dvě linie. Paralelně tak můžeme sledovat současnost a zároveň momenty z Almina dětství a dospívání, které jsou obohaceny o kolektivní vzpomínky na život před pandemií i krátce po ní tak, jak jsou novým generacím předávány těmi předchozími. Toto střídání zpočátku umožňuje poměrně rychlý posun děje vpřed a zároveň odkrývá základy, na nichž je současný příběh vystavěn. V určitém momentě se však stává zároveň jeho úskalím. Jakmile se čtenáři spolu s Almou podaří prokousat stěnami karantény, její vlastní minulostí i přechodovým tunelem a nadechne se venkovního vzduchu, vydává se spolu s ní na cestu po silnici E18. Nechce být přitom neustále přerušován nucenými návraty k popisu kolektivní výchovy, vzpomínkami na banální online rozhovory s kamarády na dálku, nebo přemýšlením nad povrchními vztahy bez emocí, s jejichž prožíváním má zcela pochopitelně dívka těžkosti.

Bolestný návrat k přírodě

Dílo se řadí mezi young adult literaturu, tedy takovou, jejíž čtenáři jsou náctiletí, případně ještě o něco starší. Kromě snahy probudit kritické myšlení o smyslu lidské existence a možnostech zachování života na Zemi jsou důležitým tématem románu vztahy. Přestože je autor nepitvá příliš do hloubky, Alma si postupně uvědomuje, že jí chybí rodina, kterou nikdy nepoznala, a stejně tak že vůbec netuší, jak navazovat na dálku cosi jako milostný vztah, protože samotné použití slov jako „milovat“ nebo „láska“ k prožití citu nestačí.

V postavě hlavní hrdinky lze najít odraz severské snahy o rovnoprávnost. Mladá žena předčí intelektem i odvahou nejednoho mužského vrstevníka a její původ, vlastnosti i schopnosti ji předurčují k záchraně lidstva, nebo alespoň minimálně k podílu na ní. Témata, kterých se autor v příběhu devatenáctileté dívky dotýká, jsou však podstatná bez ohledu na gender – například jak a zda vůbec by mělo být lidstvo zachráněno. Zpočátku se zdá, že lpění na obnově dřívějšího uspořádání a kvality života je zcela logické a mělo by být podpořeno všemi možnými nástroji. Pomalu se však ukazuje, že prostředky, které, jak se zdá, zvolila příroda k zachování sebe sama, jsou možná pro člověka bolestivé a těžko přijatelné, nikoli však nepochopitelné. A ti, kteří cestu návratu k přírodě za cenu vědomé ztráty schopností sami zvolí, vlastně projeví nejvyšší možnou míru lidskosti, budeme-li ji chápat jako respekt k ostatním živým tvorům a přírodě.

Život po pandemii je častý námět postapokalyptické literatury, v posledních letech se však fantastická složka tohoto žánru proměňuje spíše v realistickou. V Stenově trilogii můžeme tento posun spatřovat například i v tom, že ve svém dřívějším díle zobrazované zombie, tedy jakési nadpřirozené bytosti mezi životem a smrtí, vyměnil za mnohem realističtější člopy, jak je nazvala překladatelka Jitka Jindřišková, tedy tvory fyzicky bližší lidem, ale mentálně opům. Sám autor přiznává, že impulzem k přemýšlení o podobném tvorovi mu byl moment, kdy si poté, co spatřil uprostřed švédské divočiny pobíhat nahého člověka, položil otázku, jaké by to bylo, kdyby nás něco vrátilo na úroveň zvířat.

Autorova představa respektujícího života v souladu s přírodou se může místy jevit jako naivní, ve světle událostí posledních let je však potřeba si připustit, že lidé stojí kromě sociálních výzev i před takovými, které naši existenci do jisté míry přesahují. Je na nás, jak na ně zareagujeme.