Lidská fascinace pestrostí naší planety není ničím neobvyklým či překvapivým, málokdo však ve svém obdivu jde skutečně a doslova do hloubky – pískovcové útvary či skalní masivy jsou sice neodmyslitelnou součástí celkového dojmu z malebné krajiny, málokdy se však stanou jeho středobodem, námětem k hovoru, či dokonce podnětem k dlouhodobějšímu přemýšlení nad tím, z čeho vznikly, jak se proměňují a co nám dokážou prozradit z dlouhé historie Země. O tom, že neživá příroda není „okoukaná“ ani po milionech či miliardách let své existence, se můžeme přesvědčit v krátkých, ale informačně výživných esejích knihy Krajiny typu dandžia. Jejich autor Radek Mikuláš působí v Geologickém ústavu Akademie věd České republiky, kde se zabývá „studiem biogenního přepracování hornin, paleobiologií a geomorfologií“. Zároveň však stíhá být fotografem, lezcem, botanikem, orientačním běžcem a bruslařem, což z něj kromě špičkového vědce dělá skutečného obdivovatele přírody, který její tajemství neodhaluje pouze za zdmi laboratoře, ale zažívá je na vlastní kůži. Vzácnou kombinaci badatelského hladu, dětského nadšení, profesní deformace, ale zároveň zdravého rozumu a kritického úsudku nabízí v textech na nejrůznější témata spojená s výzkumem i běžným pozorováním přírody. Před touto sbírkou rovněž vydal několik průvodců a článků, které mu v roce 2016 vynesly Medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. 

Krajiny typu dandžia obsahují eseje, které mezi léty 2012–2023 plnily rubriku „Vědecká lekce“ v Lidových novinách. Mikuláš jimi reagoval na různé společenské a vědecké trendy, reflektoval své náhodné i dlouholeté zkušenosti a sdílel poznatky pozměňující mainstreamový pohled na věc. Během listování knihou se tak spolu s autorem můžeme zamyslet např. nad prapůvodem inteligence živých organismů, smysluplností institucionální ochrany přírody, životaschopností lidského druhu nebo silou člověka jakožto geologického činitele. Řada textů je rovněž zaměřena na výsostně aktuální problematiku životního prostředí, která však mnohdy svádí ke zkratkovitým soudům. Autor v těchto textech mimo jiné poukazuje na kontroverzní výstavbu vodních přehrad, potenciální nebezpečí hélia, nesmyslnost horečnatého vysazování nových stromů nebo tzv. strategii vědomé lži o zásobách neobnovitelných zdrojů.

Většina esejů v sobě efektivně kombinuje veřejně známý kontext, aktuálnost rozebíraného tématu, teoretický základ, praktické ukázky a humornou, překvapivou, ale mnohdy zároveň varovnou pointu. Některé texty se však této kvalitě do určité míry vymykají. Autor v nich poměrně komplikovanou cestou dochází k docela triviálním, dlouhodobě platným a často všeobecně známým závěrům, jako je například role náhody, nepřízeň byrokracie, (ne)žádoucí komplikovanost vědeckého jazyka nebo větší atraktivita přírodních útvarů ve srovnání s uměle vysázenými monokulturami. V řazení jednotlivých esejů navíc chybí jakýkoliv systém – nejsou uváděny chronologicky ani tematicky. Zejména tyto postřehy společně s absencí předmluvy a závěru pak mohou implikovat otázku, jaký smysl přináší publikace esejů formou knihy, když jejich formát zcela odpovídá krátkým, svébytným útvarům příhodným spíše pro denní tisk.

V závěru jednoho z textů Mikuláš vyslovuje následující obavu: „Co všechno nám ještě zůstává utajeno? Kolik naivních vysvětlení je stále ještě součástí našeho porozumění světu? Jak blízko jsme k objevu jeho zatím skrytých vlastností…“ Kniha esejů, které zvládneme louskat i za jízdy v MHD, dokazuje, že fundované a kritické přemýšlení nad nevyčerpatelnými tajemstvími života na Zemi nemusí být pouze odborně abstraktní, ale má své pevné místo ve zcela praktických situacích. Krajiny typu dandžia toto přemýšlení navíc neustále podněcují, jako kdyby v každém člověku odkrývaly kus zarytého geologa.