Odhlédneme-li od Archy v Praze Na poříčí, která se v bývalých prostorách Divadla E. F. Buriana snaží o produkci pro divácké a posluchačské fajnšmekry, najdeme v kulturním kontextu rozličné archy. Jedna například vypluje na vlny druhého dílu Baxterovy vize moderní potopy, o které jsme zde psali nedávno. Za jinou, za archou úmluvy, zase hnal Indianu Jonese režisér Spielberg v úvodním, švihem, napětím a koncentrací dobrodružství nepřekonatelném dílu pozdější tetralogie. A pak je tu samozřejmě Noemova archa, o kterou nám v této chvíli jde nejvíc. Pokoušela tucty autorů, od Isaaka Bashevise Singera přes bezpočet historiků až po literárního debutanta, Američana Boyda Morrisona.

Je logické, že po smršti obrazoboreckých historických thrillerů, kterou rozpoutal Dan Brown, utkví v hledáčku tvůrce, jenž se pídí pro méně otřelém tématu, právě toto biblické plavidlo. Má podobné atributy jako svatý grál, svobodní zednáři nebo da Vinciho formule. Je obestřeno záhadami, pohupuje se na pomezí reality a fikce, je na dosah, a přitom prozatím k nenalezení a nese v sobě mocnou symboliku, jež – přeskupena – má sílu zacloumat vírou. To byly vítané atributy pro Browna, ale my se od něj pokusme oprostit, protože ač jsou to stejné motivy, které k arše přilákaly Morrisona, dělá to jinak a snad i stravitelněji, čestněji než jeho slavný kolega.

V mnohém se z jeho stínu nevyhrabe, ale stejně tak lze jmenovat autory, v jejichž stínu pracoval zase Brown. Základní skládačka nemá mnoho kombinačních variací: po něčem vzácném pasou jak ti zlí, kteří jsou mocní, bohatí a nemilosrdní, tak hrstka dobrých, kteří jsou genderově vyvážení, zato s  notně omezenými prostředky. Dorovnávají to však šikovností, důvtipem, znalostmi a mimochodem i tím, že jsou v právu, protože usilují o tak bohulibý cíl, jakým je přežití lidstva ve stávající veselé podobě.

A tak se tedy na pátrání po vzácném mytickém artefaktu vydávají hlava a pěsti, tedy archeoložka Diana Kennerová a bývalý příslušník speciálních jednotek, jakýsi oduševnělý Rambo jménem Tyler Lock. Dianin otec kdysi dávno po bájné arše pátral a údajně ji na Kavkaze i objevil, jenže už to nestačil sdělit světu, protože záhadně zmizel a s ním téměř všechno, hlavně přesné zeměpisné souřadnice. A tím vstupuje do hry mocný protihráč s minusovým znamínkem Sebastian Ulric, antimesiáš typu norského Anderse Breivika, který chce tvrdou lekcí donutit lidstvo k rozumu, jak si jej on představuje. To on odstranil Dianina otce, aby archu mohl využít pro účely svoje a své církve Svěcené vody. Ulric má však mnohem důležitější roli než jen vyhubení pár miliard duší. Autorovi slouží v klíčovém záměru, a tím je s kacířstvím hraničící obrazoborectví.

Na Browna se zaškaredila katolická církev, když vybavil Ježíše Krista potomkem. Po Morrisonovi se zřejmě ani neohlédne, i když i on svévolně zachází s biblickými texty. Z úst megalomanského Ulrica se dozvídáme novou interpretaci potopy, abychom nad ní mohli žasnout, zkoumat její pravděpodobnost, uvažovat, jak to mohlo být doopravdy. Ale k myšlence, že snad Bible lže (a co když záměrně!) tyto úvahy člověka nepřivedou. Spekulace se drží v mezích „slušnosti“, i když vývody jsou hodně divoké. Potopa coby metaforický obraz autorů Bible znamenala ve skutečnosti pandemii a oním „svatým grálem“, za kterým se Ulric žene, není pár stlučených fošen, ale virus, který se na palubě archy zachoval a je připraven k použití při nové „potopě“, tentokrát už nikoli z božích, nýbrž Ulricových rukou.

Uspokojující zápletka, vkusně utkaná z fikce stavěné do konfrontace s fundamentem faktů… Přičteme-li k ní tradiční filmovou strukturu románu, která neplýtvá slovy, zato činy, akcí bez oddychu, a také Morrisonovu zjevnou zálibu v technologických výstřelcích, k níž ho zřejmě dovedla průprava v NASA i v Microsoftu, máme tu čest s vydařeným zástupcem pravda už poněkud očteného subžánru, který však stále umí zaujmout, když se ho chopí zručný fabulátor. Díky Morrisonovi se nám dostává od každé archy trochu: velkolepé spielbergovské dobrodružství, Baxterova apokalypsa a i něco pro skalní fanoušky tohoto typu čtiva.