„Viděla jsem padat jako poslední z andělů celou jednu generaci kluků. Puberťáky se šedivou kůží, kterým chyběly zuby a kteří páchli čpavkem a močí.“ Román španělské spisovatelky Alany S. Portero Zlozvyk (La mala costumbre, 2023, č. 2024) začíná smrtí mladíka předávkovaného heroinem, souseda románové hrdinky z madridské čtvrti San Blas. Píšou se osmdesátá léta a heroin Madrid doslova ničí: kromě San Blasu také čtvrť Chueca, další dějiště románu, ale i dnes módní Malasañu nebo třeba Carabanchel, jehož tehdejší poměry vylíčil v roce 2014 David Llorente ve své detektivce Miluju tě, protože mě živíš (česky v překladu Denisy Škodové vydalo Argo v roce 2017).

„Ať žije mrtvý Franco, ať žijí drogy.“ Tak by se dala ve zkratce popsat atmosféra španělského přechodu k demokracii a následná osmdesátá léta, doba dětství a dospívání bezejmenné hrdinky románu Zlozvyk v dělnické čtvrti San Blas: „Na dělníky frankismus nikdy nepohlížel jinak než jako na soumary, které je třeba ustájit kdesi na periferii. Tahle zanedbanost ve čtvrti vytvořila jisté třídní povědomí, které se úřady během přechodu k demokracii na konci sedmdesátých a po téměř celá osmdesátá léta rozhodly narušovat stříkačkami s levným heroinem.“ (s. 17–18)

Ekonomická krize, sociální nejistota, nezaměstnanost, heroinová epidemie a s ní spojená vysoká kriminalita a prudké šíření AIDS, to byly problémy, s nimiž se potýkalo Španělsko, zatímco mířilo do společenství NATO a EU, problémy, které prosakují v pozadí životního příběhu hrdinky Zlozvyku.

Je horší mít doma feťáka, nebo teplouše?

Dívčino vyprávění začíná v jejích šesti letech. Svým zvědavým dětským okem (to druhé jí zakrývá okluzor) sleduje sanblaské obyvatele a skrze jejich mikropříběhy sestavuje mozaiku tamních poměrů: jsou mezi nimi místní čarodějka Paruka, tyran Modrovous nebo Margarita, trans žena, bývalá prostitutka s tváří zdeformovanou domáckými pokusy o plastickou chirurgii pomocí injekcí s motorovým olejem, k níž lidé „tváří v tvář zachovávali jakýs takýs respekt, ale za jejími zády už mluvili drsněji“ (s. 62) a která pro holčičku „představovala úder reality, která klepala na dveře“ (s. 58).

Přestože má hrdinka hezké rodinné zázemí, pečující matku a otce s „docela otevřenou myslí“, je pro ni nepředstavitelné svěřit jim své tajemství, to, že se cítí jako žena, že neví, co si počít se svým mužským tělem. Často se zamyká v koupelně a před zrcadlem cvičí „jak být pravý chlap“: „Na televizní obrazovce tvrdili, že Madrid je město, kde nalíčení mladíci tancují až do svítání; ve čtvrti San Blas, kusu města, který na mě vyšel, se dospělí běžně dohadovali, jestli je horší mít doma feťáka, nebo teplouše.“ (s. 53)

Svět za hranicemi San Blasu dívka objeví po boku Jaye, spolužáka z hodin bojového umění, se kterým poprvé prozkoumá madridské centrum a Chuecu, čtvrť zaslíbenou LGBT+ komunitě, ale také drogově závislým. V oné době tam člověk sice vstupoval s vědomím, že ho minimálně okradou, ale mohl tam dát volný průchod svému pravému já. S postupujícími léty se dívce tamní kavárny a bary stanou útočištěm, kde skutečně může nalíčená tančit až do svítání, být sama sebou do chvíle, než opět přijde ráno, vrátí se domů a špatně odlíčené oči zdůvodní tím, že se hlásí ke gotikům – „pokud nechci trpět, musím lhát“ (s. 129).

Při svých nočních výpravách se seznamuje také s rutinou madridských trans prostitutek, s Maurkou, Cartier a Činčilou. V jejich společnosti se konečně cítí příjemně, mezi svými, nachází v nich oporu, skutečné přítelkyně, dokonce novou rodinu. Toto ženské společenství se s ní dělí o své životní příběhy, pomáhá jí snášet všudypřítomné násilí vůči trans ženám a připomíná jí, že navěky ve lži žít nemůže.

Trojúhelník feminismus, láska, naděje

Mohlo by se zdát, že Zlozvyk problematiku trans žen až příliš zjednodušuje: buď zapřeš, kdo jsi, a budeš se celý život trápit, nebo si zvolíš žít pravdivě / život v pravdě, tedy půjdeš s kůží na trh, a to doslova, protože ti nezbude nic jiného než se živit prostitucí. Jenomže takový Madrid v posledních dvou dekádách 20. století skutečně byl.

Alana S. Portero (nar. 1978 v Madridu) vykresluje minulé poměry a čtenář si je jen těžko představí, pokud tehdejší Madrid nezažil. Trans ženy mohly kvůli své vizáži vmžiku skončit na zemi zmlácené do krve. Dnes španělské hlavní město hostí jeden z největších evropských pridů, během kterého duhové vlajky hrdě vlají doslova na každé lampě, na veřejných institucích, zkrátka všude. Portero ale také popisuje atmosféru tzv. Movidy Madrileñi, kulturního hnutí, jež se zasadilo o to, že po téměř čtyřicetiletém období diktatury ve společnosti vytryskla potřeba sexuální, umělecké a politické svobody. Projevila se v hudební, výtvarné i filmové tvorbě: právě se zrodila populární skupina Mecano, režisér Pedro Almodóvar nebo jedna z nejvlivnějších trans žen ve Španělsku Bibiana Fernández.

Zlozvyk není jen příběh jedné trans ženy, ale všech, je zprávou o tom, jak se Španělsko v posledních zhruba pětadvaceti letech posunulo v otázkách práv LGBT+ komunity. „Neměla jsem jméno, ale existovala jsem. Žila jsem ve svém vlastním příběhu, neměla jsem jméno, ale byla jsem triumfující Hekabé, Kasandra, Carmilla, muž, který se zamiloval do Luny, Sněhurčina macecha i Bikina, prokletá La Llorona, Jezerní panna, Afrodita, Cristina Ortizová, Roberta Marrerová, Sor Juana Inés, Májová královna. Byla jsem všemi ženami.“ (s. 227) Svým aktivismem zaměřeným na realitu trans žen, ale i svými básněmi a příspěvky do několika španělských periodik k tomuto vývoji aktivně přispívá samotná romanopiskyně Portero.

Zlozvyk je krutý i něžný, až dojemný román plný strachu, traumat, ale i naděje. Jeho síla spočívá právě v tom, že je vystavěn na paradoxech a kontrastech.