Vystudovaná novinářka Piia Leino (*1977) dlouho působila ve Finské tiskové agentuře STT. Jako spisovatelka debutovala v roce v roce 2016 románem Ruma Kassa (Ošklivá pokladní) z prostředí televizních reality show. Mezinárodní úspěch jí přineslo právě dystopické Nebe (Taivas) z roku 2018, za které získala mimo jiné Cenu Evropské unie za literaturu. Kniha už vyšla v bezmála desítce jazyků, další vydání se připravují. Piia Leino se díky překladu Michala Švece poprvé představuje také českým čtenářům. 

Nebe čtenáře zavádí do roku 2058, do světa zničeného přírodními katastrofami a celkově rozvrácené společnosti. Lidem se už dlouho nerodí děti, jídlo je k dostání jen mizerné a pouze na příděl, život postrádá jakýkoliv smysl, naději či výhled do budoucnosti. V Helsinkách po občanské válce vládne pevnou rukou totalitní režim, který dělí obyvatele na několik kategorií a ihned potlačuje jakýkoliv náznak rebelie či pouhého vybočení z davu. Nikdo nemá chuť ani důvod se s někým bavit nebo stýkat. Jediným útěkem před každodenní apatií se pro obyvatele finského hlavního města stává propracovaná virtuální realita, zvaná Nebe. Přístup do ní si ale zdaleka nemohou dovolit všichni.

Kontrast mezi skutečným a virtuálním světem je obrovský. Zatímco Helsinky budoucnosti jsou nepřívětivě šedé, hemží se zoufalými a neustále hladovými žebráky a páchnou odpadky, v Nebi se „pokaždé okamžitě odehraje zázrak“ (s. 39). Prostředí láká na nezničenou přírodu, uklidňující zvuky, svěží barvy i vůně a hlavně na možnost neomezeně a nerušeně odpočívat. Uživatelé si mohou zvolit některou z dostupných lokací – mezi ty nejoblíbenější patří pobřeží Normandie, rozkvetlá louka nebo jezerní krajina, návštěvníci se ale mohou přenést i do minulosti a znovu obdivovat ztracená města, včetně Helsinek.

Svět bez touhy

Hlavní hrdina, mladý vědec Akseli, dostane od svého nadřízeného na univerzitě výzkumný úkol. Díky tomu dostává takřka neomezený přístup do Nebe. To může znít idylicky, pobyt v něm je ale silně návykový a negativně se podepisuje na už tak prachbídné kvalitě života v pozemském světě. Věci se zamotají, když Akseli v Nebi potká Iinu, která ho k jeho vlastnímu překvapení okouzlí natolik, že zatouží setkat se s ní i ve skutečnosti. Předmětem jeho tajného úkolu je totiž lidská (nejen) sexuální touha, která se ze světa zcela vytratila, což má za následek mimo jiné i zmíněnou nulovou porodnost. Vládnoucí režim zajímá, co by se stalo, kdyby lidem touhu řízeně vrátili.

Dystopická literatura není ve Finsku žádnou novinkou, hlavně v posledních dvou desetiletích se naopak těší poměrně velké oblibě. Řada z těchto děl vyšla i v češtině, namátkou uveďme romány Jádro slunce Johanny Sinisalo, Léčitel Anttiho Tuomainena či Příběh  Kariho Hotakainena. K častým prvkům tohoto žánru, typickým i pro Nebe, patří život v totalitě, rozvoj techniky a důraz na hrozící klimatické změny. V čem je tedy Nebe novátorské?

Piia Leino jde ve své bezútěšné vizi ještě dál, především co se týče mezilidských vztahů. Výstižně ukazuje, jak bude náš svět vypadat, pokud spolu takřka přestaneme komunikovat. Právě zhoršující se interakce mezi lidmi je vysoce aktuální a často diskutované téma, obzvlášť ve spojitosti s dlouhou izolací během koronavirové pandemie a s celkovým rozmachem sociálních médií. V Nebi už nejsou potřeba ani ta; žezlo zcela přebírá virtuální realita, díky níž si každý vystačí sám. Je trochu škoda, že ztělesněním nezájmu o jakýkoliv kontakt s ostatními je v knize zrovna absence sexuální touhy. Jakmile se sexualita pomocí zázračných pilulek opět probudí, situace se otáčí, skoro jako by právě ona byla hybatelem veškerého lidského konání. V každém případě jde o tolik potřebné trefné a varování před něčím, k čemu jako lidstvo zřejmě bohužel spějeme.

Neopakovat minulost

Český čtenář bez znalosti historického kontextu jen těžko docení další zásadní rozměr knihy, a sice odkazy na finskou občanskou válku z roku 1918. Tento tragický konflikt na dlouhá desetiletí rozdělil finskou společnost na dva nesmiřitelné tábory a dle mnohých odborníků jsou jeho stopy patrné dodnes. Asi máloco představuje pro Finy takového strašáka jako představa, že by k něčemu podobnému došlo znovu. V románovém Finsku budoucnosti ale politická krize a vzestup nacionalistických ideologií eskalovaly natolik, že se historie zopakovala. Následné rozštěpení země zde navíc není pouze obrazné, ale nabývá i děsivě konkrétní formy v podobě zdi táhnoucí se kdesi v úrovni města Hämeenlinna napříč celou zemí.

Z dosud popsaného se může zdát, že je Nebe stoprocentně negativní dystopická vize budoucnosti. Není to tak úplně pravda – i přes působivě vykreslenou dusivou a pochmurnou náladu zničených Helsinek v románu nacházíme také řadu radostných a hřejivých momentů, ať už ve vzpomínkách obou protagonistů na dětství, nebo v jejich rodícím se milostném vztahu. Nechybí ani solidarita a altruismus, i když jsou tyto hodnoty kvůli snahám vládnoucí strany poměrně hluboko skryté. Pomyslným světlem na konci tunelu se tak – nepříliš překvapivě – stává láska.

Zaměříme-li se na styl a výstavbu díla, je namístě především vyzdvihnout úspornost a jednoduchost v tom nejlepším smyslu. Nečekejte žádný rozvleklý příběh s desítkami postranních dějových linek a vedlejších postav. Text je naopak snadno uchopitelný a přímočarý, snad až strohý, o to více však vyniká jeho syrová atmosféra a stěžejní témata.

Proč číst tuto knihu? Zejména proto, že umožňuje nahlédnout, kam jako lidstvo směřujeme, a přinutí nás k zamyšlení. Můžeme jen doufat, že společenský, klimatický a technologický vývoj přinesou jiný výsledek, než před jakým nás Piia Leino varuje.